Ku příležitosti vydání nového alba "Já na to mám" jsem se sešel na krátký pokec s Danielem Andelem (DA) a Petrem Kadlčkem (PK) ze znovuzrozené kapely Natural. Povídali jsme si o časech předrevolučních, časech porevolučních, o jejich písničkách a velkém hitu, který všichni znáte z reklamy na vozy Škoda - "Já na to mám". Nás přijemný hovor rušil starý diktafon z vietnamského tržiště svými neočekávanými výpadky - skládání rozhovoru se pak často podobalo práci Cimmermanologů při restaurování her poničených při sušení hub.

Jak se hrálo před revolucí v osmdesátých letech, když jste začínali, a jaké je to teď?

DA: To je drsná otázka. Teď se hraje asi jednodušejc.
PK: Někdo zase říká, že složitěji. Ale záleží na tom, co sleduješ. Třeba návštěvnost - to bylo jednodušší.
DA: Lidi chodili víc, protože toho tolik nebylo.
PK: Bylo toho stokrát, ne-li tisíckrát míň, takže když jsi udělal jakoukoli akci na vesnici nebo městě, tak tam několik set lidí přišlo na kohokoli.
DA: Hlavně v televizi byly blbiny, takže lidi nekoukali na televizi a chodili ven.
PK: Desky nebyly v krámech, nebylo nikde nic, takže živá muzika byla záchrana, únik, takže byla ohromně navštěvovaná. V tomhle ohledu se rockerům stýská - teď musíš v tom mumraji bojovat o každýho člověka, aby do klubu přišel. Ale byly tu i jiný hlediska, dělaly se přehrávky, leckdo do toho mluvil, podstupovaly se všelijaký povolovací peripetie.
DA: Dávat si pozor na hubu, co řekneš, co zazpíváš, jak se chováš, jak se tváříš, aby tě nezavřeli.
PK: To kdyby ses zeptal, jestli nás to víc baví teď nebo tehdy.

Vy si ty otázky kladete sami...

PK: NG, baví tě to víc teď nebo předtím?
DA: Teď, a tebe?
PK: Rozhodně teď, když se do toho pustíš, jak chceš. Ten boj o ty lidi a vůbec, to je prostě super.

Máte bohatou historii, spoustu starých fanoušků, ale přibyli určitě i noví, jací lidé na vás teď do klubů vlastně chodí, staří nebo mladí?

DA: Ti i ti. Ti staří, co na nás chodili dřív, vezmou třeba svoje děti, který třeba zjistěj, že se jim to líbí a pak už přijdou jenom ty děti a ti staří už ne.
PK: Choděj ti i ti, jak říká Daniel. Někteří totiž zažili mimořádnou dobu, tehdy jim bylo šestnáct, sedmnáct, osmnáct, potkávali svý budoucí partnery, bavili se a tahle vzpomínka je pro ně nenahraditelná, už ty zážitky nic nepřetrumfne a choděj na to z nostalgie. Ale přesto je víc těch mladejch, protože oni do klubů prostě patřej. Taky ti, co na nás chodili tehdy, bylo jim mezi patnácti dvaceti, těm je teď tak pětatřicet, mají svý starosti, sedí u televize a už to musí bejt, aby je něco zvedlo.
DA: No, tak to je.

<Z jakého důvodu jste se na začátku devadesátých let rozešli?

PK: Ztratili jsme chuť, nějak to přestalo ty lidi spolu bavit. Přestali jsme zkoušet. Takový to divný do ztracena. Neměli jsme žádnej oficiální rozpad. Nijak jsme se nepohádali. Prostě se to vytratilo a zjistili jsme, že už nehrajeme.

Prvně nechodil na zkoušky jeden, pak dva...

PK: Nóóóó ...(smích)... A taky se pak začlo podnikat a dělaly se jiný věci.

Váš návrat je spojenej s reklamou na Škodovky. Byla reklama ten impuls?

DA: Ale on s tím neni spojenej. My jsme začínali, že si budem zase hrát jen tak pro sebe, dokonce jsme nezačali ani pod názvem Natural. Ale lidi na koncertech se nás ptali, proč se nejmenujeme Natural, když hrajeme písničky od Naturalu.
PK: Když vlastně jsme Natural, oni nás totiž poznali - nás dva.
DA: Tak jsme si řekli, proč ne.
PK: Hlavně jsme začali už v roce 2000 a po roce hraní jsme zjistili, že se přejmenujeme, protože lidi stejně psali na plakáty, že jsme Natural.

