Pattiini vraníci stále hryžou, flušou a kopou

05.01.2006 05:00 - Tomáš Turek | foto: facebook interpreta

K desce "Horses" Patti Smith se toho nového příliš napsat nedá. Leda opakovat letitou chválu nebo se vůči ní frajírkovsky vymezit. K právě vyšlé reedici je ale přidán zajímavý druhý disk a vůbec se jedná o velmi vkusnou záležitost. Víc v recenzi.
10/10

Patti Smith - Horses/Horses

Skladby: CD1 - Gloria, Redondo Beach, Birdland, Free Money, Kimberly, Break It Up, Land, Elegie, My Generation / CD2 - Gloria, Redondo Beach, Birdland, Free Money, Kimberly, Break It Up, Land, Elegie, My Generation
Celkový čas: 46:39 + 67:29
Vydavatel: Sony BMG
Taky rádi hudební přímky? Některé desky a písně na nich dělají tak silné zářezy, že dokážou svoji základní jednotku, čas, úplně rozcupovat. Od banánového debutu VU přes "Horses" Patti Smith k "Boy" U2 (1980) (snob se může vztekat sebevíc, ale oni sem zkrátka patří) se už nemusí snad nikomu vysvětlovat, že poe-punk-rock je regulérním uměním. Ke třicátému výročí "Horses" vychází, jak už je (nejen) u zlomových alb zvykem, luxusní reedice. Obyčejně se jedná o nepodstatnými bonusy olepenou marketingovovu vyčuranost. "Horses/Horses" je ale naštěstí výjimkou z pravidla.

Krom vyčištěné regulérnosti s (v patřičném duchu CBGB's) rozcapenou verzí "My Generation" od The Who, ve které drtí basu stále tak trochu nedoceněný rokenrolový maestro a producent "Horses" John Cale, je na druhém disku přemilý přídavek. Patti totiž tuhle v létě kurátovala londýnský festival Meltdown a na závěr vystřihla s kapelou právě celé Koně naživo a pochopitelně si nezapomněla ojedinělý večírek nahrát. Podle záznamu byli všichni siváci nadstandardně vybuzení. Překvapí přizvaný Flea z (už pěknou dobou nějak špatně naložených) "Papriček" a potěší Tom Verlain, kterého jste mohli se starou paní vidět i v Arše.

Znovu hodnotit letitými superlativy zasypané album je zbytečné. Jestli nemáte problém s předsudky ohledně datace vzniku nahrávky, můžete se od konstatování, že "Ježíš neumřel za Patiiny hříchy," odpíchnout k libému poslechu skutečné klasiky. Až budete opatlávat s něhou vyvedený digipack a čisťoulinkou fotografii od Roberta Mapplethorpea, jediné, co vás může odradit, je právě jen potenciální nechuť hrabat se v minulosti. Ale někdy to není vůbec na závadu. Už jenom k uvědomění si (až na hrstičku výjimek) zoufalé nepůvodnosti homogenního davu současných divoženek s kytarou i bez.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY