Lucie odehrála ve dvou dnech v Praze dva koncerty v O2 areně. Oba v sobě snoubily legendární nesmrtelné hity, nápaditou scénografii a hvězdné hosty - nabídly tedy propracovanou velkou show v tom dobrém slova smyslu. Rozdíl mezi nimi se ale přece jen dal najít.

Zatímco první večer šlo o standardní zastávku turné, plocha byla vyhrazená pro stání a posluchači si mohli set naplno užít i svým pohybem, druhé, charitativní představení počítalo na velké části plochy se sektory pro sedící návštěvníky. Stání bylo až daleko u zvukaře.

A jo, je skvělé, že si můžete vybrat, zda chcete křepčit, nebo sedět, a podle toho jít v úterý, nebo ve středu. Hrát pro sedící publikum je ale každopádně mnohem těžší. Ta energie se předává pomaleji. Posluchači reagují méně a kapela si to musí mnohem víc oddřít.

To pocítili už předskakující Doctor Victor. Jejich fanoušci pobývali právě až v sektoru na stání, navíc když si koupíte lístek na sezení a máte své místo jisté, na koncert nemusíte spěchat a často přicházíte na čas. A tak předkapela hrála prakticky pro prázdnou halu s jen zřídka obsazenými sedačkami a skalní příznivce měla někde za dalekým příkopem.

Přesto trio nijak neslevilo. Zase přineslo čirou radost plnou energi, jen bylo náročné uspokojivě rozezpívat posluchače a vyvolat třeba opakování různých melodií předzpívaných Vojtou Burešem. Už tady bylo ale znát, že se zvuk v hale oproti předešlému dni, kdy byl silně nadprůměrný, o něco zhoršil (a nebo jsem dva koncerty po sobě s neodpočatými uchy už nahluchlý). Tentokrát mi to přišlo jako zdejší lepší průměr, a to po celou dobu programu.

Přesně ve 20:00 se v hale zhaslo, ale pozdní příchozí ještě další čtvrt hodinu mířili do O2 areny, která se nakonec zcela zaplnila. Když jsem viděl ty prázdné sedačky u předkapely, skoro jsem se bál, že tu dnes bude poloprázdno, ale tato obava zůstala lichá. A protože šlo o charitativní večer, nejdřív diváci viděli spoty Nadačního fondu Pink Bubble, sbírky pro Willíka s Duchennovou svalovou dystrofií, Nadačního fondu Happy Hearts Czech a Nadace Terezy Maxové dětem.

Právě Tereza Maxová, která s Lucií spolupracuje od roku 1997, pak přišla na pódium s Michalem Dvořákem, aby tu přivítali děti z dětského domova a maminky z azyláku, kterým byl tento koncert věnovaný. "Když si budeme všichni navzájem pomáhat, tak se nám bude ve společnosti líp žít," pronesl předvánoční poselství za kapelu Dvořák. A nebyla to jen fráze, Lucie už od devadesátých let minulého století pravidelně pomáhá potřebným.

Samotné vystoupení začalo zhruba deset minut poté. Setlist se v rámci šňůry nemění, a jelikož už jsme na musicserveru psali o brněnském i o prvním pražském koncertu, budu se soustředit hlavně na rozdíly nebo věci, kterých si sedící posluchač mohl všimnout líp.

V reportu z první O2 areny jsem psal, že Pražané své Lucii rozumějí, mají ji rádi a souzní s ní. Viktora Dyka přijali za regulérního člena skupiny, a i když třeba přicházejí ze zvědavosti nebo s nejistotou, jaké to s novým zpěvákem bude, nechají se hned s úvodními "Černými anděly" strhnout a vystoupení si naplno užívají.

To všechno znamenitě funguje vestoje, zejména ta vzájemně se předávající energie. Ale na židlích jsou lidé opatrnější, neprojevují se tak expresivně, netančí, míň si zpívají. Je to prostě decentnější a je to znát. Ale nemění to chování kapely.

Michal Dvořák zase stojí za Robertem Kodymem, mává rukama a dělá jakoby křídla, ten důležitý symbol aktuální šňůry i oblíbené slovo z mnoha textů nejvíc nejslavnějšího člena. A křídla jako taková mi tuto zastávku symbolizují nejvíc, a to v několika úrovních.

Křídla se třeba objevují na projekcích při písni "Chtěli jsme lítat" a já si uvědomuji, že když spořádaně sedím a poslouchám, mnohem víc si všímám světelného parku, toho, jak se při této skladbě za muzikanty vytvářejí světelné závoje, které jako by také měly evokovat ptačí nebo andělské perutě.

A vlastně po celou dobu jsem k těm projekcím pozornější, ať jde o jin-jang a staré milostné grafiky v "Takhle tě mám rád" nebo světelný tunel nebo snad červí díru, kterou jakoby prolétával Štěpán Smetáček při svém sólu po "Lovci, střelci, doktorovi a vědci". Toho jsem si třeba z předních řad vůbec nevšiml.

Na "Křídla" vzpomenu i coby na text písně Wanastowek z jejich prvního alba. "Slova padaj a nemůžu se trefit do toho, co bych chtěl teď říct," zpíval v roce 1991 Robert Kodym, což se mi vybavilo při skladbě "Šrouby do hlavy". P.B.CH. ji opět uvedl hudební hádankou, basovou figurou té slavné písně a následně pozval na pódium Michaela Kocába, který se ale nedostavil. Kýžený hit odzpívali Petr Janda a Viktor Dyk.

