Kdo s hlasem Patrika Hezuckého nevstával do školy či práce - byť jen jednou v životě? Nebo klidně i celých sedmadvacet let, které v Ranní show na Evropě 2 strávil? Měli jsme ho rádi pro jeho ikonický smích, sebeshazovačný humor i šťouchance, kterými vracel věčně rozjetého Mareše zase na zem. A nesmíme zapomenout ani na pořad "Mrázek ústředna", zpívání ve francouzštině či italštině nebo také bolístky z mládí, o kterých na veřejnosti příliš nemluvil. Právě pro tyto a celou řadu dalších věcí si jej budou lidé pamatovat a není divu, že jeho odchod vyvolal v posluchačích a fanoušcích nebývalý smutek.

Leoš Mareš se svým týmem se tak po jeho smrti rozhodl uspořádat velký koncert, na němž všichni muzikanti, technici i osvětlovači vystoupili zcela zdarma, aby výtěžek mohl jít pozůstalým - vdově Nikole Hezucké a šestiletému synovi Oliverovi. Přidala se prý dokonce i společnost Bestsport, a tak vůbec poprvé poskytla O2 arena svůj pronájem zdarma.

Samotný program dlouho halilo tajemství. Hala se vyprodala okamžitě, málokdo ale tušil, co se v ní vlastně bude dít. Už při oznámení byl ohlášen Petr Janda z Olympicu, následně prosakovala další a další jména hostů, nicméně plakát s kompletním výčtem vystupujících záměrně nevznikl. Diváci ani netušili, jak dlouho bude celá akce trvat. Většina z nich ale kupodivu stihla brzký start avizovaný už na 18. hodinu a to i přesto, že to znamenalo proboxovat se ucpanými tramvajemi plnými lidí vracejících se v pondělní špičce z práce v době, kdy ještě stále nejezdí metro na Českomoravskou. Doprava na místo a zase z něj ale naštěstí zůstala největším neduhem tříhodinového koncertu.

Večer rámovalo vystoupení obou part Roberta Kodyma. Po krátkém úvodu moderátorky Katky Říhové zpívající českou verzi americké hymny spustili Wanastowi Vjecy písně "Andělé", "Sbírka zvadlejch růží" a "Tak mi to teda nandey", zatímco celý program zakončila Lucie se songy "Šrouby do hlavy" (prý Patrikova nejoblíbenější od této skupiny), "Dotknu se ohně", "Chci zas v tobě spát" a nakonec "Amerika". Při ní se na scénu vrátili všichni vystupující, aby se s diváky rozloučili.

Podstatné na tom všem bylo, že si obě formace na scénu přivezly a zase odvezly vlastní techniku, což znamenalo, že měly ze všech interpretů jednoznačně o třídu lepší zvuk. Dokonce i v sektoru 103 nacházejícím se po stranách pódia bylo možné jasně slyšet vokály, kytary, bicí, klávesy i celý dvaasedmdesátiletý symfonický orchestr, který - pro zjednodušení - doprovázel hlavně druhou půlku programu.

Obsahově nejbohatší - prostřední - část však stála především na Maxibandu Jana Maxiána, který doprovázel v podstatě všechna vystoupení, aby se nemuselo zvučit a měnit nástroje stále znovu a znovu. I z toho důvodu nebylo potřeba, aby se na pódium pro v průměru dvě písničky objevovaly kompletní kapely Mirai, Chinaski nebo Olympic. Primárním úkolem bylo umožnit, aby vystoupili jejich frontmani, které doplňovala početná řada sólistů.

Pro kompletní výčet všech vystupujících se podívejte do setlistu výše, zapadnout by však nemělo, že pěvecky nejzajímavější čísla předvedli ti, od kterých by to čekal asi málokdo - Jan Bendig a hned po něm také Bára Basiková. Oba se svých partů zhostili, jako by snad šlo o nejdůležitější koncert v jejich kariéře a zazpívali opravdu nádherně. Komu čest, tomu čest.

Naopak zdaleka nejhůře se předvedl italský zpěvák Drupi, který stejně jako na Slavících i zde dorazil v rozverné náladě a byl rád, že vůbec poznal, do kterého ze dvou mikrofonů má zpívat. Nepochopitelné salvy smíchu vyvolal i tradičně přisprostlý Štěpán Kozub, který si z Ostravy dovezl stokrát vytěžené vtipy, které se tam vypráví už dobrých dvacet let.

