Ono se řekne výběr a výběr. Nejčastěji se setkáváme s takovými, které jsou součástí buď předem dané nebo zpětné komerční potřeby vydavatelské firmy. Méně často už vycházejí ty, které by zahrnovaly více odlišných období interpretovy dráhy a u nichž by se nabízela i jiná než "administrativní" kritéria pro výběr písní. Jako šafránu je ale těch, které vzejdou z potřeby samotného umělce a které jsou obohacením i pro ty, kdo mají naposlouchané všechny jeho dosavadní desky. "Sixty Six To Timbuktu" Roberta Planta takovou kompilací je a poctivostí svého provedení by mohla sloužit jako čítankový vzor pro všechny, kdo se k sestavení svého best of z podobného množství materiálu chystají.

Robert Plant na to šel takřka z přesně opačné strany, než by se dalo očekávat a než by pro něj bylo nejjednodušší. Vypustil své nejslavnější období s Led Zeppelin - od nich na stopadesátiminutovém 2CD nezazní, krom několika krátkých citací v jamovacích medley, jediný tón. Na první disk vybral šestnáct skladeb ze svých osmi postzeppelinovských alb, disk dva věnoval svým začátkům a raritním, často dosud nepublikovaným skladbám. Důvody, proč vybral tu kterou píseň, včetně velmi podrobného popisu co a s kým v jaké části minulých osmatřiceti let svého aktivního muzicírování vytvářel, zpracoval do malých pamětí, které zaplnily většinu z deseti listů přiloženého bookletu.

Jak sám autor přiznává, nikdy se nebránil novým zkušenostem. Okusil kouzlo technologického boomu osmdesátých let, pracoval se syntezátorovými rejstříky, hodně času strávil při skládání před počítačovým monitorem. Na některé kapitoly vzpomíná raději, jiné považuje sám za méně vydařené, žádné zkušenosti ale nelituje. Přestože se na recenzovaném výběru setkáme s poměrně pestrou škálou hudebních žánrů, Plantův výraz je ve velké většině zcela rozpoznatelný a s přimhouřenýma očima by se dalo konstatovat, že stále stejný. Ať je obsah zabalen v hávu disco, obklopují ho smyčcové plochy, podbarvují syntetické rytmy, nebo ho doprovází etnický Afro Celt Sound System, vždy je to onen tu více tu méně psychedelický rock'n'roll! Důkazem nechť jsou dvě vhodně vybrané, na sebe navazující skladby z CD1 - "Tall Cool One" a "Dirt In A Hole", první z roku 1988, druhá z 2002, které působí dojmem, jako by k sobě odjakživa patřily.

To, co o Plantovi není tolik známé, je jeho blues - soulová minulost. Pokud se někde zmiňuje historie Led Zeppelin, docházívá se maximálně k novým Yardbirds, jejichž rozpadem a znovuzrozením tato legenda vznikla. Málokde se však už dočteme, že Plantovy kořeny sahají až do začátku šedesátých let, kdy, věren tradičnímu chicagskému blues, potažmo blues mississippské delty, prostřídal bezmála desítku kapel. Tam začíná druhý disk "Sixty Six To Timbuktu" a přesně tam je cítit, co dalo základ všemu následujícímu. Raycharlesovsky soulová "You Better Run", sinatrovsky sladká "Our Song", později hlavně Hendrixem proslavená "Hey Joe", nebo dřevně bluesová "Operator" - písně, které by v hlubinné psychologii byly nazvány archetypy, jejichž odkaz lze dohledat v každé další fázi života. Koneckonců, i k této žánrově čisté poloze se vrátil ještě nejednou - když pomineme čisté bluesovky Led Zeppelin, tak se na "Sixty Six To Timbuktu" dostala ještě skladba z kompilace věnované Elvisovi ("Let's Have A Party" /1990/), "Louie, Louie" /1993/ od Richarda Berryho, popový šlágr "If I Were a Carpenter" nebo krásně sladká klasika "Sea Of Love" /1984/.

Sečteno podtrženo, pokud se kdy někdo považoval za znalce muzikantské osobnosti Roberta Planta a vycházel z doposud dostupných materiálů, přišel by o hodně, kdyby si "Sixty Six To Timbuktu" neopatřil (a to nejen kvůli kvantu cenných faktů v bookletu). Jistě, z pětatřiceti skladeb kompilace "odborník" většinu pozná. Pozná je však v docela jiném kontextu než na původních albech, často v takovém, ze kterého padá brada údivem. Řazení skladeb je zdánlivě nechronologické a bez větší logiky, teprve při několikanásobném poslechu lze zjistit, že oba disky se dají poslouchat jako regulérní alba. Písně na sebe navazují, jejich pořadí má určitý vývoj, předěly mezi jednotlivými žánry jsou uskutečněny citlivě. Robert Plant bez "Sixty Six To Timbuktu" by nebyl Robertem Plantem. Teprv zde je ukryta většina klíčů k jeho poznání i k pochopení toho, čím nás mohl kdy zklamat.