Čtvrtá návštěva americké kapely Living Colour v Česku se odehrála první dubnovou sobotu v Ostravě. V pravdě intimním prostoru klubu Fabric byli diváci svědky fantastického vystoupení úžasné kapely. Věřte, že každý superlativ vyřčený v našem reportu je jen slabým vyjádřením nevšedního zážitku, jenž se již zřejmě v takové podobě nezopakuje.
© Pavel Parikrupa Sen návštěvníka rockového koncertu: přijedu hodinku před plánovaným začátkem večera, v klidu zaparkuju auto padesát metrů od místa konání. Pokud nemám lístek, v pohodě si ho koupím. Nikdo se s nikým nemačká, všechno je v pohodě. V příjemném klubu si u baru bez fronty objednám, co chci a ve skle, vyfotím si známé tváře v natěšeném publiku - v tomto případě kytaristu Teamu Dušana Antalíka. Pak naběhne jedna z nejlepších kapel na světě, předvede dvouapůlhodinovou dech beroucí show, při níž vám nikdo ani jednou nešlápne na nohu, a když si potřebujete udělat lepší fotku, prostě si zajdete třeba do druhé řady a vyfotíte si ji. To není sci-fi, to se stalo. Na koncertě
Living Colour v Ostravě.
© Pavel Parikrupa Je to divná doba. Dvojnásobní držitelé ceny Grammy, kvartet z New Yorku, u něhož se nešetří termíny "legendární" či "průkopnický", instrumentalisté žádaní na jazzových festivalech i jako hvězdní hosté na deskách jiných interpretů, hrají v klubu pro odhadem tři stovky lidí. Původní místo konání, halu Tatran, se ani náhodou nepodařilo dostatečně naplnit, a tak bylo vystoupení přeloženo do mnohem menších prostor v téměř historické bývalé tovární hale, nyní velmi pěkného klubu Fabric. Což je důvod ke smíšeným pocitům, protože díky této ostudě jsme si mohli užít koncert doslova v intimní blízkosti a s fantastickým zvukem. A představte si, že
Living Colour nejenže vystoupení nezruší, oni odehrají koncert kdesi v Ostravě pro pár stovek lidí úžasným způsobem. Dvě a půl hodiny muzikantských orgií. Kolik českých rádoby hvězd ze sotva desetinovým talentem a schopnostmi by tohle dokázalo?
© Pavel Parikrupa První část večera, který začal v půl desáté a trval něco málo přes půlnoc, se věnovala především aktuálnímu albu "Collideoscope", druhá část se už více vracela do minulosti. O báječném zvuku už řeč byla (takhle mi kalhoty na koncertě snad ještě nevlály) a virtuozitu pánů Glovera, Reida, Wimbishe a Calhouna není třeba opět připomínat. Koncert byl tvrdý a pestrý. V prostoru jedné skladby jsme mohli přelétávat od hardcoru ke gospelu a nikomu to nepřišlo divné. Možné je to díky nepřekonatelnému feelingu, zkušenostem a schopnostem muzikantů. Beatlesovská "Tomorrow Never Knows" míchala psychedelii z hardrockem, od odsekávaných metalových riffů jsme si mohli odpočinout při reggae "Glamour Boys", aby do nás basák Wimbish s bubeníkem Calhounem (jinak drum n' bassové duo Jungle Funk) nahustili politickou agitku "Terrorism". Melodické věci se také našly - z poslední desky krásná "Flyin'" či vůbec první hitovka kapely, nadšeně uvítaná "Cult Of Personality".
Living Colour jsou neskutečně tvární, sehraní a v permanentní muzikantské pohodě. New York, Ostrava, deset tisíc nebo tři sta lidí, na tom nezáleží. Dokazovali to až do finálové medley z Hendrixovy "Crosstown Traffic" a vlastní hymny "What's Your Favorite Color?".
© Pavel Parikrupa Jistěže takový koncert není pro každého, dal by se vzhledem ke své délce a nárokům na posluchače považovat až za fyzicky náročný. Za daných podmínek, okolností, jež se už nikdy nemusí opakovat, mi to celé připadalo jako utajené přistání mimozemšťanů, kteří přišli něco fantastického předvést jen úzké skupince vyvolených. Ti čtyři na pódiu dokázali věci, co věru nejsou až tak běžné, a člověk s nimi mohl být v nejbližším možném posluchačském kontaktu, doslova nadosah. Byl to jeden z nejúžasnějších životních zážitků, jehož se mi při mnohaletém obcování s paní Hudbou dostalo.
Living Colour, Fabric, Ostrava, 3.4.2004