Jednotlivými minikoncerty provázel pochopitelně sám Leoš Mareš, a jak je u pořadů i koncertů v jeho režii už léta zaběhnutou praxí, střídal výborně vypointované historky a dramaturgii stavící na kvalitních základech s okamžiky, kdy vám za něj bylo trošku trapně. Třeba když s kolegy moderátory zpívali na playback při vánoční hymně Evropy 2 z roku 2016. Lidsky i marketingově se dá pochopit, že se nabízelo je na velké pódium dostat, nicméně z uměleckého hlediska platí, že to vážně nemuselo být.

Zanedlouho padesátiletý rodák z Berouna měl vždy rád statistiky, kterých se u svého moderování rád držel, což ví každý, kdo jej sledoval už dobách, kdy uváděl hitparádu "Eso". A právě různá čísla, data a zajímavosti, na nichž přibližoval, co se na pódiu bude dít a jak to souvisí s jeho zemřelým kolegou, patřily k nejsilnějším momentům.

Třeba když divákům pustil vzpomínku na to, jak se v kancelářích rádia objevil Hezucký naposledy, na což navázal Mirai, který tam v té době přišel jako host. Nebo když Matěj Ruppert s roztřesenou rukou držící mikrofon zazpíval "In The Air Tonight" Phila Collinse, Patrikovu úplně nejoblíbenější písničku ze všech. Nebo když se na údajně neposlouchající LED obrazovce ukazovala jména dalších Husákových dětí, k čemuž Michal Malátný zazpíval hit "1970". Nejen on a Hezucký, ale také Lukáš Pollert, Ivana Christová, Ilona Csáková a spousta dalších totiž mají v občance stejné číslo.

Přesto však celému večeru trošku scházel proslov od srdce, ať už z úst samotného Leoše nebo někoho jiného, kdo byl Patrikovi velice blízký. Něco podobně památného a ryze lidského, jako předvedl Libor Bouček při jeho pohřbu. Nenápadnou, ale důležitou větu pronesl nakonec člověk, od něhož se to asi nečekalo - Michal Malátný. Ten se jen tak mimochodem nechal slyšet, jak je důležité se v těžkých chvílích semknout. Ještě dojemnější slova ale zvolila Kateřina Pokorná alias Svojost, která o zemřelém složila básničku, která z diváků ty slzy přece jen vymáčkla.

Až na tyto citlivější momenty se ale především trsalo a celý večer měl nádech spíše firemního večírku než nějaké zádušní mše. Třeba takový Václav mám Slavíka, ale ne hity Bárta sice ve zvolených coverech neukázal nic světoborného, zato ale celou halu rozesmál, když Leošovi nabídl možnost zarapovat, aby vyplnil hluché místo, a pak ho odboural vlastní verzí songu "Lži jsou jako déšť". Velice profesionální výkon ale předvedli i Mirai Navrátil, Ondřej Brzobohatý, Dasha a mnozí další.

Pochválit je třeba také rozhodnutí, že si na pódiu nikdo nebude dělat reklamu na své vlastní velké koncerty. Každý z vystupujících tak dostal srovnatelně dlouhý čas na to ukázat, co umí nejlépe, a pak už bylo na samotných divácích, zda budou někdy jindy a jinde toužit vidět víc.

Škarohlídi by možná dodali úvahy o tom, zda jsou motivace všech účastníků skutečně tak ryzí a čisté, jak by měly být, rozebírali by, kdo všechno se tam objevil, jaká byla jejich motivace a nadto ještě kdo všechno tam sice mohl a měl zazpívat, ale naopak chyběl. Tím si ale dojmy z obecně velice příjemného večera nekazme. Protože také doprovodný text ke koncertu věnovanému člověku, kterého měla spousta lidí ráda, by měl mít nějakou úroveň a pietu.

A vzhledem k tomu, že žádný záznam na místě nevznikal, pojďme se soustředit hlavně na to pozitivní. Že se vše povedlo, že nenastal žádný zásadní kiks, že jsme toho mohli být součástí a že se na pondělní akci v O2 areně bude vzpomínat stejně jako na samotného Patrika Hezuckého. V dobrém.