Skupina s obskurním názvem Sdružení rodičů a přátel RoPy je typickou ukázkou zástupců domácí hudební scény, kteří bývají řazeni do pomyslné druhé ligy a tvoří tak ono podhoubí klubové scény. Není to ovšem proto, že by byli horší než mnozí z té pomyslné první. Jen se prostě nikam necpou, nemají vlezlého manažera, v klidu si dělají svoje a po svém, mají svůj okruh fanoušků, a tak o nich vědí krom nich jen ti, kteří opravdu hledají, zatímco třeba organizátoři nejrůznějších festivalů je jako spoustu jiných prostě ignorují, aby si poté mohli stěžovat, že tu není nic nového zajímavého.

Právě debutové album znamená pro podobné party výrazný krok dopředu, protože se na něm teprve pořádně ukáže, jestli v nich (bez ohledu na dobu existence) opravdu něco je. SRPR tuhle šanci rozhodně nepromarnili. Mnohé skladby dostaly nová aranžmá, po zvukové stránce je deska excelentně propracovaná a konečně pořádně vynikne i největší deviza skupiny, kterou jsou výjimečně nadprůměrné texty (ne)zpěváka Romana Nerudy. Svou hořkosladkostí připomínají poetiku Marka Brodského - jsou plné ironií, ale zároveň pojmenovávají věci bez obalu milosrdenství. Nehraje se v nich na jinotaje a skryté významy. Podobně jako u Brodského je jich celá řada o vztahu k ženám a pohybují se od něžné lyriky až po misogynské šlehy, které by asi rozpálily do ruda nejednu feministku. Krom zajímavých nápadů (koho jste kdy slyšeli zpívat o sexu s mimozemšťankou?) a nečekaných tématických spojení (punkový protestsong o opovržení filosofy či kocovina z večírku, který se vlastně vůbec nekonal) jsou až nečekaně dobře řemeslně zpracovány a některé verše by mohli závidět i profesionální veršotepci. Má to celé jeden háček - jsou nejen zcela otevřené, ale především jakoby schované pod vrstvou vulgarit a obscénností, které sice mnozí běžně používají, ale v podobném případě se nad nimi pak o to víc rádi pohoršují. Soudím, že jejich funkcí je mimo jiné odrazení povrchních posluchačů a namyšlených intelektuálů. ("Nemám rád Lásku, Lidstvo a Boha/ nemám rád velký kozy a velký ramena/ Nemám rád velký namyšlený slova/ slova co začínaj na velký písmena".

Hudebně má album poměrně široký rozsah, pomyslná souhrnná škatulka alternativně laděného rocku v sobě skrývá jak křehké, až šansonové nálady na straně jedné, tak nářezové jízdy "podivného punku" na straně druhé. Kapela plně využívá svého nástrojového potenciálu, pravidelně hostujících dechařů i několika funkčních hostů, ale přesto se jí podařilo nahrávku "nepřeplácat". A atmosféru dokáže nastolit, udržet a vygradovat do potřebného napětí až obdivuhodně.

Na to, že se jedná o debut, se tedy album nadmíru povedlo. Až budete mít plné zuby přestárlých skupin, které už jen těží ze své minulosti a nic nového nepřinášejí, zkuste S.R.P.R. - třeba vás zaujmou. Tedy za předpokladu, že nemáte strach ze špinavých kytar a až surově realistických textů. Jen se trošku bojím, zda-li budou pánové schopni nahrávkou vysoko nasazenou laťku udržet i při koncertních produkcích.

P.S.: Desku najdete v distribuci Black Point Music.