Kdyby existovala kulturní obdoba toho, čemu se v ekonomii říká obchodní bilance, pak by Tornádo Lue bezesporu patřilo mezi nejkvalitnější exportní artikly země pod Tatrami. Přestože mají za sebou pouze dvě alba (to třetí vychází právě v těchto dnech) a koncertují méně než sporadicky, stačili si vybudovat renomé kritikou uctívaného souboru s takřka kultovním postavením mezi věci znalými fanoušky.

Pondělní koncert v Akropoli měl všechny atributy, které k Tornádo Lue patří a přes některé dosti sporné stránky večera (viz dále) bylo z reakcí publika od začátku jasné, že počet nespokojených by nepřesáhl hranici statistické chyby. Z negativ je nutno na prvním místě nutno zmínit zvuk, který byl i na poměry Akropole tragický a pouze díky skutečně výrazným skladbám bylo možné od sebe - po značné námaze - oddělit zvuk jednotlivých nástrojů. I přes maximální snahu se však často nebylo možné ubránit pocitu, že na pódiu si primárně podávají ruce "přehulené" a "utopené" nástroje, mezi nimiž se zoufale snaží vyniknout jinak více než výrazný vokál Jany Tóthové.

Ani tato chyba na kráse neubrala koncertnímu zážitku na intenzitě. Skupina střídala písně jak ze svého debutu (1993), tak i z vynikajícího, "posmrtně" vydaného alba "Vlky" (1996). Zbytek večera vyplnily novinky a tradiční coververze (blondieovská "Heart Of Glass", swingový evergreen "Blue Velvet", téměř zlidovělá titulní skladba nové desky a autorovi neznámá píseň zpívaná v němčině). Pozitivním zjištěním je fakt, že přestávka ani personální či nástrojové změny (reinkarnované Tornádo již vystupuje bez zakladatele Dušana Palka) neubraly kapele nic z jejího skladatelského potenciálu a nové písně snesou plné srovnání s největšími hity z minulého desetiletí. Přestože Tornádo Lue nejsou snad v ničem originální, de facto recyklují všemožné styly posledního čtvrtstoletí - od postpunkové nové vlny přes vlivy disca osmdesátých let až po nepřeslechnutelné "pixiesovské" inspirace a názvuky tvrdšího rocku let devadesátých -, vzájemná kombinace jednotlivých příměsí vytváří zcela autentickou a samostatnou hudební škatulku. Všemu pak dominuje hodně nevšední hlas (a projev) zpěvačky, jejíž chování toho v sobě sice mnoho ženského nemá, přesto ale působí až takřka uhrančivým dojmem.

Kapela si v jednotlivých písních pohrává s častými změnami tempa (již zmíněná "Heart Of Glass" za všechny), od téměř country popěvků přechází k textově i hudebně hodně nevšedním písním ("Krávy", "Panenka") mnohdy s hodně temným zvukovým základem ("Toilette pavúk"). K hudebním vrcholům pak patřily osvědčené skladby "Lady Lazarus", "Marie" či vyvolávaná "Beatles - Jak to doopravdy bylo" a některé z nových, jejichž názvy se však ne vždy díky nekvalitnímu zvuku podařilo zachytit.

Kapitolou samou o sobě je pak vskutku otřesná pódiová prezentace kapely, kde se snoubí před dvaceti lety moderní nihilismus (Josef Čech musí asi hodně trénovat) s vybledlou tradicí jakéhosi totálně znuděného nadhledu trapných britských kytarovek (Pavol Murín). Není asi náhodou, že oba jmenovaní mají zkušenosti s tím nejděsivějším hudebním odvarem v rámci svého - snad už mrtvého - dancepopového projektu "Happy Melon". Zřejmě však výše uvedené musíme brát jako daň za jejich jinak výbornou hudbu, která těžko hledá v našich podmínkách konkurenci. Koncert člověk přežije a na desce to zase tolik nevadí, že.

Tornádo Lue, Palác Akropolis, Praha, 13.10.2003