Na přelomu tisíciletí se snoubení elektroniky se špinavými kytarami říkalo electroclash. I tady se synťáky propalují skrze punkovou neomalenost, Janny Richter ale přidává další žánry. Má kolem sebe auru nevycválané rockové hvězdy, westernového desperáta i životem omláceného bluesmana, který, čert ví proč, vyměnil kytaru, která jasně udávala tón ještě na poslední, dva roky staré desce "Delta Trash", za synťák.

Téměř dvacetiminutová nahrávka, o jejíž mastering se postaral Moimir Papalescu, tedy lídr Moimir & The Nihilists, kteří tu kolem roku 2000 právě electroclash po svém uchopili, představuje jakousi výkladní skříň aktualizované tváře Jannyho Richtera. Šestice písní sice drží pohromadě a při své stručné stopáži nedává prostor na netrpělivé pomrkávání po hodinkách, v zásadě funguje spíše jako konzervace aktuální vývojové fáze a (možná) ochutnávka věcí budoucích.

"Discobilly" - a vlastně docela v souhře se svým titulem - působí poměrně uhlazeně. Atmosféra se dominantně sytí tepotem retro syntezátorů, kytary se topí v husté mlze zkreslení. Atmosféra ale zůstává, stejně tak kořeny ve starém rock’n’rollu a blues, jen místo prachu z cest zdobí košile blyštivé flitry.

Nejsilnější je Richter tam, kde se na taneční parket prodere určitá tajuplná nevyzpytatelnost - jako ve "Fukadelic Cowboy" či v závěrečné "Loverman", patrně nejsilnějším pojítku s jeho předchozí tvorbou, nebýt tedy poněkud zbytečné la la la vsuvky. "Dolly" má kolem sebe jakýsi psychedelický opar a baví svým refrénem.

Skladba "Regular Man" dusá v rovném tanečním rytmu a sebejistě krouží mezi vážností a určitou cíleně přepálenou ironií. Poněkud mimo terč bohužel střílí hned úvodní "Cicciolina" a směrem k nevýraznosti míří i "Jen’s Got A Gun".

Na "Discobilly" Janny Richter smetl prach cest a vstoupil pod odlesky diskokoule. Jakkoliv místy jeho taneční kreace trochu škobrtají, celkově působí velmi sebejistě. Své kouzlo nový materiál má, ale až čas ukáže, jestli Richter u flitrů zůstane, nebo se znovu vydá zpátky do špíny bluesových barů.