Pátek totiž, kromě stoupajících teplot - díky za ty pevnostní koridory, kde je alespoň náznak průvanu -, nabídl poměrně dost festivalových vystoupení, které lze označit jako zapamatováníhodné. Koncentrace vysoké kvality: i tak by se dal třetí den Brutal Assaultu charakterizovat.

Třeba takoví Svalbard z Velké Británie. Jejich blackem načichlý post metal, který nakopává punkově přímočará rytmika, totiž má takovou sílu, že dovede probrat i poněkud ospalé, relativně brzké odpoledne. Navíc nenabízí pouze nekompromisní tlak, Britové umí zvolnit a do temného koktejlu zamíchat i prvky shoegazeu. Ve tmě klubu jim to, pravda, šlape ještě o něco více než na pálícím slunci, jinak ale rozhodně trefa.

Pak tu byli Čad, celkově vzato festivalová stálice, která ale hlavní stage ještě, pokud mě paměť neklame, nedostala. Slovenské trio přivezlo svou charakteristickou kombinaci nabroušeného hardcoreu a štiplavého nadhledu a plochu hitovkami "Ľudia smrdia", "Frustrovaný, dojebaný, nasratý" či nostalgický "Železný mejdan" spolehlivě rozhýbalo.

Obscure stage se mezitím přesunula do retro-futuristického období art-deco pod vedením čím dál tím lepších Imperial Triumphant. Málokterá kapela z metalového ranku dovede tak skvěle kombinovat originalitu vizuální (ty nehnuté výrazy zlatých masek na tvářích působí až kouzelně děsivě) i hudební.

Ve své tvorbě se totiž hudebníci inspirují jazzem a jeho volnými formami. Chaos, ale zároveň hluková poezie, muzikantské mistrovství, ale ani na moment samoúčelnost. Aby ne, když v jejich řadách bubnuje Kenny Grohowski, dlouholetý bubeník nezařaditelného saxofonisty Johna Zorna. Setlist poskládali pouze z výběru ze silné desky "Vile Luxury" a jako bonus přidali sprchu šampaňským. Vosy musely mít radost.

Příjemné překvapení přichystali na stejném pódiu Villagers of Ionnina City z Řecka. Jejich progresivní stoner rock, kterému exotiku propůjčovaly dudy i specifická melodika, znamenal po drásavých hlukových kouzelnících doslova pohlazení. Hlavně ve své pravidelnosti. Jak totiž velí stonerocková estetika, riffy tu byly notně valivé a hypnotické. Velmi sympatický objev festivalu.

Populární Jinjer vynechávám. Chápu jejich koncertní aktivitu i potřebu hrát, na druhou stranu už ukrajinská formace vedená výraznou frontmankou Teťanou Šmajljuk tak nějak začíná přicházet o své kouzlo a nepřináší mnoho nového. Snad nějaký ten čerstvý outfit zpěvačky.

KAL, tedy interiérová klubová stage, letos přišla o neonovou výzdobu, program ale nabídla zase bohatý. Jen se z uzavřeného, prakticky neustále zadýmeného prostoru, stalo tropické peklo, kde pobyt vyžadoval značné úsilí. Kromě pár chvil odpočinku jsem zde proto letos dal jen jediný set. Domácí neopsychedelická partička Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip má před vydáním nové desky. Vrací se na ní zpět ke své elektrické podobě a její koncert podle toho vypadal. Masky na tvářích, návrat k rozostřeným kytarovým riffům a vyhrávkám, příčná flétna a novinka v sestavě - elektrické piano. Jako by Olaf a jeho parta trochu zjemnili - ostatně naznačovala to už poslední plugged nahrávka "Temple of Serenity". Bylo to žhavé peklo, ale zároveň jeden z nejsilnějších koncertů letošního ročníku. Alespoň z těch malých.

Ze setu praotců doom metalu Candlemass chytám bohužel jen jeho poslední část. I ta ale, zakončená hymnami "Crystal Ball", "The Well of Souls" a dokonalou "Solitude", stačila na mocně působivý zážitek. Obzvláště když na pódiu opět bok po boku stáli členové sestavy, která natočila debut "Epicus Doomicus Metallicus", tedy kytarista Leif Edling, který musel přerušit koncertování kvůli chronickému únavovému syndromu, a zpěvák Johan Längqvist. Ten tak trochu připomínal oživlého a o něco vousatějšího Ronnieho Jamese Dia - a vůbec celý ten hutný, táhlý a mrazivý sabbathovský vibe tady kraloval.

