Po dvou úspěšných albech si dal Martin Maxa trošku oddech a novinkovou kolekci s titulem "Desáté patro" vydal až po dvouleté pauze. Kromě dvou již známých singlů "Deja vu" a "Slunce a voda" obsahuje deska deset dalších písniček, které sice nepřekvapí, ale na druhé straně spíše potěší.
6/10
Martin Maxa - Desáté patro
Celkový čas: 45:53
Skladby: Slunce a voda, Barmanka, Noční motýl, Zimostráz, Černá vdova, Vlaky, Koleda, Kdo chytá v žitě, Cizí muž, Desáté patro, Divoká jízda, Déja vu
Vydavatel: Universal
Martin Maxa je zářným příkladem toho, jak poměrně nadaného člověka dokáže český pseudo showbusiness semlít a zcela ho změnit k obrazu svému. Debutové album se neslo ve velmi pochmurné náladě a místy až na Cohenovské vlně, ovšem nečekaný komerční úspěch Maxu překvapil a bohužel se mu neubránil. Uvěřil, že patří do spotřebního popu a druhé album "Zpovědnice" to jen potvrdilo - kromě toho, že texty ztratily naléhavost a dále řešily téměř jen vztahy, Maxovi došly hudební nápady, a tak druhý albový počin přinesl jen šedou nudu. Nyní se vrací s albovou novinkou "Desáté patro", na níž je (bohudíky!) slyšet, že mu dvouletá pauza prospěla - je to sice stále popík jako vyšitý, ale co se týče hudebních nápadů, nabral Maxa opět vzduch do plic.
Novinku otevírá pilotní singl "Slunce a voda", z něhož ukrutně kape snaha o co největší letní hit, přičemž je cítit, jak se do toho Maxa nutí a jak mu to nejde. Tohle patří do estrády na Novu, zbytek desky si naštěstí můžete pustit bez obav, že uslyšíte něco podobného. Textových perel jako na debutu se na "Desátém patru" sice nedočkáte, přesto je znát, že si dal Maxa na obsahové stránce písniček záležet, ač nic vážného v nich neřeší. Kromě skutečně povedených melodií (zde bych upozornil hlavně na nádherným refrénem disponující "Zimostráz" či "Koledu") je velkým kladem aranžérská různorodost a bohatost. Občas se do vás zařízne kvílející kytara, jinde zase jazzující trubka, saxofon, housle, někde na povrch probublá troška elektronických zvuků, potěší i všudypřítomnost ženských vokálů, prim ale samozřejmě hraje akustická kytara a čisté popové písničkářství.
Jako příjemné popové desce se Maxově novince dá jen těžko něco vytknout, melodie jsou příjemné, texty netahají na uši a poslech celé nahrávky je jedním slovem
příjemný. Nikde se vám jako u "Zpovědnice" nestane, že byste si říkali, co je to za blbou písničku. Na druhé straně je škoda, že se Maxa rozhodl rezignovat na tu formu písničkářství, která z jeho debutu "C'est la vie" udělala velmi osobitou nahrávku.
Výsledek? "Desáté patro" je docela fajn pop. Toť ale vše.