Cáry z hadrů se povalují na umrlčích ocelových konstrukcích, depresivní modř podbarvuje citrónově načpělý kouř, ďáblova lebka se chychotá ze stojanu mikrofonu, lidé chlemtají pivo a kdesi v pozadí zní: "To je sexy sexy woodoo...". V klenutých prostorách klubu Palác Akropolis v Praze se v atmosféře napůl napjatého očekávání připravuje jeden z nejzajímavějších koncertů říjnové klubové sezóny. Blíží se opožděný křest desky "Druide!" tuzemské hardcoreové klasiky Krucipüsk. "Jedem, hobluj," ozývá se při ztlumených světlech z řad natěšených fandů. Musí však ještě počkat, na pódium vychází skupina složená z bubínkářů, dud, kytar a píšťaly. Rozehrává svou temnou starodávnou píseň, archaický Čechomor se rozléhá sálem a lidé kupodivu nadšeně tleskají. Osmičlenné těleso představí celkem čtyři skladby, z nichž zvlášť poslední "Hory a lesy" temnými dunivými rytmy na chvíli přenese obecenstvo kamsi do vzdálené minulosti. A pak soubor, s nímž si zařádil také Martin Pošta z Laura a její tygři, odchází, aniž bych zjistil, jak se vlastně jmenoval. Nevadí, jedeme dál, noc nečeká.

Když to vezmete kolem a kolem, v Česku není mnoho lidí jako Tomáš Hajíček. Ono zde není ani dost takových frontmanů, kteří by k sobě automaticky poutali eminentní pozornost všech, kteří se zúčastní jejich vystoupení. Když Hajíček zpívá, že keltskej osud máme, oblečen v sukni z utrhaných kusů kůže, kroužkovém, snad bojovnickém svršku a s liščím ocasem pod zády, uvěří mu i malé dítě, že připutoval časem z dob, kdy Vančurovi Kozlíci obléhali hvozdy a rdousili pocestné. Když se připočte zpěvákův zjev, pověstné proužky vousů a oholená hlava s trsem na temeni, nemůže o jeho exotice být ani mýlka. A přesně takový se předvedl fanouškům v Akropoli, táhl koncert na svých bedrech a každým svým pohybem dával najevo, jak moc ho to všechno baví. Díky bohu zato, jen mohl vydržet déle. Ale k tomu se ještě dostanu.

Show uvedla z reproduktorů se linoucí kritika lidské nevšímavosti a roztahovačnosti "Ce'st la Mort", která - ač z playbacku - okamžitě ve svém refrénu strhla postávající ke zpěvu "Vize zlá je, země má právo veta, lidi pochybujou." S posledním tónem jedné z nejsilnějších písní alba "Druide!" nastoupila kapela a ihned se dala do práce a nebrala si servítky. První riff a první Hajíčkův výskok byly nezaměnitelné: "Druide!". Kdo neskáče, není fanda, bylo cítit mezi lidmi, kteří se zmítali v úderech bicích Vojtěcha Doudy. Zvuk, který nebývá zdaleka vždy v Akropoli perfektní, byl tentokrát ideálně vyvážen a k mému překvapení se Krucipüsk nepouštěli do žádných přehnaných srandiček či improvizací, takže většina koncertu odplula takřka na studiovém zvuku. Pozornost byla upnuta pochopitelně především na novinku, ze které působily živě nejlépe pecky "Cesta", "Keltskej osud" a "Criminal". Vlastně byla ještě jedna vypalovačka, jíž nesmím zapomenout zmínit. Krucipüsk zpívají jenom o lásce, jak se přiznal Tomáš Hajíček, proto nemohla chybět svérázná "Láska". No a pochopitelně došlo i na "Belzebub disco", škoda jen, že Karel Gott nemohl přijít vypomoct na pódium.

Dodávat cokoli k pódiovému projevu skupiny je de facto zbytečné, neboť původem liberecká kapela už ledacos zažila a jiní by se od ní mohli učit (i přes změny na kytarovém postu). Opravdu silnou stránkou Krucipüsku je kromě Hajíčka také kytarista René Rypar, jenž stojí za velkou částí aktuálního materiálu. Rypar, nově též člen Support Lesbiens, získal ostruhy v nadějných Eleison a svému instrumentálnímu umu dokáže dát řádně vyniknout, a to i v těch stísněných podmínkách, které mu crossover formace nakazuje. Že Krucipüsk začínal jako punkem a HC silně ovlivněná banda je patrné nejen z debutu "Ratata", ale též z radosti, se kterou kvartet volil věci ze starších desek. Došlo výhradně na rychlopalné hukoty jako "Bullshit", "Cirkus dneska nebude" z "Cirkus dneska nebude" nebo "Pogo", "Živý to znaj" z "4 - Sobě". Potud bylo všechno v nejlepším pořádku, protože muzika utíkala jedna báseň, těžko by se hledal některý z návštěvníků, jenž by nebyl spokojen, křest za přítomnosti Michala Pavlíčka, Kamila Střihavky a Pavla Anděla také vesele spálil jedno CD a Honza Křížek si úspěšně zablbnul za klávesami v nakládačce "Bič".

Závěr show měl ale jednu velkou chybu. Krucipüsk to zabalili po nějakých sedmdesáti minutách, což je opravdu málo. V Paláci Akropolis se musí končit v deset, skupina si do oficiálního závěru nechala ale ještě dvacetiminutového fóra. To mi přijde od souboru, který má za sebou šest desek, slabota. Přídavky, mezi nimiž zaznělo i výtečné "Sexy Woodoo", sice rozpálily i poslední zbytky váhavců, ale právě ti všichni by si zasloužili o dvě tři skladby víc. A to je přece škoda! Krucipüsk roztočil v sobotu 9. října v Paláci Akropolis báječnou jízdu, jejíž běh ale utnul pár metrů před cílem. Nebýt toho, byli by jasnými vítězi abstraktního závodu o posluchačovu přízeň, takhle se do cíle dostali také jako první, jenže pásku přetrhli pokulhávajíc. Jsou dobří, mohli ale vydržet víc, o tom není pochyb.

Krucipüsk, Palác Akropolis, Praha, 9.10.2004

Autor je redaktorem iDNES.