Opravdovější než život aneb svět fiktivních kapel

12.05.2004 05:00 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

Jsou slavní, oblíbení a milovaní. Jen nikdy neexistovali. Mezi hvězdami, které se nesmazatelně zapsali do dějin popu, jsou také ty, které jsou jen dobře vymyšlenou fikcí. Pojďte s námi do světa, který je opravdovější než opravdový. Do světa The Rutles, Spinal Tap a dalších.
Hudební dokumenty se vyznačují jednou společnou vlastností. Nudné mluvící hlavy se předhánějí v marných pokusech mluvit smysluplně o něčem, co se má raději poslouchat - tedy o hudbě. Čas od času se však objeví dokument, u kterého žasnete nad neuvěřitelnými osudy skupiny, fantastickými příběhy s nečekanou zápletkou. Ne, normální hudebníci opravdu tak podivuhodné životy nežijí, je velmi pravděpodobné, že jste narazili na fiktivní dokument - v žargonu filmových kritiků - na mockumentary (mock=falešný). Filmové parodie osudů hudebních skupin jsou překvapivě oblíbeným formátem. Dá se říci, že svoji vlastní parodickou skupinu má každý žánr, který kdy podstatněji hýbal populární hudbou. Pro začátek ještě upozornění, že za fiktivní kapely nepovažuji firmami uměle stvořené hybridy, které mají k opravdové existenci také daleko. O Milli Vanili, Lunetic nebo Bachelor Party třeba někdy jindy.

The Rutles
© facebook interpreta
Asi nejslavnější fiktivní skupinou všech dob jsou The Rutles. Důvod je jasný - neparodují nikoho menšího než nejslavnější skupinu všech dob, tedy The Beatles. A pokud ještě dodám, že za projektem stojí bývalý člen slavné komické skupiny The Monty Python - Eric Idle, pak vám asi bude všechno jasné. Dokument s Idlem jako reportérem sleduje kariéru čtyř kluků z Liverpoolu, The Rutles, kteří jako kdyby existovali v paralelním vesmíru 60. let. Je v něm Británie a Královna a dokonce i The Rolling Stones (Mick Jagger, stejně jako Paul Simon, vzpomíná na svoje první setkání s Rutles), jen ti Beatles jsou nějací jiní. (Jak by ne, když v tomto paralelním vesmíru pracuje George Harrison jako televizní reportér!) Sledujeme osudy "legendy, která bude živá i ve chvíli, kdy ostatní žijící legendy už umřely," a nestačíme se divit. Místo LSD propadnou Rutles čaji, natáčejí filmy jako "Tragical History Tour" a "Ouch!" a zpívají písně jako "Please Please Let Me Hold Your Hand" a "I Am The Waitress". Zdaru filmu přispěla vynikající hudba Neila Innese, který věrně napodobuje (občas i trochu ironicky) postupy The Beatles. Soundtrack k filmu z roku 1978 doplnila v roce 1996 jejich vlastní odpověď na rabování archívů The Bealtes "Anthology", kterou nazvali "Archeology". Film "The Rutles" se už minimálně dvakrát promítal v České televizi, a pokud se snad naskytne příležitost ho vidět, každý fanoušek Beatles by po ní měl skočit. I když je pravda, že do posledního detailu si ho užijí jen velcí znalci. Eric Idle vyslyšel volání fanoušků Rutles a předloni v srpnu měl premiéru film "The Rutles 2: Can't Buy Me Lunch", ve kterém se skupina dá znovu dohromady. V rozhovorech se tentokrát objeví i David Bowie nebo Salman Rushdie.

Spinal Tap
© facebook interpreta
Zatímco The Rutles jsou poznamenáni ztřeštěným a absurdním humorem Monty Pythons, druhý nejslavnější fiktivní dokument "This Is The Spinal Tap" (1984) se nese spíše v tragikomickém tónu. Jsme totiž svědky pomalého rozkladu kdysi "nejhlasitější rockové skupiny na světě" Spinal Tap, která je právě na svém posledním turné v Americe. Je ale polovina 80. let a pompézní mystický hard rock nikoho nezajímá, pořadatelé odvolávají koncerty, nahrávací společnost jim odmítne provokativní sexistický obal desky "Smell The Glove". Členové kapely ale díky starostlivému manažerovi pořád žijí ve svém oblaku věčné slávy a užívají si radostí a strastí rockové šňůry. Ale i to se pokazí ve chvíli, kdy jeden ze dvou zakládajících členů představí kapele svoji novou přítelkyni, která začne měnit skupinu k obrazu svému. Co následuje, je nenávratný konec Spinal Tap, kapely, která používá ozvučení, kde není nejvyšším stupněm deset, ale jedenáct! Spinal Tap je krutá parodie na klišé drsného rocku a přiznám bez mučení, že jsem se u ní bavil snad ještě lépe než u The Rutles. Jsou ale i tací, kteří skupinu považují za pravou, shromažďují o ní informace a dodnes má řady oddaných fanoušků. Přispěl k tomu určitě fakt, že herci Spinal Tap se v roce 1999 s velkými fanfárami znovu dali dohromady, odehráli vyprodané turné a dokonce vydali novou desku "Break Like the Wind", na které hostovali Slash nebo Joe Satriani. Všechno to shrnuje televizní dokument "The Return Of Spinal Tap". Pro fanoušky nové vlny britského metalu 80. let jsou Spinal Tap výbornou šancí, jak si připomenout zlatou éru jejich hudby (samozřejně i s hloupoučkými texty, svalnatými pózami a vším tím balastem kolem). Dnes jejich pozici v lecčems převzali jiní úspěšní imitátoři The Darkness. Pokud vím, film se u nás promítal jen jednou na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, doufám ale, že to byla jen první vlaštovka.

