Stodola Michala Tučného v Hošticích prošla spoustu podob. V nejslavnější éře ale tenhle podnik stál v zásadě na dvou částech. Přes den se na pódiu střídali interpreti různých žánrů se svou vlastní tvorbou, přičemž zdaleka nešlo jen o country - na řadu přišli třeba i Chinaski, Kryštof nebo Mňága a Žďorp. A co bylo podstatné: hodně z nich se po odpoledni nesbalilo a neodjelo, jen se převléklo do večerní nálady a zůstalo.

Tehdy totiž přišla druhá část - hraní a zpívání repertoáru Tučného, často ještě rozšířené o další hosty, kteří do party zapadli překvapivě rychle. Vždyť podtitul minifestivalu zněl Setkání přátel. V sobotu se v pražské O2 areně pochopitelně žádná odpolední kapitola nekonala, zbyla jen ta večerní. Ale kdo hoštickou akci zažil, musel mít pocit, že se na chvíli vrátil v čase.

Koncert uvedl ze záznamu sám Michal Tučný prostřednictvím písně "Já budu žít navěky" a hned poté přišel první návrat do hoštického rytmu. Na pódium vstoupil Aleš Háma, který stejně jako v Hošticích provedl publikum celým večerem. U něj ale člověk nikdy nečeká, že zůstane jen u mluveného slova. Jen tak s akustickou kytarou zazpíval a zahrál "Červenou řeku" a hala mu to vřele vrátila. Pak už nastoupil Petr Kocman se svým skvělým PK Bandem a rozjel smršť bezmála čtyřiceti písní. K muzikantům se postupně přidávala plejáda zpěváků i nezpěváků - někdy s respektem k tradici, jindy s chutí posunout známé hity úplně jinam.

V sestavě se objevila osvědčená jména známá i z Hoštic, ale také úplní nováčci. Pepa Vojtek, který show otevřel "Posledním kovbojem" a na konci ji zarámoval "Rovnou, tady rovnou", publikum Stodoly dobře znalo - a nezklamal ani tentokrát. Rockerské srdce, energie a tah na branku přivítalo nadšeně i obecenstvo, v němž převažovaly ročníky nad čtyřicet. Marta Jandová naopak ve svém prvním setu působila trochu nesvá, jako by k tomu přistupovala s obrovským respektem. A především si "Koukám, jak celá země vstává" posadila až nepřirozeně nízko. Ve druhém setu ale přišel obvyklý prubířský kámen - "Prodavač" - a toho zvládla velmi dobře, což hala náležitě ocenila.

Příznivci tradičního folku a vůbec party kolem Tučného museli plesat ve chvíli, kdy se na scéně objevil jeho souputník Tomáš Linka. Za pár dní oslaví osmdesátku, ale hlas má pořád pevný - ukázal to nejen sólově, ale i ve spojení s Tučňáky, kteří na několik písní vystřídali PK Band.

Velmi příjemný, až neskutečný návrat v čase přinesla Leona Černá Stříbrná. Fanouškům hoštické Stodoly přirostla k srdci už při svém prvním vystoupení a pak už jen málokdy chyběla. Někdejší finalistka SuperStar "Diggy Liggy" společně s Martinem Písaříkem napálila neskutečným způsobem, ale největší zážitek nabídla v ne až tak známé skladbě "Jelen bílý". Právě touhle volbou a jejím podáním se postarala o jeden z vrcholů tříhodinového koncertu.

Hned několik songů zazpívala i Tučného dcera Míša. Bylo znát, že z ní nevyrostla protřelá zpěvačka, jenže tohle publikum ji prostě má rádo - a bez ní by to nebylo ono. Po ní se na řadu dostala Věra Martinová a s ní přišel vlastně druhý vrchol večera. Všechno, co zazpívala, patřilo k tomu nejlepšímu, co v sobotu zaznělo. Přirozeností, vřelostí i nadhledem mi začíná připomínat stejně charismatickou Marii Rottrovou. Její verze "Jak chcete žít bez koní" bude řadě návštěvníků určitě ještě dlouho znít v uších.

První velké překvapení večera přinesl Hynek Čermák. Méně známou "Slídu" částečně zazpíval a částečně odvyprávěl a poté s Evou Burešovou předvedli "Lojzu a Lízu". Obě písně díky němu i jeho herecké partnerce získaly úplně nový náboj a určitou hloubku. V té druhé zmíněné se herecké pojetí postaralo o ještě komičtější a zároveň současnější vyznění. Jenže právě u samotné Burešové panovaly zřejmě největší rozpaky. Hlas i feeling má famózní, ale do "Rád se brouzdám rosou" či "Až přijde ten den" kudrlinky prostě nepatří. Obě skladby stojí na pokoře a jisté skromnosti - a tak by měly i znít.

Ani David Kraus nepůsobil v příliš frenetickém pojetí "Tak už mi nefňukej" úplně dokonale, jenže na druhou stranu se postaral o další z vrcholů. Jeho takřka jazzové pojetí "Měsíčku" excelentně podtrhli členové PK Bandu, pro tenhle účel doplnění o dechovou sekci nebo třeba o členy Malina Brothers.

Zřejmě nejextravagantnějším vystupujícím se stal Patrik Kee s looperem. Většina lidí na první momenty jeho verze "Abych tu žil" koukala s určitým despektem, ale postupně si je získával na svou stranu - a ve finále mu tleskala celá hala. Respektive celá hala bez velké části horního ochozu, který nebylo nutné otevřít. Dalším interpretem, který působil jako lehce vytržený z kontextu, byla Slza. Hrála jen v triu s kytarou a klavírem a obzvlášť "Little Big Horn", postavený hlavně na klavíru, zněl hodně netradičně.

Posledním účinkujícím, kterého tučňáci znají také velmi dobře, byl Ondřej Ruml. Přišel i se svým banjem a hned v prvním momentě připomněl další méně známou skladbu "Kočárem mým je vagon uhlí". V Tučného písničkách působil stejně přirozeně jako v minulosti a společně s dalšími táhl finále, kdy už ty největší hity jako obvykle zpívali všichni zúčastnění. Tečku za celým večerem neudělala "Tam u nebeských bran", při níž se rozsvítily ledky telefonů, ani "Kosmickej vandr", který tentokrát vůbec nezazněl, ale pochodová "Rovnou, tady rovnou".

Asi nikoho nepřekvapí, že Stodola Michala Tučného v O2 areně fungovala jinak než ta hoštická. Pod širým nebem na jihu Čech seděli lidé na louce, a i když je od sebe dělily větší rozestupy než sedačky v naší největší hale, byli si vlastně blíž. Akce měla osobitou atmosféru a někteří tam pak trávili podstatnou část noci plní dojmů z celého dne - a k tomu jim ještě obvykle hrál některý z filmů Zdeňka Trošky "Slunce, seno,...". V sobotu si ale Tučného písničky mohli připomenout i ti, kteří by na open-air koncert nikdy nešli. A i když hoštický festival pokaždé nabídl pěknou vizuální podobu, pódium symbolizující stetson protnutý do velké promítací stěny, kterou netradičně tvořil portál pódia, bychom venku nejspíš nikdy neviděli.

Není tedy divu, že na samotném konci celá hala stála a vzdávala hold nejen těm, kteří večer připravili, ale hlavně Michalu Tučnému a i několikrát během večera zmiňovanému Zdeňkovi Rytířovi. Nezbývá než doufat, že se další Stodoly dočkáme o něco dřív než tentokrát. Vždyť od té poslední v pražské Lucerně uplynulo dlouhých osm let. A v téhle podobě tu chyběla.