Letos uplynulo dvě stě let od narození skladatele Bedřicha Smetany. Při této příležitosti se koná řada vzpomínkových akcí a koncertů. A své polínko do ohně přiložil i Brutal Assault. Na míru si nechal připravit program v podobě "Smetany v černém", tedy speciálního setu domácích, ale mezinárodně známých blackmetalistů Cult of Fire a orchestru Bohemian Symphony Orchestra Prague.

Marketingově nosný nápad přetřásla snad všechna média, po sítích kolovaly fotky ze zkoušek i otázky, jak to jen může dopadnout a co by na to řekl sám zesnulý klasik. Lehce předběhnu - myslím, že by měl radost. Už jen tím, jakou reklamu jeho hudbě Cult of Fire, poněkud překvapivě bez obvyklých masek, zato ve slušivých pseudodobových oblecích, udělali. Na Brutal Assault jezdím už pár let a tolik lidí přivábily na hlavním festivalovém náměstí jen ty opravdu největší hvězdy.

Hodinový set obsáhl, pochopitelně, to říznější a řekněme dramatičtější ze Smetanovy tvorby: "Scherzo" z "Triumfální symfonie", "Pochod národní gardy", "Tábor", "Z českých luhů a hájů", povinnou "Vltavu" (z koncertů Cult of Fire již velmi dobře známou) a též na smetanovskou notičku napsanou skladbu "Váh". Obě tělesa se zdařile doplňovala, metalisté předvedli nesmírně soustředěný výkon - však si také nepřipravili nijak lehké party -, symfonici se naopak tím cirkusem s plameny dobře bavili.

Jako problematický se ukázal zvuk, kdy rychlopalná bicí orchestr trochu přetloukala, ale chápu, že tohle nazvučit, navíc ve festivalových podmínkách, může být oříšek. Debatovat by šlo také nad projekcemi s krásami české země (jak trefně zaznělo v jedné z diskuzí: "Velmi dobrá reklama na Czech Tourism"), nicméně nápad s postupně stárnoucím císařem Františkem Josefem I., který se nakonec stal tím zombie-císařem, tedy jedním z ikonických designů, který festival před několika lety použil, naopak fungoval skvěle.

Z tohoto programového bodu jsem si odnesl nadmíru pozitivní dojem. Několikeré mrazení v zádech, nadčasovost hudby i lehkost provedení - vůbec to nepůsobilo jako spojování nespojitelného. Hudba je jen jedna. Odcházel jsem velmi příjemně překvapen a spokojen. Nicméně, festivalové osazenstvo se z pochopitelných důvodů rozdělilo zhruba na dvě poloviny a zejména na sociálních sítích se rozjely plamenné diskuze. Přikládáme proto i druhý, už ne tolik nadšený, pohled kolegy fotografa.

Skok od žánry překračujícího setu Cult of Fire k Architects nemohl být větší. Formace, která momentálně atakuje vrcholy popularity, funguje přesně jako ten prostředek, který dokáže na festival přitáhnout mladší ročníky a zároveň ukazuje, že Brutal Assault drží prst na tepu hudebního dění. Mě jejich tvorba ale příliš neoslovuje - ba míjí. Předávám proto opět slovo.

Slovinští Laibach slibovali set věnovaný kultovnímu albu "Opus Dei". Realita ale byla, alespoň částečně, zklamáním, protože nakonec odehráli jen solidní best of, navíc ještě postavené na předělávkách. Pravdou však zůstává, že covery tahle parta umí a minimalisticky-totalitní verze Opus "Life is Life", "Sympathy for the Devil" The Rolling Stones či "Alle gegen Alle", původně od Deutsch Amerikanische Freundschaft, navíc s mírně provokativním odérem, prostě fungují.

Došlo i na čtení z Všeobecné deklarace lidských práv, projekci scén z filmu "Iron Sky" (tam se náckové schovávají na odvrácené straně Měsíce) i historické záběry na dva übermensch v tělocvičně. Přesto to pro mě mělo menší kouzlo než jejich festivalová premiéra před několika lety. Z areálu mě vyprovodila pochodová "Tanz Mit Laibach". Jak příznačné...

Festival se překlenul za svou polovinu a v sobotu bude všechno směřovat k Behemoth. Nebo ne?