V rámci právě probíhajícího turné k desce "Entropicture" se Dan Bárta a jeho souputníci zastavili ve čtvrtek 19. února také v pražském Paláci Akropolis, aby zde předvedli svoji lahůdkovou a troufám si říct v Zemích koruny české naprosto ojedinělou hudební pochoutku naživo. Jaký dojem večer zanechal v jednom z návštěvníků, se můžete dočíst v naší reportáži.
© facebook interpreta Nedá mi to, ale musím začít nepěkným prologem, který jsem v Akropoli absolvoval. Jsem z rodu pro někoho podivných návštěvníků koncertů, tzv. posluchačů - nepařičů, kteří se neradi mačkají v kotli, ale naopak v klidu vychutnávají produkci odněkud zpovzdálí, nejlépe vsedě. To umožňuje v Akropoli jediné místo, kterým je balkon. Proto jsem podle svého zvyku dorazil na koncert s více než hodinovým předstihem. Jaké bylo mé překvapení, když na schodech na balkon stojící pořadatel mě odmítl vpustit s tím, že celý balkon je rezervován pro blíže nespecifikovanou "produkci" a pro "obyčejné" návštěvníky (kteří zaplatili 300,- Kč vstupného) bude zbylý balkónový prostor uvolněn až v sedm hodin. Tak se taky stalo, ovšem až pět minut po půl osmé (což byl oficiální začátek koncertu). Nicméně jsem jedno z posledních asi deseti volných sedadel ukořistil a ve tři čtvrtě na osm začali Bárta & spol. intenzivně pracovat na vylepšení mé mírně pokažené nálady.
Ve stejné sestavě, v jaké nahráli své druhé album "Entropicture" (
Dan Bárta - zpěv, Filip Jelínek - klávesy, perkuse, Stanislav Mácha - piano, Jaroslav Friedl - kytary,
Robert Balzar - kontrabas, baskytara a Jiří Slavíček - bicí) spustila skupina
Illustratosphere své jazzovo-popové kouzlení ve formě, nad jakou se tajil dech. Nepravidelně, leč vůči albům spravedlivě se střídaly skladby z obou desek, přičemž ty z prvního počinu měly občas lehce větší ohlas do posledního centimetru čtverečního zaplněného hlediště. Takové kousky jako "Na i v ní", "Pánví" a zejména pak nejvíce aplaudovaný "Kontrabásník" se mohou pyšnit přídomkem hit, byť jen mezi posluchači naladěnými s Bártou na stejnou vlnovou délku. A že takových není málo, toho bylo důkazem vkusné a příjemně krátké předávání platinové desky za prodej alba "Entropicture" v podání Oty Klempíře, který si vzápětí střihl s
Danem Bártou skvělý duet "Tábory šestek".
© facebook interpreta Jak se dalo očekávat, po celý dvě a čtvrt hodiny trvající koncert podávali muzikanti naprosto vynikající a přitom uvolněné výkony, které ovšem ani na okamžik nesklouzly do exhibicionismu, který občas koncerty tohoto druhu provází. Sóla na jednotlivé nástroje byla do celého představení šikovně rozložena a jejich délka nikdy nepřekročila onu hranici, kdy posluchač přestává obdivovat instrumentální zručnost a začíná se nudit. A nad tím vším jako hora čněl pěvecký výkon hlavní persony večera,
Dana Bárty. Občas slýchám názory, že není dobré, že Bárta má "předplacené" místo coby nejlepší zpěvák populární hudby v zemi, ale co naplat, když on opravdu nejlepší je. Co ten člověk se svým hlasem dokáže a s jakou lehkostí a grácií tak činí, je naprosto neuvěřitelné. Jeho zpěvu nechybělo naprosto nic, precizní technika se snoubila s ohromným emočním nábojem a člověk mohl jen zavřít oči a nechat se unášet kamsi do melodických dálek.
Úžasný zážitek ještě podpořil skvělý zvuk (však také zvukař byl představován jako v podstatě člen kapely), jaký v klubovém prostředí opravdu nebývá obvyklý, a projekce tu klipů, tu náladových snímků lesa, vody, mraků apod., tu mihotání více či méně fantaskních geometrických obrazů či detailů cigaretového kouře na čtyřech plátnech zavěšených nad pódiem ještě více podporovaly výlety do světa fantazie, na které hudba neustále zvala. Jedinou vadou na kráse tak bylo ne vždy vhodně zvolené osvětlení, zejména pak ostré oranžové reflektory namířené do publika, které navíc během několika skladeb rytmicky blikaly nejspíše proto, aby bodavé oslepení bylo opravdu důkladné. Ale to byla vskutku jen drobná nepříjemnost na jinak nádherném večeru s paní Hudbou.
Dan Bárta & Illustratosphere, Palác Akropolis, Praha, 19.2.2004