Kapelu Kollerband díky výmluvnému a mnohé naznačujícímu názvu asi nebude třeba příliš představovat. Ale udělám to alespoň pro ty, kdo si nepřečetli naši pozvánku na středeční křest v pražském Paláci Akropolis, kam měli bohužel přístup jen vyvolení s pozvánkami, média a asi padesát šťastlivců, kteří vyhráli lístky v soutěži na webu kapely, nebo pro hodně mladé čtenáře, kteří třeba jméno David Koller zaregistrují až teď díky téhle reportáži nebo novému cédéčku.

Takže zkráceně - Kollerband je formace složená z podle mě nejlepších a nejostřílenějších muzikantů tuzemské rockové scény - lídr kapely David Koller se střídá u bicích s Tomášem Markem, když zrovna nebuší do škopků, obstarává akustickou kytaru, harmoniku a samozřejmě mikrofon. S vokály mu vydatně pomáhá bývalý frontman zaniknuvších Walk Choc Ice, který ale hlavně - a výtečně - hraje na klávesy. Potom jsou tu dva výborní kytaristé - Olda Krejčoves (v současné době též Monkey Bussines) a Tomáš Vartecký (Kurtizány z 25. Avenue). Basa je doménou Marty Minárika a tím tenhle hvězdný výčet končí. Teď už k samotnému křtu.

Začátek večera byl na pozvánkách uvedený na 19.30, to by ovšem bylo, kdyby se začalo včas. Víceméně až touhle dobou se totiž začalo do - hned po divadle Járy Cimrmana - nejnavštěvovanějšího žižkovského prostoru vpouštět. Ale šlo hlavně o večírek, takže ani když se ve 20:20 objevil David Koller teprve na schodech vedoucích do klubu, tedy na míle daleko od šatny nebo pódia a tedy i možného začátku, stejně se nikdo zbytečně nevztekal, i když ze sálu už se v tu dobu ozývalo pár zapísknutí a pokřiků, které měly zřejmě kapelu vyhecovat ke - konečně - začátku. Stalo se tak ale až o celých třicet minut později. Koncert spustila ve 20:50 projekce videoklipu k písničce "Lehká". O scénář k němu byla vyhlášena na stránkách kapely soutěž, zvítězil návrh Dominika Miškovského a nutno podotknout, že se výsledný klípek opravdu zdařil a oproti ostatním návrhům vtipnou a překvapující pointou předčil očekávání, které by jinak poměrně smutně laděný text mohl asociovat. Klip je ke stažení také na webu kapely v sekci Audio-Video. No a pak už to samozřejmě začalo se vším všudy a hlavně naživo. Kapela to rozjela songem "Sedí, pije", a to docela aktuálně, protože všudypřítomný sponzor Jim Beam se nenechal zahanbit a ve svém baru podával drinky "free of charge", takže mezi publikem se to míchanými nápoji jen hemžilo. Hned po první věci se pokřtilo - a to velmi originálně. Postem kmotra desky byl pověřen výtvarník David Černý, jehož zásluhou vypadá booklet desky tak, jak vypadá. Budete si muset CD koupit, abyste ho náležitě ocenili. Kmotr se nechal na pódium přivézt třemi silnými muži v jakémsi akvárku, do kterého byl zcela a úplně ponořen, zřejmě měl pod vodou i speciální podvodní mikrofon, protože jeho příjezd avízovaly už předem výmluvné bublavé a cachtavé zvuky. Pokřtil CD jednoduše tak, že ho "utopil" a následovně totálně zlil publikum těsně pod pódiem gejzírem šampaňského. Jak se vyjádřil David Koller: "On má samý úchylný nápady." Nemám křty moc ráda, protože většinou v samotný křtící moment publikum zrovna dvakrát nereaguje a dost často bývá trapné ticho, ale tady se tenhle můj dojem nepotvrdil, lidi řvali nadšením a taky bylo proč. Pak se David Černý prostě zase potopil a nechal odvézt do zákulisí.

