Těm, kterým jméno afroamerické zpěvačky Toni Braxton nic moc neříká, bych měl úvodem prozradit, že se jedná o jednu z nejvýraznějších interpretek "zamilovaného" amerického popu devadesátých let, v jejím případě namíchaného s rytmy R&B a soulu. V roce 1993 na sebe zásadně upozornila svým debutem a stěžovat si následně nemohla ani na reakce na druhotinu "Secrets" - obě alba koupilo shodných osm miliónů lidí. Počínaje latinskoamerickým počinem "The Heat" však lze v souvislosti s tvorbou Braxton zaznamenat rozčarování spousty dosavadních zasvěcených posluchačů i kritiků. To, čím okouzlovala na prvních dvou deskách, jakoby nechala vyprchat v křečovité snaze jít s dobou (zatím poslední původní nahrávka "More Than A Woman" nápadně koketuje s hip hopem) a ani následná alba, vánočně koncipované "Snowflakes" (2001) a "More Than A Woman" (2002), paní Braxtonové zpět nahoru nijak nepomohla. Důvodem, proč to tu celé rozpitvávám, je, že nejčerstvější Tonin titul "Ultimate" nabízí průřez právě vyloženou kariérou a zrovna zmíněné nám tak může dobře posloužit k lepší představě o obsahu novinkové výběrovky.

Pokud narazím na kompilaci "těch největších hitů", která se na pultech objevila v době předvánočních nákupů, tedy v době, kdy zoufalý "Ježíšek" pro účely nadělování přijme s povděkem doslova a do písmene vše, co mu přijde pod ruku, začnu mírně pochybovat, že deska vychází skutečně proto, aby nějakým způsobem uspokojila či obohatila posluchače. Když navíc uvnitř najdu tenoučký booklet, v němž není nic, než maličké fotečky dosud vydaných alb a seznam vybraných písniček, a zjistím, že na dvou CD jsou hned tři verze téže písně, těžko mě budete přesvědčovat, že o nic jiného, než o peníze, v tomto případě nejde. Ale nehaňme dne před večerem a pojďme na samotný obsah.

Jak jsem již napověděl, celá "best of" kolekce sestává z jednoho cédéčka průřezového a jednoho remixového. Písničky nosiče prvního uspořádala Tonina vydavatelská firma sice chronologicky, avšak co do podílu desek poněkud "nespravedlivě" - nejvíce prostoru dostaly první dvě alba (z celkem osmnácti stop je zde devět kusů plus jeden živák a jedna radio verze již přítomné "Un-Break My Heart"), co se týče zbylých dvou nahrávek (nepočítám vánoční "Snowflakes", která se do výběru "nevešla"), ty jsou zastoupeny pouhými třemi písněmi. Zbylé čtyři stopy tvoří dvě písně z alba "Boomerang Soundtrack" a tracky dříve nevydané. Ve zkratce se dá tvrdit, že krom svižnějších výjimek jde o songy rozkolíbaného tempa, v nichž nejvíce prostoru dostává zpěvaččin okouzlující hlasový rejstřík, a to na úkor nástrojového obsazení i výraznějších melodií. Toni Braxton a její skladatelští asistenti (Babyface aj.) zkrátka pečou hrající pochoutky stále podle jednoho a toho samého receptu - výrazně nasládlé texty smíchají s prostinkou melodií, jejíž jednoduchou přípravu by zvládla většina hudebních kuchařů, na závěr přidají základní instrumentální ingredience (rytmika basy a bicích plus kytara, piano, potažmo klávesy) a to celé zalijí pořádnou dávkou znamenité polevy (tj. vynikajícím zpěvem), jejíž chuť beznadějně přebíjí chutě ostatních přísad. A nutno dodat, že ač je to poleva šmakózní, po několika kouscích se vám servírované pochutiny kvůli své stejnosti přejí.

Pokud jde o remixovou část, tedy cédéčko druhé, nečekejte nic moc extra - písně DJové jednoduše oblékli do modernějšího, hutnějšího kabátu a krom toho, že to celé více "tucá" a je to delší, neshledáme větších změn. Navíc jde o kousky, které už jsou ke slyšení na placce průřezové, což dělá dva dojmy - buď Toni nemá dost pecek na to, aby se neopakovala, a v tomto případě bych byl pro jeden, ale zato pestřejší nosič, nebo výběr nebyl zase až tolik důsledný (album "Snowflakes" zůstalo naprosto opomenuto) - tři verze hitu "Un-Break My Heart", tedy albová, rádiová a remixová, mohly klidně uvolnit místo skladbě jiné ("Spanish Guitar", kterou si jistě zalíbil nejeden fanoušek, zde nenajdete ani jednou).

Ano, Tonina "cukrárna" je sice vyhlášena široko daleko a jistě má i něco do sebe, musím však upozornit, že prakticky toho samého se můžete do sytosti nadlábnout hned vedle, u Whitney Houston či Mariah Carey, budete-li tedy mít chuť. Já osobně "Ultimate" ve svém posluchačském jídelníčku postrádat nebudu. Není ničím jiným, než zbytečně dlouhým, v jeden celek splývajícím, nedůležitým průměrem, který navíc za svoji výslednou "pětku" může poděkovat pouze výraznému, krásně znějícímu hlasu interpretky.