"Maminka si pomyslí, jací jsou to krásní hoši, tatínek se podiví, kdepak mají kytaristu," poznamenal vtipně britský server Drowned In Sound, když došla řeč na ostrovní partičku Keane (neplést s o dost horšími Kane!). Mládenci, jejichž průměrný věk činí osmadvacet let, jsou již pár měsíců hitem britpopové scény a v souvislosti s jejich budoucností padají jména jako Coldplay, Travis, ale třeba také Muse, Oasis či Radiohead. Tom Chaplin (vokály), Tim Rice-Oxley (klávesy, baskytara) a Richard Hughes (bicí) z ospalého městečka Battle poblíž Hastingsu mají zkrátka našlápnuto lépe než slušně, což potvrzuje i debut "Hopes And Fears", jenž se dokonce držel několik týdnů na špici ostrovní hitparády.

Pusťte si jej a seznáte, že její obsah nerovná se ani jeden z výše zmíněných příkladů. Snad nejvíce z nich se Keane blíží ke Coldplay, ovšem ke Coldplay bez kytar, což už ale zase Coldplay nejsou. Spíše, než abyste si představovali okleštěné tohle, či obohacené tamto plus kdoví co ještě, vezměte rytmiku bicích a baskytary, na to naskládejte pořádnou vrstvu silných pianových melodií a různých klávesových, takovou tu správnou atmosféru robících prvků, k čemuž přidejte ještě výrazného vokalistu, disponujícího elastickým hlasem se smyslem pro emotivní výraz, držícím se spíše v příjemných, falzetových výškách (jestli vážně trváte na srovnání, mixněte Chrise Martina z Coldplay a Jamese Deana z Manic Street Preachers) a dílko je hotovo. Ostatně, co jiného čekáte od ostrovanů? Snad jen tu přesvědčivost, zábavnost a hlavně nic, co by se na britpopovém albu tvářilo podezřele, můžeme chtít.

A tento úkol plní Keane na jedničku. Je ovšem otázkou, zda veskrze stejné aranžmá činí nahrávku vyvedeně ucelenou, či nevýrazně jednotvárnou. Pokud se vám podaří vnímat pouze úseky jednotlivých písní a nezachytíte pauzy mezi jednotlivými stopami, u prvních třech písní můžete dumat, o kolikátý song vlastně jde, zda tamten, co hrál před chvílí už skončil, nebo ještě trvá, nebo co se vlastně děje. Celá deska se totiž nese ve stejných, respektive dost podobných náladách, což dokazuje nejen první trojice "Somewhere Only We Know", "This Is The Last Time" a "Bend And Break": všechny tři písně jsou rozněžnělé, jednou dynamičtější, jindy zase pokornější, veskrze ovšem na jedno brdo. Posmutněle melancholická čtyřka "We Might As Well Be Strangers" lehce zmírní tempo, pročež se následná, svižnější "Everybody's Changing" zdá poněkud optimističtější (ovšem ani při té vám do vysokého skoku zrovna nebude). A takto bych mohl pokračovat dál, přes napjatou "Your Eyes Are Open", snad nejutahanější kousek alba "She Has No Time", důraznější "Can't Stop Now" a zamilovaně se tvářící "Sunshine" až k "Untitled 1", která dík svojí atmosféře mohla desku klidně uzavírat. Za ní je však ještě emocemi prošpikovaná jedenáctka "Bedshaped", která také pranic nepokazí, naopak, udrží album na oné sentimentální, patosem prodchnuté vlně a s největší pravděpodobností také přiměje, abyste si desku pustili znovu.

Ani textařská stránka věci pestrosti zrovna nedoznala. Ničeho jiného, než rýmů v první a druhé osobě, myšlenek o lásce a nenávistí, naději a zklamání či výčitek i omluv se nedočkáte. Neustálé přehrabování se v minulosti, současnosti a budoucnosti dvou citově sblížených lidí může leckomu lézt na nervy, ovšem na druhou stranu, bavíme se tu o popíku, pročež nemůžeme chtít buřičské verše nějakých pochybných mluvčích rádoby rebelující generace. Kdo by pak tomu důstojnému pianovému boybandu (myšleno bez urážky) věřil? Navíc, nechcete mi doufám namluvit, že jste se nikdy v podobných náladách spokojeně a opakovaně nepováleli, že ne?

Ačkoli jsem na začátku všechna srovnání se slavnými angloamerickými kytarovkami zavrhl, jedno se nechat musí - pokud jste si jejich hudbu oblíbili, nepohrdnete ani příjemným "Hopes And Fears" (což samozřejmě platí i naopak). Přestože kytarám zrovna nevěří, umně pracují se stejným principem jednoduché, silné melodie a výrazných vokálů, což je, pakliže se zadaří, vážně radost poslouchat. A kapele Keane se zadařilo! Je nutno podotknout, že už jsem slyšel pár mnohem lepších britských počinů, na druhou stranu těch horších bylo o dost více. Jestli tedy Spojené Království při vyslovení slova Keane opravdu šílí, potom ať se z nich klidně zblázní i Češi. Já osobně se nemohu dočkat, až ti klucí roztomilí rozezní se z rádia. Hitů mají celé album.