Plnou parou do důchodu

29.09.2003 16:00 - Ladislav Tajovský | foto: facebook interpreta

Jeff Beck, asi ten nejméně slavný ze slavných kytarových kouzelníků, vždy pod stupni vítězů co do přízně masového publika, vyhledávaný spoluhráč těch největších hvězd rockového nebe, přichází s albovou novinkou "Jeff". Hned po prvním poslechu vás napadne, že údaj o Beckově věku (příští rok šedesátka) musí být chybný. Deska totiž zní jako všechno, jen ne vstupenka mezi seniory.
9/10

Jeff Beck - Jeff

Skladby: So What, Plan B, Pork-U-Pine, Seasons, Trouble Man, Grease Monkey, Hot Rod Honeymoon, Lione Dancing With Monkeys, JB's Blues, Pay Me No Mind (Jeff Beck Remix) My Thing, Bulgaria, Why Lord Oh Why
Celkový čas: 51:35
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Pětatřicet let po svém sólovém - a zatím nepřekonaném - debutu "Truth" připravil Jeff Beck pro své fanoušky novou desku, která je i není "beckovská", je i není tradiční a je i není současná a moderní. Jak dobře se poslouchá, tak špatně se o ní píše. Ovšem slovy klasika, svět není procházka Moskvou na prvního máje, takže směle do toho. Když v roce 1999 čerstvě resuscitovaný Jeff Beck vypustil takřka ze záhrobí CD "Who Else!", mnozí fanoušci jeho kytarové hry nechtěli věřit svým uším. Více než výrazně zastoupené prvky elektronické hudby mohly znít takřka svatokrádežně, a přestože album bylo vynikající, spíše než cokoli jiného vypadalo jako pokus ještě naposledy se prostřednictvím úlitby moderním hudebním trendům vetřít do přízně další generace posluchačů. Další deska, o dva roky mladší "You Had It Coming", tento dojem ani nevyvrátila, ani neposílila - nesla se totiž v podobném duchu a o dalším směřování nic definitivního nenapověděla. Jestliže bývá za rozhodující považována deska třetí, pak - platí-li to i pro "další" muzikantské životy - letošní novinka "Jeff" měla říci více. A také že říká.

Nové album je totiž možná vůbec tím nejlepším, co souputník pánů Hendrixe, Claptona, Page a dalších minimálně od konce osmdesátých let (a dost možná že i od jejich začátku) podepsal (autor recenze by dodal - s výjimkou hostování v písni "You're The One" čarodějky Kate Bush na jejím zatím posledním albu "Red Shoes"). Beck na ní tím nejlepším způsobem vyvrací tvrzení, že tzv. kytarová alba patří do minulého století (ona ale nakonec většina z nich skutečně patří) a v tomto už nemají co říci. Minimálně v jeho případě jde totiž o hudbu naprosto současnou a přitom se zcela zřejmými kořeny v době, kdy rodičovstvo dnešní mladé generace stálo v Americe fronty na Hendrixovy koncerty a u nás na banány a pomeranče. Se svým "novodobým" spolupracovníkem č. 1 Andy Wrightem, Deanem Garciou a dalšími stvořil Beck dílo, které je natolik pestré, že si jak jeho věrní fanoušci, tak i progresivní mládež najdou to, co je může oslovit. Žádná ze skladeb nezní jako vzpomínka stárnoucího seladona a miláčka davů na zašlé časy. Beck se pustil na velice tenký led a jako jeden z mála to skutečně ustál.

Kromě výše zmíněných zvukových "inženýrů" se na desce podíleli tak odlišné osobnosti či hudební tělesa, jako jsou "The London Session Orchestra" či elektroničtí vizionáři (aspoň se to tedy o nich tvrdívá) Apollo 440. S pomocí celé řady dalších hostů vznikly písně, v nichž vedle sebe zní drum'n'bass a pravověrné blues, stejně jako breakbeaty podbarvené zvukem té nejklasičtější slide kytary.

Z celé desky lze těžko některé skladby vyzdvihnout, tak drží pohromadě a tak dokonale do sebe jednotlivé "díly" zapadají. Ať už jde o nadupanou "Plan B" s úžasným melodickým motivem (který však zní přesně tak dlouho, jak je třeba) či o podobně razantní "Pork-U-Pine" s rapovaným sloganem, který hovoří za vše:"If the voice don't say it, the guitar will play it". Jakoby z jiného světa (ale pouze na první a povrchní poslech) pocházejí závěrečné "Bulgaria" a "Why Lord Oh Why?" na jedné a obojživelný úprk "Hot Rod Honeymoon" (z dílny zmíněných Apollo 440) na straně druhé. Téměř všechny skladby mají několik rovin a tudíž poskytují nepřeberně prostoru pro pátrání po těch nejsoučasnějších aranžérských fíglech (vedle již uvedených např. "Grease Monkey"), stejně jako klasických kytarových rifech ("Line Dancing With Monkeys") a překvapivě originálních sólech ("Trouble Man").

Nový Beck ani chvíli nenudí. Ke konzervativnímu životnímu i hudebnímu postoji patří, že osoby tímto postižené zastávají hodně skeptický postoj k překvapením; ta totiž mají tu vlastnost, že mnohdy bývají nepříjemná a ze starých jistot nenechají kámen na kameni. CD "Jeff" vysílá všem skeptikům zprávu, že bát se v jeho případě opravdu není čeho. Jeff Beck i na prahu šedesátky zůstává tím starým dobrým Jeffem Beckem, kterého známe již skoro čtyřicet let. Akorát na stará kolena mládne. Třeba to z jeho poslední desky okoukáme. Resp. odposloucháme.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY