"Holka, to je šílenství. Bude to peklo!" varovali mě i členové Vítkova kvarteta, když jsem jim navrhla, že bych s nimi chtěla jet na cestu. Nakonec jsem ale přesvědčila je a dokonce i tátu, že si dám pozor, především na Zdeňka Juračku, pětačtyřicetiletého lamače ženských srdcí. S manažerem kapely jsme se tedy domluvili na dvoudenním výletě do Ostravy. Přes týden je většina ansámblu Vítkova kvarteta spořádanými pracujícími občany, aby pak o víkendu mohli tuhle civilizační masku odhodit a pořádně si zapařit s kamarády; což je ale vlastně celkem normální nejen u rockových hvězd... Přesto je tu rozdíl: tohle bohémské hudební seskupení, kterému není nic svaté, vystihují pojmy jako dekadence, obscénnost, alkoholismus. K české hudební scéně patří už čtvrt století, někoho iritují, jiní je pro jejich neřízené řádění zbožňují.

Manažer Igor s Benem Vítkem jeli do Ostravy autem s aparaturou a zbytek nakonec vyrazil v pátek 11. srpna odpoledne na popud Juračky pendolinem. Když jsme usedli, na stole se rázem objevila láhev rumu: vlak se ještě ani nerozjel a chlapi si začali sdělovat zážitky z posledních dnů. Kromě tradičních opileckých historek, řešili rodinné výlety, povodně a lepení dlaždiček. Zdánlivě poklidné krafání, přesto si už v Libni nějaká paní raději přesedla do jiného vagonu. Zbytek cesty pak strávila většina kapely v jídelním voze, kde zlikvidovala lihové zásoby. Je tedy nasnadě, že během několikahodinové cesty se dostali velmi veselé nálady. Za trpělivost odměnili obsluhu bufetu svými autogramy. Došlo ale i na kritické momenty - pendolina jsou nekuřácká. Jedinou záchranou byly dvě kraťoučké zastávky v Pardubicích a Olomouci, kdy muzikanti vyběhli na půl cigárka na peron. Že se nesmí kouřit už ani na nástupišti, jim v tu chvíli nepřekáželo.

Klid před bouří
Na ostravském nádraží nás čekal odvoz do klubu Boomerang, populárního podniku v kultovní Stodolní ulici. Ačkoli jsou Vítkáči divocí rockeři, také oni potřebují občas trochu klidu, a tak si Vláďa a Doktor šli ještě na pár hodinek lehnout na hotel. Juračka chtěl udělat totéž, jenže hotel nenašel, a tak začal být vzteklý. Igor se proto snažil zachránit jeho reputaci: "Jeho nálady jsou ve vlnách, občas je takhle vzteklej, ale jinak umí bejt i zodpovědnej a férovej, i hrozně hodnej." Děda mu přitakával a spokojeně si zapálil fajfku a objednal kafe. Seděli jsme v baru u Boomerangu, ostatní se začali připravovat a zvučit aparáty na večer. Když se objevila předkapela Drings After, začali si vyměňovat nejprve hudebních postřehy, aby se nakonec přetahovali, kdo má nejvíc dětí a čí dítě je nejmladší. No, průměr dělal pět šest dětí na osobu.

Takovým muzikantským folklórem jsou finance. Igor s Jirkou Růžkem se ale domluvili, že letos vynechají tancovačky a podobné akce pro peníze a budou obrážet především festivaly, aby bylo o kapele zase pořádně slyšet. Vítkáči si prý nikdy nedělali iluze, že by si svojí hudbou vydělali miliony. "Hlavně aby se zaplatila cesta a pořádně se zapařilo," shrnul potřeby kapely Igor. V případě Vítkova kvarteta však přijde takové pořádné zapaření na vskutku nemalé peníze. "Kdo chce být součástí Vítkova kvarteta, musí na to mít," prohlásil Jirka Růžek a nemyslel tím jen hráčský talent.