Arénou se v tu dobu nesla nejistota, nikdo netušil, co se stalo a kam hostující zpěvák Pražského výběru zmizel. Vlastně jsme celou dobu čekali, kdy se objeví. Na pravou míru to po odehrání songu musel uvést Michal Dvořák: "Michael Kocáb dnes přebíral cenu za celoživotní dílo, vůbec tu neměl bejt. Prostě třetí do hry nevstoupil mezi nás."

A právě tahle důležitá informace se prý k P.B.CH. jaksi nedostala. Chvilku to vypadá, že je kapela trochu rozhozená, dokonce i Robert Kodym, který jde uvést následující song, pokračuje: "Další věc se jmenuje 'Takhle tě mám rád'. Ne, to už jsme hráli. Jmenuje se to 'Chtěli jsme lítat'."

Ale jakmile odezní píseň napsaná jako reakce na smrt frontmana Soundgarden, Chrise Cornella, v níž hostuje Lenny, vše se navrátí do normálu a další hosté už se napojí na skupinu, jak to máme rádi. Ať už Michal Pavlíček v "Krev a R'n'R" nebo Ines Ben Ahmed v "L'auře" uvedené Kodymem slovy: "Kdysi dávno, když světem vládl grunge, náš další host ještě nebyl na světě, a přesto jsme spolu začínali ve stejné kapele, která se jmenuje Kühnův dětský sbor."

A stejně dobře tu fungují Youngbloods, mladá krev, podhoubí kapely, tedy potomci muzikantů. Znovu, už potřetí, jsem byl dojat a nadšen akustickým setem dvojice písní "Tereza" a "Sen" , přičemž ona omladina vystoupila ve "Snu". V "Tereze" Robert drobně pomotal jeden verš (místo "Kapky stékaj dál / i když neprší" zaznělo "Kapky stékaj dál / a nic netuší").

Nemůžu nejmenovat ani původní osazenstvo Lucie: zpěváka Michala Penka, bubeníka Tomáše Waschingera a novoromantického klávesáka Petra France. Odehrají jednu z nejstarších písní formace, skladbu "Lucie", která ale vyšla na desce "In The Sky". A jak mám tu píseň rád a jakoukoliv změnu nesu jako konzervativní člověk nelibě nebo alespoň s vrozenou nedůvěrou, tahle rekonstruovaná původní verze mne hodně baví.

A i když se všude pod pódiem sedí, energie je tu na rozdávání a každou chvíli jako by některý z posluchačů explodoval: postaví se, poskočí do rytmu, zatleská a pak si zpátky ukázněně sedne. To už se pomalu blížíme do finále - a čím blíž mu jsme, to nutkání víc se projevit v posluchačích sílí, třeba když před "Panicem" zahraje Robert Kodym pár ostrých riffů z australského hitu "Highway To Hell".

To už ale koncert vrcholí, sestava ohlašuje poslední položku, "Ameriku". Při ní se na pódium vrátí všichni hosté, lidé v sálu vstávají a já jsem šokován, že někteří nejnetrpělivější odcházejí, asi aby nemuseli stát dlouhou frontu v šatně. Jejich chyba. Když zpěváci zpívají verš "Na obloze křídla tažnejch ptáků", z podstřechy O2 areny se začnou tito tažní ptáci z nějakého polystyrenu jako letadélka snášet dolů na posluchače. Nádherné vyvrcholení toho báječného večera a opět návrat k oné symbolice křídel.

Na přídavky se pak postaví už úplně všichni. "Dotknu se ohně" pošle Robert Kodym "přímo do nebe jednomu z nejsrdečnějších lidí, co jsem poznal, Patrikovi Hezuckému". Jeho kamarád a dlouholetý kolega Leoš Mareš byl na koncertě v úterý a při té příležitosti prozradil, že právě "Dotknu se ohně" má nejradši, konkrétně tu část, kdy písnička jakoby končí, ale pak vygraduje ještě v závěrečné "Město usíná / a je to zvláštní". Což je fakt magický okamžik, v němž dochází asi k největšímu propojení vzájemných energií na pódiu i v sále.

Úplně poslední kousek, vánočního "Medvídka" od Oskara Petra, už spolu s hudebníky zpívá celá O2 arena. Pro příchozí to musel být zase nezapomenutelný zážitek. Je skvělé, že si ho užily i znevýhodněné děti z dětských domovů a Jedličkova ústavu a kapela je tak touto energií a vzájemnou sounáležitostí zahrnula.

Lucie slaví narozeniny, k nimž jí sál na přání Roberta Kodyma v jeden okamžik zazpíval "Hodně štěstí zdraví", důstojně. Stala se z ní zralá, ale stále svěží čtyřicátnice. Holka, která má už kus života za sebou, ale stará se o sebe, opečovává se, a tak v ní pořád zůstala ta sexy jiskra a charisma. A protože to o sobě ví, nepostrádá ani zdravé a zasloužené sebevědomí.

I Leoš Mareš říká, že to vždycky bývala největší kapela u nás - a v jeho srdci tak zůstává neustále. A po těch třech koncertech jsem poznal, že i srdce početných fanoušků jsou s ní spoutána a všichni je tu pak společně otevírají. Poslední šance, jak to v této neopakovatelné podobě zažít na vlastní kůži, máte v Plzni 19. prosince. My tam opět budeme, a tak se můžete těšit i na report ze západních Čech.