Teď už můžeme říct, že se to Daveu Mustaineovi povedlo. Svůj truc-projekt Megadeth, který postavil po svém vyhazovu z Metalliky, dokázal, přes všechny personální rošády, konflikty a ne úplně zahojené rány, dotáhnout až do pozice jedné z legend thrash metalu.

Čert vem žánrovou The Big Four, to je stejně v zásadě novinářský konstrukt. Mnohem podstatnější je, co za skupinou zůstalo. A minimálně dvě alba z její bohaté a v zásadě bezprůšvihové diskografie, "Rust in Peace" (1990) a "Countdown to Extinction" (1992), se do onoho pomyslného zlatého fondu thrash metalu zapsala už natrvalo.

Přes všechny kvality, které sedmnáctá studiová kolekce kapely bezesporu má, ji výše uvedené nejspíše nečeká. Za poslední dekádu, poznamenanou také Mustaineovým bojem s rakovinou, stihli Megadeth vyprodukovat dvě studiovky - "Dystopia" (2016) a "The Sick, the Dying... and the Dead!" (2022). A obě se stala ukázkou veteránské poctivosti a spolehlivosti, která si je moc dobře vědoma toho, co dokázala, a ví, že průzkum nových teritorií má nechat mladším a agilnějším.

Přesně totéž platí i pro "Megadeth". Z přebalu se zase šklebí maskot Vic Rattlehead a deset songů (respektive jedenáct, počítáme-li bonusovou předělávku "Ride The Lightning" Metalliky) odpovídajícím způsobem sází jeden natlakovaný, jako břitva ostrý riff za druhým. A nad nimi naštvaný zrzek Mustaine prská své úsečné verše. Co by se tak mohlo pokazit?

V tomto ohledu vlastně nic. Jen albu chybí trochu více opravdových emocí a energie. Některé chvíle překvapí a potěší. Třeba až punková vypalovačka "I Don’t Care", starosvětská nostalgická thrashovina "Let There Be Shred", otvírák "Tipping Point" nebo silné finále v podobě "The Last Note".

Tady dojde na brilantní a hlavně osvěžující vyhrávky akustické kytary (škoda jen, že až teď!) a hlavně velice osobní text: "The final curtain falls, a quiet end to it all / Now it's just memories in my mind / Just fading lights and names, if I ever play again / Then let this last note never die." Dave Mustaine tady nedští síru a hněv, naopak zní neobvykle zranitelně a civilně. "So here's my last will / My final testament, my sneer / I came, I ruled / Now I disappear." Působivý závěr, jen co je pravda.

Asi ne náhodou výše uvedené výrazné momenty nahrávky - kromě "The Last Note" - posloužily také jako postupně zveřejňované singly. Zbývající materiál není špatný, jen se do něj poněkud vkrádá rutina. Výsledek proto potěší, ale nenadchne.

"Another Bad Day" přinese svěží hardrockový vítr, jako celek ale působí unaveně. Otevřený dialog s Bohem v "Hey God!?" funguje po textové stránce, hudebně ale jenom recykluje, "Made To Kill" navnadí bubenickým intrem a kytarovou ekvilibristikou, zbytek už je ale opět vystavěný až příliš průhledně a slepeně.

Zmíněný cover Metalliky, který zde funguje v roli bonusu, symbolicky uzavírá kruh - sice skladbu na svou druhou desku Metallica nahrála už bez Mustainea, ten se na ní ale autorsky podílel. Tady si ji pomyslně bere zpět - hranici fanouškovského potěšení ale opět nepřeklopí.

Zřejmě dává smysl nabídnout na poslední desce v podstatě esenci sebe sama - dlouholetí fanoušci neřeknou ne. "Megadeth" nabízejí silné momenty, ale i šeď bez velkých překvapení, která se pozornosti posluchače vzdává nebezpečně snadno.

Novým albem se vine důstojnost hodná formátu Megadeth, ale i jistý podprahový pocit, že se muzikanti vlastně nemusejí moc snažit, aby se úspěch dostavil. Všechno je to hezky spočítané, posazené na svých místech, ale lehce bez života. Potřebnou energii se daří kapele vykřesat jen zřídkakdy - a to je na symbolický závěr kariéry trochu škoda. Nahajpovaný výsledek zůstává lehce za očekáváním.