Holandští Kane toho Česku doposud mnoho nepředvedli. Debutové "As Long As You Want This" se na pulty tuzemských prodejen vůbec nedostalo, na předloňské "So Glad You Made It" jste asi také zrovna nenaráželi, a tak první šanci seznámit se s jejich produkcí máme až prostřednictvím trojky "What If". Doma právoplatná hvězda stadionového formátu, velebena zejména v souvislosti s živými vystoupeními, se s touto novinkou rozhodla vyšplhat i na evropské prodejní žebříčky, kde však bude chápána jako hudební benjamínek. A mám-li na základě "What If" předpovědět, zda se zadaří, nemohu nebýt skeptický.

Aby bylo jasno, proti kytarovému kýči nemám vlastně vůbec nic. Pokud k němu autor přistoupí s jakýmsi citem a určitou přesvědčovací vyčůraností, člověk si nechá sadu tříminutových kolovrátků slok a refrénů vkrást pod kůži a ještě se mu to líbí. Když však naopak narazí na hudbu, která jakoby snad ani neměla snahu udat důvod, proč jí vlastně věnovat pozornost, která si prostě jen přehrává své písně postavené na dávno vykradených nápadech, jeden by u toho vážně usnul.

A přitom je to celé tak pěkně nastrojené - zpěv i instrumentály na vysoké úrovni, kvalitní, moderní zvuk, dokonce i vlastní hudbu a texty pánové z Kane mají. Úvodní "Rain Down On Me" je svižná, dynamická, že by si člověk u přehrávače třeba i poskočil, vzápětí následující baladička "My Best Wasn't Good Enough" však už tlačí laťku níže; toho, co promotéři rádi nazývají hitovým potenciálem (zatímco recenzenti hovoří o vykrádačkách), je v ní asi tolik, jako je škodolibých "fanoušků" Aničky Dajdou mezi diváky "Česko hledá SuperStar". A tak to je v podstatě s celým zbytkem alba - posloucháte, netrpělivě si koušete nehty, přejete si, ať už přijde změna a... cože, to už hraje další stopa? Momenty, které vás na chvíli přesvědčí, že pánové rockeři mají také nějaký hudební názor, se sice najdou, ale není jich mnoho.

Po takovém repertoáru možná sáhnou rozhlasoví dramaturgové, až budou tápat, co ještě pustit posluchačům, kteří jejich stanici vyhledávají jako nenáročnou zvukovou kulisu, aby při řízení auta či žehlení trenýrek nebylo tak ticho, deska snad uspěje i u čtenářek Bravíčka, jež by rády nad postel nový plakát nového idola (procítěných balad je zde víc než dost), nikoliv však u těch, kdož si hrají desky silné, nápadité a hlavně osobité - k pozoruhodnému, nějak zásadnímu, neřkuli přelomovému albu se má "What If" jako Papež k Usámovi.

Přestože jsem desku slyšel opravdu mnohokrát, stále ještě nevím, proč její autory ve spíše tanečně založeném Nizozemí tolik zbožňují, natožpak čím muzikanti hodlají uspět venku - technicky skvěle nahraných a nazpívaných písniček bez nápadu přece už máme tuny (viď, Bohuši?). Můj vrozený sklon k předsudkům mi napovídá, že jde nejspíše o další z nespočetných útoků na dívčí srdce s cílem provětrat jim peněženky (pojetí bookletu to nijak nevyvrací), stále unavenější svědomí velí, pusť si to ještě jednou, třeba to konečně pochopíš, a zbytek mozku se nudí. Na "What If" lze vlastně aplikovat vše, co najdete u jiných zklamaných recenzí - skladby připomínají dávno slyšené písně jiných interpretů, všechno to tak nějak stéká do jednoho nicneříkajícího klišé, pročež vás na konci ani nezamrzí, že vám z dvanácti písní v paměti neuvízla jediná. Navíc je to celé zbytečně dlouhé.

Je možné, že v rámci potenciálního turné po Evropě muzikanti z Kane zavítají k nám a já pak třeba přehodnotím názor. Možná, že v zahraničí (i u nás) opravdu zabodují a já konečně seznám, že rockové hudbě nerozumím. Do té doby však Kane a jejich "What If" neslyším jinak, než jako další průměrnou kytarovku, jakých jsou tu k mání mraky.