The Darkness předchází pověst, která svazuje a nepřináší umělci nic než svízelný pocit povinnosti přesvědčovat. Při udílení cen Brit Awards jim ostrovní akademici přiřkli sošky za nejlepší desku ("Permission To Land"), za nejlepší kapelu a největší rockovou senzaci. Album se výtečně prodává jak v Evropě, tak poněkud překvapivě i v USA, davy spokojeně proudí na hektické koncertní show a diváci v zemích jako je Česko, kde ještě Darkness nevystoupili a ani jejich album se zde dosud nikterak výrazněji neprosadilo, se ptají - skutečně jsou tak dobří? Anebo zase neměla britská média o kom psát, a tak si vysnila nové hvězdy? Jenže tisk byl tentokrát poctivý a pomohl skutečně talentovaným a odvážným chlapcům.

Když jsem si album pustil poprvé, nechápal jsem, proč je kolem Darkness takový povyk. Vlna garážového retro rocku je populární dlouho, tak vo co gou, napadlo mě. Při dalším přehrání už jsem z pesimismu ubral a soustředil se na propracovaný zpěv Justina Hawkinse (mimo jiné i kytara, klávesy a piano), který přesně dávkuje kastrátskou fistuli sedmdesátých let s rockovou šťavnatostí roků následujících. I přes nepopiratelnou "staromódnost" projevu nenechá Hawkins posluchače na pochybách, že je pánem atmosféry, který moc dobře ví, kdy sešlápnout spojku pištivé výšky a kdy jí naopak popustit uzdu bezbřehosti.

Tak nějak se to má i s kytarami, které výslednou atmosféru dotvářejí. Ačkoli se lze o Darkness dočíst, že jsou metalovou kapelou, pravda to je pouze z části. Ryze tvrdé, a i toto slovo by mělo být raději v uvozovkách, jsou na "Permission To Land" nějaké tři písničky z deseti - "Black Shuck", "Givin' Up", "Stuck In A Rut" a možná "Love On The Rocks With No Ice". Ale i v těchto kouscích, kterým, řekněme, dominují úderné riffy ala Deep Purple, tmářský kvartet nasázel dostatek odchylek od klišovitého plagiátorství. Onde se nedočkáte předpokládaného sóla, tamhle změní Hawkins zcela barvu hlasu, jinde zase kapela obrátí tempo nebo vsune trashový moment. "Permission To Land" je zkrátka napěchováno drobnými okamžiky, které stojí za to objevovat.

Na Darkness není zajímavé to, co dělají, ale jak to dělají. Milců zašlých časů britského hardrocku jsou tisíce, ostatně mnoho ze zásadních kapel let sedmdesátých a osmdesátých ještě funguje, dlouho se však nikomu nepodařilo upříst nit tak elegantně obtékající most mezi současností a tehdejšími nároky. Darkness ten recept mají, jinak si jejich popularitu nelze vysvětlit. S humorem se obrátili k dávným maškarním převlekům, žensky vysokým vokálům, pompézním sólům a křiklavým melodiím. To vše zabalili pod pokličku výtečného zvuku, sympatického nadhledu, radosti ze života a provokativně moderního designu. Prostě optimální skloubení nepřehlédnutelné hudební invence s přijatelným vykrádáním na místech, jež se nemohou a ani nechtějí bránit.