A jelo se dál. Přes "Miláčku, Love", kterou David uvedl harmonikou, přes pecku "Jezdci", která je jasným protestem proti KSČM deroucí se znovu k moci, a která také předznamenala protestkoncert "S komunisty se nemluví 2". Mám podezření, že teprve až u hitovky "Na mě zapomeň" z minulé Kollerovy sólovky zvukař zapojil mikrofon taky Honzovi Křížkovi u kláves, prostě až tady jsem jeho vokály teprve zaregistrovala a nebyla jsem sama, no, chybička se vloudí. Jako satisfakci si Honza mohl užít alespoň další věc "Mám chuť lhát", kde si střihl na klapky "michalodavidovské" sólíčko. Ne, že by bylo tak odpudivé nebo diskoidní, ale stejně efektně si pověsil klávesy přes rameno. Přes "Hádky" se kapela dostala k peckám "Šrouby", jak řekl David: "starej hit v nový úpravě", a už zmíněné poetické klipovce "Lehká", kde se frontman zase postavil před mikrofon a zahrál si na španělku. Další byla "Majolenka" - věc pro pamětníky, protože pochází ještě z repertoáru Jasné páky, kde tuším David s muzikou vůbec začínal, a u které zase vystřídal Tomáše Marka u bicích. Přes "Slunovrat" jsme u "Milé", podle mě nejlepší věci z nového alba, která šlape jako blázen a má prostě drive, který postrádám u mladých kapel hrajících podobnou muziku. "Těžkej sen" jako dvanáctá písnička uzavřel kolem 21:45 koncert.

Samozřejmě měly přijít ještě přídavky. Kapela se nechávala poměrně dlouho vytleskávat a se slovy: "My už toho moc neumíme, co bysme vám tak zahráli," se na pódium po chvíli vrátila. Já jsem v té chvíli sice věděla, že kluci tak trochu mlží, protože jsem ještě před koncertem z kamarádky ze Sony Music vytáhla playlist, a měla tak v ruce důkaz, že přijdou songy "Chci zas v tobě spát" a "Valy", která na albu uzavírá studiovou část nahrávky. A taky přišly - i když v opačném pořadí. Nejdřív mě napadlo, že se kvůli policejní hodině musel setlist oříznout a "Chci zas v tobě spát" už se nezahraje, což mě dost mrzelo, protože to je taky věc staršího data a ty mám docela v merku, ale dalo se samozřejmě pochopit, že se budou hrát hlavně věci z nového alba. A i když už to vypadalo, že po "Valech" je definitivní konec, nakonec se kapela na pódium vrátila podruhé a vymodlenou pecku přidala taky, i když už bylo těsně po desáté. David si dokonce na pódium z kotle vytáhl jednu z fanynek, která nejvíc skandovala o další přídavek, a nechal ji zpívat spolu s ním. Podle mého přítele to bylo připravené, tvrdil, že zpívá na náhodně vybranou oběť docela dobře, já si stojím za tím, že se té slečně splnil tajný sen a má na co vzpomínat. Už proto, že kotel patřil víceméně těm, kdo vyhráli lístky v soutěži, pozvaní a novináři se decentně rozpohybovávali až v dalších řadách.

Na závěr si dovolím ještě malé zhodnocení celého večera. Oproti letním festivalům, kde jsem letos Kollerband už párkrát viděla, byla v Akropoli mnohem lepší atmosféra a lidi reagovali i na nové věci, nejen na staré dobré fláky. Bylo to určitě i komornějším prostorem a tedy díky bližšímu kontaktu s publikem, pod pódiem nezacláněly bariéry ani ochranka. Kapela si koncert užívala, David se celou dobu usmíval jak sluníčko a vůbec bylo prostě dobře. Faktem zůstává, že tahle muzika má pořád co říci a mladé kapely se mají stále co učit. Jen houšť!

Kollerband, Palác Akropolis, Praha, 15.9.2004