DG 307 po letech a pořád skvělí

10.12.2003 16:39 - Ladislav Tajovský | foto: facebook interpreta

Pavel Zajíček se po dlouhé době představil v žižkovském klubu Akropolis. Návštěvníci se logicky ptali, co se za ta léta změnilo a zda česká hudba nepřišla o další ze svých jistot. Odpověď na tyto i jiné otázky (snad) naleznete v reportáži našeho redaktora.
DG 307
© facebook interpreta
DG 307, letos třicetiletá kapela, byla společně s Plastic People Of The Universe pilířem tzv. undergroundu. Společnou měla tato uskupení nejen osobu jednoho ze zakladatelů, zesnulého Milana "Mejlu" Hlavsu, ale i cosi jako ideové zakotvení. A podobný byl také osud - jak DG 307, tak PPU se více či méně úspěšně potýkali s komunistickou mocí a v tomto boji (i když nakonec vítězném) se na jistou ocitli ve stavu hibernace. U DG 307 vše bylo završeno odchodem Pavla Zajíčka coby ústřední postavy do emigrace. Vrátil se po roce 1989, ale to už je jiná kapitola.

Jestliže autor těchto řádků považuje "porevoluční" období PPU za točení se v kruhu a Hlavsovu smrt jako (zatím) tečku za smysluplnou existencí, pak pro Zajíčka & spol. bylo poslední desetiletí obdobím mimořádně plodným. Vždyť jen v posledních pěti letech vyšla pod hlavičkou DG 307 alba "Siluety", "Koncert", "Šepoty a výkřiky" plus "dekonstruovaná" verze "Artificially Flavoured/Uměle ochuceno" (původně 1992), která jsou minimálně srovnatelná s předlistopadovou tvorbou (a dle mého názoru ji jednoznačně předčí). Kapela se vyrovnala s jistě bolestivou ztrátou otce zakladatele ("Šepoty a výkřiky" byly Hlavsovi věnovány) a jde si nekompromisně dál svou vlastní cestou.

Koncert zahájila letitá skladba "Nic zvláštního", po níž následoval blok písní z již zmíněných loňských "Šepotů a výkřiků".
DG 307 - Šepoty a výkřiky II
© facebook interpreta
Skvěle dopadly zejména ty průraznější ("Štěkající sny", "Kdo s koho"), ve kterých skupina zněla hodně nadupaně. Při klasicky ponurých, pomalu se vlekoucích kompozicích (např. "Kdo tulákem po hvězdách" s uhrančivým - samozřejmě Zajíčkovým - textem), plně vynikla "smyčcová sekce" v čele s Tomášem Schillou na cello. Schilla vůbec po celý večer působil vedle Zajíčka jako druhé "gravitační centrum" a vzájemné jiskření mezi dvěma stranami pódia dávalo hudbě ještě sugestivnější náboj, než na jaký jsme u DG zvyklí.

Po úvodní části se dočkali i ctitelé starých časů ("Růžová mlha", Hlavsova "Básníci ticha", "Křídlo anděla"). Jedním z vrcholů pak byly expresivně přednesená "Praha New York Paříž" ("...a všechno je úplně jinak...") a klasická odpíchnutá "Lidi krve", kdy už překvapivě různorodé publikum reagovalo jako na koncertě uhlazených hvězd popmusic. Naopak trochu zklamáním (tedy pro autora osobně) byla jinak úchvatná "Rozlitý vody nelze sesbírat", jíž zrychlené tempo ubralo na strhující osudovosti (viz např. verze z alba "Koncert" z roku 1999). Kapela se rozloučila hlasitě aplaudovanou "Procházím se...", dle očekávání se však pánové na pódium po čistě formálním odchodu ještě dvakrát vrátili, aby sáhli k tomu, nač všichni čekali. Hypnotické "Tango", takto otvíračka "Siluet", bylo odrazovým můstkem k blakeovské hitovce "Tyger", odzpívané již tradičně v dvoujazyčné verzi. Závěr pak pochopitelně nemohlo obstarat nic jiného než "Papírový apsolutno" a všichni byli spokojeni.

Pavel Zajíček je sám o sobě natolik výjimečnou postavou, že kdo ho někdy viděl, těžko zapomene. Na pódiu díky své postavě působí jako klon švédského házenkáře s agentem KGB a působivost jeho deklamování nemá u nás srovnání. "Klasická" DG jsou v posledních letech doplněna o (další) housle a trubku (je Jiří Alexa stále pouze hostem?) a jejich zvuku tato změna vyloženě prospěla. Kapela si vytvořila vlastní styl a rozhodně nepatří k těm, od nichž se očekávají jakékoliv stylové výboje. DG 307 zůstávají i po tak dlouhé době sázkou na jistotu a nezbývá než doufat, že jim to vydrží.

DG 307, Palác Akropolis, Praha, 5.12.2003


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY