Jake Bugg - Jake Bugg

Angličan před pár lety zjistil, že umí na akustickou kytaru nejen hrát, ale také skládat zajímavé a chytlavé písničky. Inspirován folkem, hlasovým projevem Boba Dylana a klasickou rockovou hudbou šedesátých a sedmdesátých let zaujal i label Mercury Records, u kterého vydal svůj nadějný debut nazvaný jednoduše "Jake Bugg". Deska plná svérázného folk-popu nasáklého syrovým britským rockem či britpopem je tu.

Rodák z Nottinghamu je bluesově naléhavý, je v něm něco z raných The Rolling Stones. Vedle Michaela Kiwanuki se jedná o další naději ostrovní scény. Singl "Lightning Bolt" nás vrací někam k americkému rockabilly. Zní perfektně, nadčasově, skutečně se nejedná o skladbu z "Blonde On Blonde" Boba Dylana?

Není to zkrátka obyčejný anglický teenager. "Country Song" napovídá i o budoucím směřování umělce. Nemám rád výrazy typu retro zvuk. Jedná se tak o písně, které jakoby již obstály časem. Skladba "Broken" je plná elegance a neuvěřitelné krásy. Songy v nás evokují lehkost alb Simona & Garfunkela, naléhavost zmiňovaného Donovana i syrovost, humor a přímočarost britpopu.

Křehké akustické písně na albu převažují. Větší syrovost by jim neškodila, v polovině desky začnou posluchače trochu nudit. Najednou se ale vždy objeví nějaký motiv, který zaujme, tak jako ve skladbě "Ballad Of Mr Jones". Některým jednoduché aranžmá sluší, u jiných je absence rytmiky na škodu.

Střídmé použití bicích by mnohdy neškodilo. Potenciál je snad ve všech písních, až s druhou deskou se ukáže, jak jej dokáže Bugg a producenti využít. Nechci Jakea hanit, jen se bojím, aby zůstal stále takový, jaký je. Mnoho podobné hudby se od teenagerů v dnešní době skutečně na každém rohu neválí. Přeji mu, aby byl ještě lepší a aby zůstal tím vlkem samotářem. Nesmíme zapomenout, že i Stones a Beatles začínali jako náctiletí. Desku hodnotím osmičkou, pokud půjde pěšinou, kterou si začíná vyšlapávat, desítku u mě má Bugg u třetí desky jistou.