Ta reklama teda nemá s návratem nic společného?

DA: Nemá. Tu písničku někdo v reklamce vyhrabal a použil ji do reklamy, a kdybysme teď vůbec neexistovali, tak by se to stejně udělalo.

Začalo chodit s reklamou lidí víc, nebo teď znají pouze tu písničku a s ničím si ji nespojí?

DA: Právě. Většina lidí zná "Já na to mám" jako písničku a nevěděj, že je od Naturalu. Slyšel jsem i dohady, jestli není od Ringo Čecha.

Takže ta reklama vám v ničem nepomohla?

DA: Ani ne, když už někdo pozná Natural, stejně si nedokáže představit, co hrajem.
PK: Ale ta Škodovka kapelu opravdu nakopla. Že se ta písnička dostala do povědomí a začali o nás pořadatelé trochu mluvit.
DA: My jsme ji nechtěli původně na koncertech hrát, ale lidi to chtěli.
PK: Není to tím, že by byla lepší než ostatní nebo horší, je prostě notoricky známá.

Když jsme u těch pořadatelů, bylo těžké se znovu etablovat? Dostat se do povědomí?

PK: My tam ale pořád úplně nejsme. Je to pořád boj o lidi. Ale nebylo to ze začátku težší než po té reklamě. To je to pěkný, šlapeš kšeft od kšeftu. Je to rvačka, dostat tam lidi. A pokud to nějaká kapela nedělá,nemůže uspět.

Nedávno jste u Sony vydali desku, jsou na ní písničky nové i staré, které jsou které?

DA: Je to tak půl na půl.
PK: Konkrétně starý jsou "Já na to mám", "Jen pojďte dál", "Co to tu provádíš", "Lítací sen", "Projdi se tmou", "Kouřit filtr", "Jen tak plout".
DA: Ale i ty starý mají nový aranže a celkově nový háv.

Které vás víc baví?

DA+PK: Nový.
PK: My jsme si vzali starej repertoár a z těch čtyřiceti písniček jsme zjistili, že teď můžeme hrát třeba sedm.
DA: My máme nějaký ještě úplně nový, ty máme rádi úplně ze všeho nejvíc.
PK: Ty nové se vždycky zákonitě nejvíc líbí, je to ten čerstvej vítr. Člověk má na zkoušce pocit, co neudělal, a když se ohlídne za dva roky, zjistí, že nepřežila. Ale muzikant, když nějakou udělá, ji má vždycky nejradši.

Jak byste se vlastně sami zaškatulkovali? Bigbít?

PK: On má Daniel redakci publicistů, odborníků, on to musí vědět (smích).
DA: Hlavně hrajeme písničky.
PK: No, přesně tak. A co tam na nás ještě máš? (Kouká se do mého seznamu otázek.)

Jak se na vás teď koukají novináři? Někdo se může dívat na účast v reklamě s despektem.

PK: Oni se na nás novináři nijak nehrnou.
DA: Ale z jejich hlediska byla ta reklama téma. Často se taky ptali: "Teď je reklama a co bude dál?"

A co bude dál? Co bude za dva roky?

PK: NG, co bude dál?
DA: Nevim, vole. Budem hrát písničky.
PK: Ale plány nějaký máme, ne?
DA: Můj osobní je odpoutat se od "Já na to mám". Nežít v přivěsku "Já na to mám".
PK: Záporně to nebereme, ale nechceme být o jedné písničce. Chci, aby se povedlo udělat stylověji ksicht kapely, aby nás lidi poslouchali jako cokoli jinýho.

Na závěr se zeptám, jak se všech vždycky ptám na konec - nechtěli by jste něco vzkázat celému světu?

PK: Celýmu světu, jo?
DA: To je drsný (smích).

Tak aspoň Čechům.

PK: Miss řikaj: "Chci vzkázat všem lidem, aby našli ve svých srdcích lásku, a aby něco..." (smích). To je jako pěkný, ale já jim to moc nevěřim.
DA: Ty vole. To je těžký!
PK: Angie, umíme to vůbec?
DA: Ať nepruděj!
PK: To je krásný. Ty trouble-makeři ať nedělaj problémy.
DA (mile, ale s vážnou tváří): Ať nepruděj, vole, ať se nemlátěj, vole a já nevim.