Některé kapely fungují co se týče skládání hudby na principech demokracie. Každý si přinese pár svých písní, ty nejlepší se vyberou a dají se vylisovat do tvaru úhledné plastikové placičky. V jiných kapelách je naopak silná a neotřesitelná pozice leadera, který má své výtvory přesně sesumírované v hlavě a na rozdíl od demokratů mu do nich nikdo nemluví. Což je někdy dobře, ale většinou pak chybí nestranné ucho, které by bylo schopno nezávislé korekce. Nové album amerických The Distillers "Coral Fang" napsala celé jejich frontmanka (či frontwoman?) Brody Dalle, takže se podíváme, jak její snaha vzhledem ke zmiňovaným hlediskům dopadla.

Slušností by bylo nejprve charakterizovat hudbu na desce. Celých zhruba čtyřicet pět minut, což je poměrně standardní délka, jsem byl na pochybách, jestli poslouchám punk, nebo ne. Na jednu stranu typicky punkové bicí i kytara (ta v místech až učebnicově) a na straně druhé spíše post-grunge vokál i nálada celého alba. Nakonec jsem usoudil, že na tenhle oříšek asi nepřijdu, hudební koláž vystavěná na tvrdé kytaře je však poměrně originální mezi záplavou nu-metalového nářezu.

Čemu je třeba věnovat zvláštní pozornost, to je právě zmiňovaný hlas Brody Dalle. Přece jen nejsme moc zvyklí v takhle tvrdé hudbě, či v tvrdší hudbě vůbec slýchat něžné pohlaví, avšak i takové dívky jsou. Tato exotičnost se zákonitě musí projevit na popularitě skupiny a následně i na marketingovém úspěchu alba, ale nepodezírám manažery z chladného kalkulu. Brody zpívá naprosto dokonale, křik a vzdechy na způsob Kurta Cobaina jí taktéž nečiní žádné potíže a troufám si jí přirovnat k takovému kalibru, jakým je Sandra Nasic (Guano Apes). Obzvláště pak vyniká v kombinaci se skvěle hrajícími spoluharcovníky.

Podívejme se nyní, jak konkrétně se album poslouchá. Všech jedenáct písní je napsaných opravdu dobře, jsou melodické, mají správný tah a šlapou. Na škodu není ani to, že se The Distillers nebojí dvouminutových písniček, pokud cítí, že prodloužení na tradičních mainstreamových tři a půl by mohlo jedině ublížit. A tak se nestane, že byste přeskakovali skladby z důvodů krystalizující nudy, každá píseň končí přesně tam, kde má. Tedy až na jednu výjimku, kterou je poslední "Death Sex", která patrně vznikla ze soutěže Jak bizarní zvuk se vám podaří vyloudit na vaší elektrické kytaře? Dvanáct minut takových experimentů jen lehce okořeněných tradiční kompozicí do not se dá opravdu vydržet jen stěží.

Když už jsem to nakousl, podíváme se na zoubek i ostatním skladbám. Kromě singlu a jasné hitovky "Drain The Blood" se velmi povedla i "Die On A Rope", "Hunger", či "Beat Your Heart Out" nebo "For Tonight You Are Only Here To Know". Ale celá jedenáctka je velmi vyrovnaná, deska nemá slabší a silnější místa, jde opravdu jen o to, kterou z písniček s oblíbíte.

Neporuším ale svůj zvyk a kromě "Death Sex" vytknu ještě jednu věc a tou je booklet. Určitě je škoda, že neobsahuje více fotek, tedy více než jednu. Hlavním tématem jsou kresby typicky depresivní, spousta žiletek a podobně. Tomu je přizpůsoben i font písma. A tady je kámen úrazu. Ono se to totiž nedá číst. Nejenže texty písní jsou naprosto nečitelné, zejména v případě "Love Is Paranoid", kde je tato hrůznost ještě stínována, ale i názvy písniček na zadní straně obalu jsou zábavou pro grafologa na dlouhé zimní večery. To je veliká škoda, protože, jak známo, jíme nejen ústy, ale i očima.

Na závěr zodpovím otázku z úvodu. Brody Dalle si jednoznačně dokáže uspořádat v hlavě píseň od začátku do konce a dělá to velmi dobře. Dokáže spolu se svými spoluhráči vytvořit výbornou hudbu a jednoznačně ji mohu doporučit všem, kdo si rádi poslechnou punk nebo grunge s moderním sestřihem. Nikoho určitě neurazí.