Fear Of A Black Hat
© facebook interpreta
V 90. letech vzniklo několik dalších úspěšných mockumentů. Kanadský film "Hard Core Logo" (1996) sleduje poslední turné a pokusy o reunion veteránů punk rocku stejného jména. Nejde ale o parodii, spíše mikrostudii vztahů členů kapely a jejich zpěváka, který vidí za svojí skupinou jen šanci na snadné zbohatnutí. "Hard Core Logo" běžel v Česku ve filmové distribuci a obešel minimálně filmové kluby. Dnes je k sehnání na videokazetách. Ani jedno bohužel neplatí o filmu "Fear Of A Black Hat" (1994). Jde totiž o přímo ztřeštěnou podívanou na členy hiphopové skupiny NWH (=negři s klobouky). Rapující gangsteři s klobouky se vyznačují těžce sexistickými texty (které ovšem vysvětlují jako politická poselství) a počtem mrtvých manažerů ("vybíráme si za manažery samé bělochy, abychom ušetřili naše černé bratry"). Parodie je už název filmu ("Fear Of A Black Planet" je slavná deska Public Enemy) a také jméno skupiny, která si dělá srandu z legendární gangsterské partičky NWA (=negři s názorem). Filmem se mihne několik opravdových rapperů, samozřejmě pořádně zparodovaných a platí to stejné, co o Rutles - užijí si ho hlavně znalci hiphopových reálií (rozuměj klišé).

Visací zámek
© facebook interpreta
V Česku rozhodně není žánr mystifikačních dokumentů opomíjený. Díky Petru Zelenkovi se můžeme pochlubit hned třemi kousky. Jeho prvotina "Visací zámek 1982-2007" dokumentuje minulost i budoucnost české punkové legendy. Ještě o krůček dále jde vynikající film "Mňága - Happy End", kde se dozvídáme překvapivé novinky o existenci populární kapely z Valmezu. Zkušenosti z obou krátkometrážních filmů shrnul Zelenka do "Roku ďábla" (2002), kde Jarek Nohavica hraje sebe sama v příběhu folkového hudebníka, který se chce zbavit závislosti na alkoholu, přičemž se na společném turné s Čechomorem přerodí v rockera. Ale co bych vyprávěl, film určitě všichni znáte. Získal šest Českých lvů, včetně nejlepšího filmu roku.

Leningradští kovbojové
© facebook interpreta
Velmi populární je v naší zemi i filmová série o rock 'n' rollové skupině Leningradští kovbojové finského režiséra Aki Kaurismäkiho. Nejde o doslovný mockument, protože L.K. skutečně existují. Ovšem trochu pochybuji, že opravdu zažili všechna dobrodužství, která uvidíte v jejich filmech. Svérázní hudebníci, kteří svůj styl nazývají agropunk, se proslavili díky filmům "Leningradští kovbojové dobývají Ameriku" (1989) a o čtyři roky mladší a podstatně slabší "Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše". Oba běžely v našich kinech i v televizi. Podobně jako Spinal Tap i Kovbojové úspěšně koncertují, v roce 1993 si v Helsinkách zahráli s vokálním souborem Rudé armády - slavnými "Alexandovci" - a v roce 2000 byli v Praze. Žánr mystifikačních hudebních dokumentů si vyzkoušel i Woody Allen, když natočil film o fiktivním jazzovém kytaristovi z Ameriky 30. let Emmetu Rayovi "Sladký ničema" (1999). I tento film běžel v našich kinech a nedávno i v televizi.

Seznam ještě zdaleko nekončí. Patří do něj i televizní film o extrémně populární lidové kapele "The Last Polka", celovečerák o fiktivním folkovém triu z 50. let "A Mighty Wind", který letos získal oskarovou nominaci za nejlepší píseň. Pak také televizní show a později i dva filmy komické dvojice Belushi - Aykroyd o skupině Blues Brothers. A pokud vám ani to není ještě dost, vězte, že existuje i několik desítek románů o fiktivních popových skupinách. Tím nejslavnějším bude asi poslední románový epos Salmana Rushdieho "Zem pod jejíma nohama" o indické popové hvězdě Ormu Camaovi. Do této škatulky si můžete zařadit i zajímavý románový debut rockového kritika Jaroslava Rudiše "Nebe pod Berlínem" o osudech členů fiktivní berlínské skupiny U-Bahn. Zde ale už nejde o parodii, takže rychle k fantastickým románům, které si dělají srandu z popových ikon. V "Britney Spears Is A Three-Headed Alien" od Mel Gildenové se například dočtete, že Britney Spears je mimozemšťan. Posledním přírůstkem je román na pokračování "Ta bomba se jmenuje funk" anonymního autora, který na své stránce vypráví příběh fiktivní funkové kapely, kterou si v alternativním Československu 80. let nechá postavit Gustav Husák.

Je zvláštní, že ať už se jedná o jakýkoliv hudební žánr, žádný z autorů mockumentů si neodpustí zpodobnění hořkého konce své kapely. V případě Rutles i Spinal Tap znamená konec fatální žena, která rozklíží i největší přátele mezi členy kapely. Hard Core Logo i NWH se nakonec rozhádají sami a Leningradští kovbojové zahodí všechno pozlátko velkého hudebního byznysu a skončí v Mexiku, kde je dost tequily pro každého. Konce skutečných skupin bývají mnohdy prozaičtější a málokdo se při nich směje. Proto si užívejme mockumetů a světa hudebního průmyslu z trochu jiné strany - z té strany, kde nemožné je možné. Buďme za ně rádi.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY