S postupujícím časem jako by stoupaly tendence zapomínat na vše, co se dělo během čtyřiceti let za vlády jedné strany. Někteří politici říkají, že lidi už to dávno nezajímá, jiní zase, že je to dávno. Proto je potřeba si obzvlášť ve volebním roce připomínat, co byli komunisté zač a jak moc zasahovali do života nejen obyčejných, ale i těch nejslavnějších lidí.

Zářným příkladem budiž Marta Kubišová, která 27. ledna 1970 odzpívala v Ostravě další ze svých koncertů. Těžko mohla tušit, že se stane na dvacet let jejím posledním. Poté totiž byla zakázána z důvodu podvržených pornofotek. Režim se jí potřeboval zbavit.

Lidé na ni ale nezapomněli, takže tahle nyní dvaaosmdesátiletá zpěvačka, i když nyní už roky nezpívá, je stále vzpomínána. Například formou muzikálu "Marta", kde se na Kampě v hlavní roli střídají Hana Holišová s Berenikou Kohoutovou.

Druhá jmenovaná se chopila mikrofonu v písni "Má duše není na prodej", kterou má na svědomí zajímavá autorská dvojice - Pavel Březina a Helena Machová. Tyhle dva totiž mimo spolupráce při skládání spojuje i skupina Olympic, u které Březina hraje na klávesy a Machová plní manažerskou funkci. Ale vraťme se ke Kohoutové, která na nabídku nazpívat tuto skladbu reagovala pozitivně: "Marta Kubišová je pro mě symbolem odvahy a naděje. Být součástí tohoto projektu je nesmírně emotivní zkušenost."

"Je nám ctí, že můžeme paní Martě takový dárek předat," prozradil blonďatý muzikant, který se už před mnoha lety autorsky podílel například na megahitu Argemy "Jarošovský pivovar". Tenhle je ale náladou a pojetím samozřejmě úplně jinde. "Obdivujeme její odvahu, to, že se dokázala postavit režimu a zůstala věrná svým zásadám. Její příběh nás inspiroval při tvorbě této písně."

Machová, která zase mimo textování bubnuje například v kapele The Apples, k jeho slovům dodala: "Skladba vznikla nejen jako pocta Martě Kubišové, ale také jako připomínka síly a odhodlání, které ztělesňuje. Jsme rádi, že ji může interpretovat právě Berenika Kohoutová, která Martu na divadelních prknech ztvárňuje s takovou citlivostí a respektem."

Aranže smyčcového orchestru dostal na starost Daniel Barták, o režii videoklipu a kameru se postaral Ondřej Filák.

Sama Marta Kubišová neskrývá z celého díla nadšení: "Spletla jsem si Bereniku sama se sebou. Jak kráčela podél vody v tom černém dlouhém kabátě... Mám stejný, trochu kratší. Věřila bych, že jsem to já. Písnička se mi moc líbí. Přesně zapadá do doby, kterou jsme byli obklopeni. Až do sedmdesátého roku jsem si pořád prozpěvovala a uklidňovala lidi, kteří mi říkali, že mě teď málo vysílají. Odpovídala jsem jim, že přece nemají jenom mě. Nevěřila jsem, že mě zakážou. A pak najednou nastal sedmdesátý rok a byl šlus."

Je dobře, že se na tyhle osobnosti a na tu dobu i touto formou nezapomíná.