"Sice se říká, že sytý muzikant, je špatný muzikant, ale já bych šel najít něco k jídlu!" rozhodl Ben. Mezi sousty moravského vrabce s knedlíky (které prý měli před koncertem jeden čas neúspěšně zakázané od šéfa Jirky Růžka) mi pak ještě s Dědou vysvětlovali, že hrát stále těch stejných deset písniček dokola jim nevadí. "To není z nouze ctnost, Igor by sice změnu uvítal, ale nikoho nenapadne zahrát něco jiného z repertoáru. A lidem to nevadí, už je nám v průměru padesát, hrajem pro radost. Nikdy mě nenapadlo, ani ve dvaceti ani teď, že bych chtěl a měl bejt s Vítkáčema slavnej," mlaskal spokojeně Ben. Prý si nikdy ani nedělal iluze o kvalitě jejich hudby. Předkapela čekala, že si ji Vítkáči přijdou poslechnout, takže se tam kapela ze slušnosti, posilněna alkoholovými nápoji postupně přitrousila z různých koutů Stodolní. Drings After je takový obyčejný lokální revival šedesátek a sedmdesátek. Nenadchne, neurazí, hraje pro radost z nostalgie. Pak přišel čas na ladění nástrojů vlastních i zapůjčených. Zatímco Vítkáči se předlouze připravovali, popovídala jsme si s Klokanem (backvokalista Jirka) o Trutnově: "Je to nejhezčí festival. Má skvělou atmosféru a zázemí. Vždycky na něj jezdim. Ještě mám na ruce náramek z loňského ročníku." Ben se současně pokoušel zprovoznit svoji helmu, už nějakých dvacet let neodmyslitelnou součást každého vystoupení. Vyštrachal ji kdysi na půdě kamaráda a pak nechal upravit. Od té doby na ni bubnuje během písničky "Bróňa". Nakonec byl tradiční doplněk večera schopen provozu: "Připojování tý helmy je vždycky strašně složitá operace."

Atak na sedící Ostravu
Bigbítové dunění odstartoval okolo desáté Igor krátkým, smutným příběhem o kapele, která chtěla dobýt svět a nepodařilo se jí to. Pak kapela vypustila na sedící ostravské publikum "Pražskýho démona" a asi hodinová show se rozjela. Odehráli svůj tradiční set oněch asi deseti písniček, z nichž nejmladší je "Broňa", okořeněný o proslulé bubenické sólo na helmu. Předvedli svoje obscénnosti a pochybné taneční kreace, až trička, košile a v některých případech i trenky lítaly vzduchem. Jen tentokrát chyběla kroutící se děvčata. Pod střechou se jim hraje líp, navíc měli i přes počáteční obavy dobře nazvučeno. Rozjetou atmosféru kazilo pouze sedící publikum.

Po vyčerpávajícím koncertě přišlo vyčerpávající hledání klíče od šatny. "Jirka měl dneska hlas jako zvon," poznamenal Karlos. Aby svoje kvality potvrdil, a také na počest slečny barmanky, vytáhnul Jirka v šatně dokonce "áčko". Obecně byli všichni se svým vystoupením spokojení. Protože bylo pódium pro potřeby Vítkáčů poměrně malé, vyžádalo si to jisté úpravy v rozestavení hudebníků. A kupodivu tohle provizorní uspořádání všem tak vyhovovalo, že začali vážně přemýšlet o změnách do budoucna. Po kratším odpočinku se zábava přesunula do o poznání luxusnějšího, francouzského podniku, kam se šlo posedět s hudebně spřízněným Alešem Bajgerem (můžete ho znát i jako třeba kytaristu Progresu), charismatickou zpěvačkou crossoverové kapely Banana Vladivojnou la Chia a jejím kamarádem, virtuózním basistou z Indie. Vladivojna obdarovala Jirku Růžka novou deskou své kapely i s věnováním. Chvilku ji rozebírali nad lahví šampaňského, pak se jejich řeč stočila k nabídce Davida Kollera, aby s ním Vladivojna spolupracovala na jeho chystané sólovce. "Já mám Davida strašně rád, on je takovej venkovan a věřim, že se zase zmátoří," poznamenal k tomu Jirka Růžek a rýsující se spolupráci podpořil.

