Předestírám, že ač jsem opravdu velkým fanouškem skupiny The Beatles, nemám vůbec nic proti předělávkám jejich písní a ty vydařené naopak velmi vítám a s chutí si je občas pouštím. To jen aby bylo od počátku jasno, že nejsem žádný zatvrzelý staromilec, který nesnáší, když mu sáhnou na jeho oblíbence. Ostatně John Lennon jednou pravil, že i mizerná předělávka jakékoliv jeho písně je pro něj poctou, neb se našel někdo, koho zaujala natolik, že si dal tu práci, vymyslel více, nebo méně nové aranžmá a skladbu znovu nahrál.

U "Beatles Regrooved" jsem narazil na zvláštní úkaz. Celkem často se mi stává (a jistě nejsem sám), že se mi nějaká deska na první, druhý či třetí poslech moc nezamlouvá, a s každým dalším pronikám do jejích tajů více a více, až se z ní třeba napodesáté vyloupne klenot. U tohoto cédéčka se mi stal přesný opak. Na první poslech vypadalo všechno v pořádku. Pravdou je, že jsem se zrovna dvakrát nesoustředil, byv zaměstnán i jinými věcmi, ale pocit jsem měl z alba celkem příjemný. Jak jsem jej ale poslouchal znovu a znovu a také pozorněji a pozorněji, začalo mi docházet, že je to vlastně celé docela nuda. Kompletně znovu nahrané a nazpívané skladby (samplovat Beatles legálně je bohužel vzhledem k situaci kol vydavatelských práv prakticky nemožné) totiž ve většině případů moc nového nepřinášejí - zjednodušené bicí a klavírní linka v "Let It Be", vyloženě nevkusný vocoder v "Hey Jude", jinak zdeformovaný a také nehodící se hlas v "Across The Universe". V "I Want You (She's So Heavy)" je sice změněný rytmus a tvrdé kytary nahrazeny syntetickými smyčci, ale naléhavost a přesvědčivost skladby je ta tam.

Občas se sice objeví zajímavá úprava, jako třeba velmi přitvrzená "Eleanor Rigby" v podání Mystiquintetu, který ovšem svojí reputaci kazí druhým svým příspěvkem "Because", který mi svým smyčcovým aranžmá připomíná scénku Josefa Skupy, v jejímž počátku hraje Hurvínek na housle. Rozpačitý jsem z původně něžné, leč depresivní písně "Blackbird", jejíž regrooved verze zachovává indentickou kytarovou linku jako originál, kterou ovšem trošku násilně cpe do chill-out-rytmu bicích. Podle aktuální nálady mi to přijde buď zvláštní, ale zajímavé, nebo naopak trestuhodné. Co ovšem zasluhuje obalení medem a peřím a vláčení interpreta prašnou cestou za nohy přivázaného k bujnému oři, je katastrofální verze "Lucy In The Sky With Diamonds", která zní, jak když pětileté dítě zasedne k vašemu počítači a v programu Studio 4.0 mačká nějaké čudlíky a kníká přitom do mikrofonu, který je bohužel k počítači připojen a zapnut.

Abych nekončil tak pesimisticky, jsou zde tři skladby, které se mi opravdu líbí. Jednak je to úvodní "Tomorrow Never Knows" (možná ta mi dodala zdání příjemné desky při prvním poslechu), která má opravdu groove. Otázkou je, zda jej neměla už na albu "Revolver", nicméně i tato verze je velmi příjemná. Krásně zasněné klávesy dávají úžasně snovou náladu baladě "Something" a vrcholem je pro mě "Come Together", ve které je původně dominantní basová linka potlačena do pozadí a důmyslným partnerem jí je klavír, opakující donekonečna během celé skladby dva tóny (chtělo by se napsat monotónně, leč to je nesmysl, když jsou dva, že?), což dodává skladbě naléhavosti. Do toho sem tam vybrnkávání na akustickou kytaru, pár psychedelických akordů zahraných na druhý klavír a nad tím vším sborový, ale přesto jemný a podmanivý zpěv. Opravdu nový a pěkný kabátek dostala tahle hymna devětašedesátého roku. Bohužel je na této desce jedna z mála.