Klobouk dolů, kam to ten náš nenapravitelný a nepoučitelný státeček po patnácti letech šance nabízené takřka na dlani (ne)dotáhl. Bylo mi dvanáct, když jsme s rodinou chodili na Václavák cinkat klíči a těšili se na světlé a hlavně svobodné zítřky. V té době jsem samozřejmě ještě nemohla chápat všechno to zlo, kterým se tehdejší KSČ "pyšnila". Všechno mi docházelo a dochází postupně. A došlo se vším všudy na nedělním koncertě v bývalé hale ČKD v pražském Karlíně, který se pořádal už druhým rokem na podporu petice "S komunisty se nemluví" (veškeré info včetně akce Podzim bez komunistů zde ) a vůbec jako protest proti tomu, že zmíněná strana má stále svoje místo v parlamentu a co hůř, že její post se, bohužel i díky nám samým, stále utužuje a posiluje. Komunisti tu prostě pořád jsou, mají vliv na spoustu věcí a spoustu životů, čehož je dokladem i právě probíhající proces s Vladimírem Hučínem, kterého čeká v blízkých dnech soud (stíhán je za několik trestných činů, které souvisí s jeho prací pro BIS po roce 1989 - více o celé kauze zde) - soud v demokratické společnosti takřka nepřípustný, protože neveřejný.

I pro Vladimíra Hučína osobně měl koncert obrovský význam, nejenže se ho sám zúčastnil a dostal šanci se alespoň částečně veřejně vyjádřit, na jeho podporu byl určen i výtěžek z koncertu (všichni zúčastnění hudebníci se zřekli honorářů) a v neposlední řadě měli návštěvníci koncertu možnost podepsat petici za veřejný soud s ním, na který má bezpochyby právo. Objevila se tu ještě jedna petice - čerstvá, ze srpna tohoto roku, která je výplodem mladé generace a která je víc než čímkoliv jiným voláním o pomoc. Napsali ji mladí lidé, kteří nemají politické ambice, mají "jen" strach a obavu z hrozby totality, kterou jim uvědomělí rodiče tak barvitě mohli popsat. Tito mladí lidé, kteří si říkají Palachovy děti, se nechtějí smířit s faktem, že dnešní KSČM by byla, pokud by teď proběhly volby, druhou až třetí nejsilnější stranou v parlamentu. Formou této petice protestují a "naléhavě žádají o postavení komunistické strany mimo zákon a její zařazení mezi zločinecké organizace". Klobouk dolů podruhé, tentokrát ovšem zcela vážně. Je fajn vědět, že i mezi generací, která se dnes víc než v čemkoliv jiném zhlíží ve svých idolech ze SuperStar, případně se snaží získat praxi v oblasti drogové problematiky testováním na sobě samých, se najdou tací, kteří dokážou zhodnotit priority a když je třeba, tak se za ně i bít. Ale nechci, aby tenhle článek vyzněl a priori jako politická agitka, ani se tu nebudu pouštět do spekulací ohledně fungování našeho vládního aparátu, takže se podíváme samozřejmě taky k programu, jehož nosným prvkem byly v Karlíně hlavně kapely a divadelní performance.

Brány tovární haly se pro veřejnost otevřely přesně ve čtyři odpoledne. Už u vchodu nás vítala představení Divadla Continuo , které se během přestávek mezi jednotlivými účinkujícími střídalo ještě s divadlem Teatr Novogo Fronta. Hned od začátku jsme se tak mohli docela dobře bavit výstupy, které se předháněly v úchylnostech. Ať už to byl člen Continua, který se za mírné poplatky (od jedné koruny do deseti) vrhal do venku stojících nádob plných vody (zima mi byla jen z toho pohledu), další člen téhož spolku projíždějící mezi publikem na jednokolce s různými hořícími a vodu chrlícími předměty v rukách, na hlavě a kdovíkde ještě nebo třeba "ptačí muž" porůznu se potulující areálem, který v průběhu večera předvedl dech beroucí "let" na laně. První "s komunisty nemluvící" kapelu - Gulo čar - uvedl kolem čtvrt na pět moderátor celé akce, herec a režisér Zdeněk Suchý. Gulo čar hrají funky. Na tom by nebylo nic divného, ale tahle brněnská partička je složená převážně z Rómů, a to už v rámci tohohle stylu tak obvyklé není. Gulo čar v čele s vynikající a zatraceně sexy zpěvačkou Irenou Horváthovou předvedli smršť skvělého čistokrevného funky, které nenechalo mnoha lidem z ještě nepříliš početného publika nohy v klidu na zemi. Hrály se věci z alba "Baro Drom" (Dlouhá cesta), které zazněly také na koncertě Jamese Browna, kde začátkem září Gulo čar bodovali coby předskokani. Rómská komunita, uvyklá spíše tradičnějším cimbálovkám, tuhle kapelu prý moc nebere. Co na tom, mezi "gadži" si Gulo čar určitě najdou početné publikum. V pauze po Gulo čar přečetl Zdeněk Suchý už zmíněnou petici "S komunisty se nemluví", aby se vědělo, proč jsme vlastně tady a o co přesně jde. Po výzvě k připojení svých podpisů (kterých je mimochodem k dnešku asi šestnáct set) nastoupila na pódium pražská crossoverová partička Cocotte Minute. "Kokoti" nastolili v hale agresivnější atmosféru. Zvuk, který Gulo čar ještě trochu odnesli, si už na tuhle kapelu docela sedl a přibylo i pár lidí, kteří halu taky částečně "vytlumili", takže jsme si docela vychutnali pecky jako třeba "Kořeny" nebo notoricky známou klipovku "Měl bych tě sejmout", která měla u publika docela velký ohlas. Když jsem u publika - sice tou dobou ještě pořád nebylo moc početné, ale zato se v něm sešlo hned několik generací. Byli tu vysloveně mladí, starší i pokročilí, sem tam pár rodičů přivedlo i své nejmenší ratolesti. Na moment jsem mezi lidmi zahlédla i dvě skutečné stařenky, které se hned po vystoupení objevily na pódiu. Šlo o politické vězeňkyně z 50. let, které se přišly podělit o své zážitky z doby, která, byť zatím abstraktně, hrozí návratem, a ujistily nás ve faktu, že je třeba stále bojovat. Na pódiu je vystřídal už zmíněný stíhaný Vladimír Hučín, který také upozornil na hrozbu nebezpečně ideologie.

