Aby byla narozeninová oslava natolik plodného muzikanta skutečně všeobjímající a důkladná, potřebovali byste celodenní festival. Formát dvouhodinového koncertu bude nutně redukovaný na ty nejpodstatnější body a průlet bohatou kariérou ve formátu rychlovlaku.

První z obou večerů v O2 universu, původně do docela rychlého vyprodání zamýšlený také jako jediný, se proto soustředil na ty nejzásadnější skladby z bohatého katalogu Michala Pavlíčka. Druhý, čtvrteční, nabídne částečný průnik programu, ale také řadu dalších gratulantů a originálních spojení. O tom už ale bude referovat kolega Tomáš Rozkovec.

Chvályhodně se z koncertu nestala jen nostalgická přehlídka známých hitů. Začátek - po ambientním úvodu, o který se postarala dvojice hráčů na gongy a soudě podle některých výkřiků už to na některé slabší jedince v publiku bylo trochu moc, - totiž patřil novinkám. Novinkám až nečekaně pomalým, introvertním, ale překrásným. Dvojice skladeb, která místy nabývá podoby až gilmourovských impresí, byla podle Pavlíčka requiem za kamarády, kteří odešli.

A pak už, společně s prvními hosty Radkem Škarohlídem z Hentai Corporation a Philem Shoenfeltem, přišel vytoužený bigbít. Energická "Burning Up" šlape výborně, má v sobě až nečekanou syrovost a jakkoliv tady trochu O2 universum zabojovalo se zvukem, večer to okamžitě poslalo do vyšších otáček. Blok novinek uzavřel David Koller s "A teď už je to jednou jasný", klidnější, zamyšlenou písní, která, mám ten pocit, bude ale spíše fungovat při soustředěném poslechu z alba.

Zato instrumentálky "Honička" a "Kostky jsou vrženy, kapitáne Achabe" - zahrané s velmi funkčním orchestrem - jsou prostě koncertní kusy par excellence. Dynamické, hardrockově tvrdé a každou svou minutou dokazující Pavlíčkovu jedinečnost. Technická brilance se nedá zpochybnit, v jeho případě se ale nemění v samoúčelnou exhibici.

Podstatnou roli vždycky hrají výraz, melodie a emocionální bohatost. Což se zřejmě promítá i do toho, že významnou část diskografie Michala Pavlíčka tvoří hudba k divadelním představením, filmům a seriálům. Z většiny, zejména kvůli právním důvodům, zůstává bohužel nevydána. A narozeninový koncert připomněl i tuto muzikantovu tvář, a to melodií z minisérie "Merlin", která napřed zazněla z videa houslistky z YouTube Rebeccy a pak na ni navázal ve svém sóle orchestr. Dojemný moment.

To ale přeskakujeme. Ještě před "Merlinem" přišla na pódium Monika Načeva a od té chvíle nasadil celý koncert strmě stoupající tempo. Klidná "Obrovský slunce" i vyostřená "U Anděla", kde se i orchestr pěkně rozparádil, ukázaly Pavlíčkovu schopnost skládat neočividně krásné melodie i silné pouto, které mezi ním a zpěvačkou je.

Výborně to ilustroval moment, když na pódium přišla Milly Honsová: Ta sice nabídla povedou verzi "Jen ten kdo zbloudí, najde cestu" (text Michal Horáček, původně skladbu nazpíval Richard Müller na desku "Sociální síť"), ta chemie tam ale prostě chyběla.

Příchod Kamila Střihavky a Oty Balage vyvolal oprávněný aplaus. Možnosti, co mohlo zaznít, byly v zásadě tři - "Země vzdálená", "Když se snáší déšť" a "Holka čapni draka". První jmenovaná znamená z pěveckého hlediska trochu riziko, druhá by tempu koncertu asi úplně neprospěla, došlo tedy na třetí. A tahle nabroušená věc sedla všem zúčastněným překvapivě dobře, Střihavka se mohl opřít o Balageovy doprovodné vokály a náročný kus odehráli se ctí. Aplaus zaručen.

Brady v publiku spolehlivě padaly při bloku věnovaném Stromboli. Ten pro sebe - a dost možná i celý večer - uzmula Bára Basiková. Ve vší úctě k oslavenci, v některých chvílích ho i zastiňovala.

Trojice "Třesky blesky", "Carmen" a "Osiřela košilela" braly za srdce a jasně potvrzovaly: Basiková, má-li repertoár, o který se může opřít, je zpěvačka, která pluje mimo kategorie. A věk v tomto případě obdivuhodným způsobem stopy nezanechal, respektive nezanechal ty negativní. Vyzrálost a zkušenost je v tomto případě jasně slyšet. Fascinující zážitek.

Z nebeských výšin vrátil koncert na zem na chvíli Vilém Čok svou nespoutanou živelností. Monumentální "Ó hory, ó hory" - máme vůbec v Česku velkolepější kytarový riff? - sedla skvěle, poněkud mimo ale působilo jeho zběsilé pobíhání a hecování publika hned poté. Vážně se v setlistu zamotal, nebo to měla být vtipná vložka?

Těžko říct, přechod k finálnímu bloku s Pražským výběrem byl nicméně hladký. Michael Kocáb dostál své pověsti naroubovat politiku na cokoliv, byť uvedení "Proč jen já" jako "písničky o tamtěch komunistech, která se ale bude hodit i na tyhle komunisty" svou váhu mělo. Jen u toho možná mělo zůstat.

Každopádně sama skladba, kterou oba dlouholetí spolupracovníci odehráli bok po boku na barových stoličkách, fungovala výborně, stejně jako závěrečný tandem "Na václavským Václaváku" a "Zubatá". Jen bylo jaksi vidět, že Čok a Jiří Hrubeš se společně s Pavlíčkem - a typickou figurkou starce Ropotáma - skvěle bavili, Michael Kocáb působil spíše nuceně. Nicméně jeho gratulace jubilantovi působila skutečně od srdce a s nadhledem hodným starých kamarádů.

Michal Pavlíček koncert uzavřel viditelně dojatý a šťastný. Sice si postěžoval na zdraví, ironizoval úděl kytaristy i to, že je těžké něco říkat, když se celý život vyjadřujete prostřednictvím kytary. V přídavku se pak koncert obrátil zpátky k nové desce. "Země je vděčná", kterou si Pavlíček sám odzpíval, sice nebezpečně bruslí po hraně patosu, jako finále ale zafungovala velmi dobře.

A pak už jen společná poklona celého hvězdného ansámblu, druhé ovace vestoje a poslední zamávání. Pavlíčkovy sedmdesátiny nabídly oslavu patřičně velkolepou, ale bez jakékoliv přepjatosti, k níž občas tento typ akcí tenduje. Jistě, vystoupení přineslo best of z bohaté kariéry, nešlo ale, obzvláště zařazením nemalého množství nových, nevyzkoušených věcí, divákům na ruku. Ano, jsou věci, které zaznít mohly, na druhou stranu: proč ubíjet?

Sevřený, více než dvouhodinový koncert tak udělal spoustu parády, dramaturgie seděla, nic nedrhlo. A spokojení museli odejít snad všichni. Já tedy rozhodně.