Když se u nás chlapi poperou...
Okolo jedné už chtěli podnik zavřít, proto jsme se přesunuli do restaurace přes ulici, kde vysedával zbytek kapely. Ve Stodolní to tou dobou ještě pořádně žilo. Chvilku se zase popíjelo, objednali jsme plný tác grilovaného masa, klidná atmosféra však dlouho nevydržela. Nuda přešla v menší bitku s místními, která se přenesla i dovnitř skupiny. Na vině byl starý nevyřešený spor Doktora s Karlosem o počítač: první rána směřovala právě Karlosovi. Postupně se přidávali další, převrátili stůl s masem a šampaňským. Igor nevěřícně sledoval celé dění z rohu zahrádky: "Kluci se perou často, ale tohle je poprvé, co někdo vztáhnul ruku na dalšího člena kapely. A to není dobře!" Kvůli celkem nepodstatné záležitosti lítaly vzduchem stoly, židle i lidi, kteří se omylem připletli zuřící kapele do cesty. Kapele se nakonec podařilo zdemolovat téměř celou restauraci. Rvačku ukončil svým rázným zásahem až Jirka Růžek. "Ještě jsem ho nikdy neviděl takhle rozčileného," glosoval situaci Děda.

Zakrvácený Igor se snažil odtrhnout od sebe jednotlivé členy kapely a následně s rozpačitým úsměvem zaplatil nemalý účet za způsobené škody. Například zlomená noha u dřevěné židle přijde na dvě stě korun. Po chvíli agresivitu vystřídala lítost a stud. Vydali jsme se loudavým krokem k hotelu, každý nepříjemný incident, způsobený nahromaděnými problémy, rozdýchával po svém. Někdo šel mlčky, další unáhleně vyhrožoval odchodem z kapely a jiný hýřil nepříliš taktními vtípky. Na recepci jsme přišli v čele s Igorem, jehož košili zdobily krvavé skvrny neznámého nešťastníka. Lehce vystrašenou slečnu recepční se snažil přesvědčit: "Nebojte slečno, my jsme velice spolehliví a důvěryhodní!" Nálada se pak uvolnila a zábava pokračovala v pokoji Zdeňka Juračky, který nás s napěchovanou dýmkou bavil do pěti do rána předváděním svého nedávného tandemového seskoku.

Někteří jsme se s nejistými výrazy ve tváři sešli ráno u snídaně. Před hotelem pak Igor začal vzpomínat na divokou noc a počítat finance. Vytáhnul svůj pečlivý systém obálek a překvapivě zjistil, že je čtyři tisíce v plusu. Jeho radost trvala ale krátce. Pak si uvědomil, že to je už jen část honoráře. "Už jsem zažil všelicos. Jezdil jsem s několika kapelama. Hudba Praha to je nuda. Arakain chodil spát už ve tři v noci. Harlej taky nejsou neviňátka, Walda Gang se jim dost blíží ,ale na Vítkovo kvarteto snad vážně nikdo nemá! " povzdychl si (s nádechem pyšnosti) Igor. Na to jsme posbírali dalších pár členů výpravy a zapadli do nejbližšího bistra, přesněji do asijského bistra na dršťkovou polévku a rum na probuzení. Postupně jsme se tam sešli téměř všichni. Jen Doktor se raději neukázal a nezvěstný zůstal i Klokan. Další zastávkou byla solidní španělská restaurace, kde se opět připojili Bajgar a Vladivojna se svým indickým kamarádem. Usadili jsme se tam na příští čtyři hodinky. Na stůl se začaly nosit talíře s různými specialitami, pořádně krvavými steaky, které zlákaly i přítele z Indie, nebo švestkami s horkou bílou čokoládou. Několikrát dokola putovalo kafe, portské, šampaňské nebo sherry.

Tak to bylo na jednom konci stolu, na tom druhém podobně kultivovaná hostina a místo portského tam teklo proudem pivo. Zábava sice nevázla, ale nešlo tam zůstat donekonečna. Jedno pendolino už nám dávno odjelo, to další však jelo akorát, když debata začala pozvolna skomírat. Přeci jen se projevil divoký večer. Zaplatil se účet: příjemné odpoledne za osm tisíc. "Tak tenhle výlet nás, pánové, vyšel asi na pětatřicet tisíc," těmito slovy se rozloučil Igor. Cesta zpět do Prahy už nebyla tak energická jako cesta do Ostravy; někteří usínali na sedadlech, někteří na baru.

S budoucností Vítkova kvarteta to po nočním incidentu v Ostravě vypadalo nejasně, však se poprali a pohádali. Jenže o týden později jsem kapelu viděla v Trutnově opět v plné síle, s úsměvem, s množstvím energie a hlavně v tradiční sestavě.

Vítkovo kvarteto, Ostrava, 11.-12.8.2006