A hrálo se dál. Další kapelou, která svým vystoupením vyjádřila nesouhlas s věcmi, které se dějí, byli Peneři Strýčka Homeboye. Rozzlobené angažované hiphopové těleso z Prahy asi není třeba představovat. Vedle Indyho a Wiche jsou v podstatě DJ Orion & spol. nejkultovnější českou hiphopovou formací. Ani tenhle fakt ovšem neznamenal zaručený úspěch pro jejich vystoupení v Karlíně. V rytmu scratchů se pohupovalo a charakteristicky pravou rukou pohybovalo jen pár lidí, většina se chytla až při hitovce "Praha". To kapela Gaia Mesiah už rozpumpovala lidi mnohem víc, tyhle (a v menší míře tihle) misionářské revolucionářky a revolucionáři v čele s vynikající zpěvačkou Markou Rybin, jejichž hudba vychází stylově z tvorby Rage Against The Machine, pódium i kotel pod ním rozhýbali se vším všudy. Nejangažovanější a na komunisty asi nejvíc naštvaná byla kytaristka Santa Morella, která pronesla mimo jiné větu: "Si tady můžu klidně hajlovat (zvedá pravou ruku) a nikdo mě nezavře, když sedí Grebeníček ve sněmovně, ty vole!" Gaia Mesiah spolu s indiánskými hosty zahráli energický set, kterému následoval předěl Divadla Continuo - konkrétně akrobatická etuda na laně démonicky vyhlížejícího Lukáše Třebíčského.

Pak nastoupili Jablkoň. Ty jsem viděla naživo úplně poprvé a musím říct, že mě docela dostali. Vždycky jsem je měla zařazené někde u folku, ale spíš to je alternativní folk-rock se zběsilými psychedelickými prvky. Jejich místy docela tvrdá hudba občas připomíná tu šílenou muziku, která běží k titulkům kresleného seriálu "Městečko South Park" - vybavíte si tenhle podklad? Zajímavá byla například jejich třetí pecka nazvaná "Říkadla", což je zhudebněný pelmel dětských říkánek (dětem by z nich ovšem asi vstaly vlasy hrůzou na hlavě) nebo instrumentální skladba pro hoboj nazvaná "Aplaus na rozloučenou". Tu kapela prý složila kdysi jako rozlučku s papaláši a teď ji tak nějak díky okolnostem zase musela oprášit. V úvodu písničky tleskala do rytmu celá hala, musím uznat, že tahle věc byla hodně pěkná a že Jablkoň jsou ve svém stylu určitě hvězdy.

Po Jablkoni proběhlo fingované upálení jednoho z členů Teatr Novogo Fronta, které doprovázely černobílé archívní projekce z rozloučení s Janem Palachem. V tu chvíli hala téměř ztichla a všem asi naskočila husí kůže, mně tedy určitě, tohle byla dost síla. Potom už byl ovšem čas, aby nastoupily poslední dvě kapely. První z nich byl ten večer asi nejlepší Kollerband. David Koller, který nastoupil na pódium v triku s nápisem Fuck The KSČM, je jedním z organizátorů celé akce, jeho angažovanost a nesouhlas dokládá i píseň "Jezdci", která je právě o tom, jak tu zase všude jsou a zasedaj (kdo, to už snad všichni víme) a která samozřejmě nemohla nezaznít. Mimo téhle věci jsme slyšeli například pecky "Mám chuť lhát", "Milá" nebo "Těžkej sen" z aktuálního alba, ale i osvědčené věci z předešlých Kollerových projektů, jako třeba "Majolenka" nebo "Šrouby do hlavy". Kollerband měli naprosto luxusní zvuk a kompletně využitá byla konečně i světelná rampa. Před poslední kapelou, kterou byli Chinaski, ještě moderátor představil také už zmíněnou petici "Stop komunismu" a opět vyzval k jejímu podepsání.

Chinaski nastoupili krátce po čtvrt na deset, aby trochu zklidnili atmosféru svým příjemným kytarovým pop-rockem. Zazněly ty nejznámější věci, např. "První signální", "Dlouhej kouř", "Strojvůdce" věnovaná "našemu velkému strojvůdci, který to s námi myslí strašně upřímně," "Sekec & Mazec" nebo naraplá "Rádio Bubeneč". Končilo se těsně kolem policejní desáté hodiny - příznačně (a přízračně) věcí "Husákovy děti" ("1970)" a pak to celé skončilo. Nebo začalo...?!

S komunisty se nemluví II., bývalá hala ČKD, Praha, 26.9.2004