13.08.2024 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Festival Brutal Assault už posedmadvacáté otevřel své brány. Po nultém zahřívacím dni se kolesa metalového stroje rozjela na plné obrátky a my u toho opět nechyběli. Znovu to byl svátek, hlukové lázně, ale zároveň svobodná a uvolněná dovolená. První den lákal na Deicide, Exodus, Abbatha i Motionless In White.
Live: Brutal Assault - den první
místo: Pevnost Josefov, Jaroměř
datum: 7. srpna 2024
vystoupili: Abbath, Motionless In White, Brutus, Triumph of Death, Grand Magus, Terrorizer, Vltimas, Red Fang a spousta dalších
Fotogalerie z prvního dne
Ospalá východočeská Jaroměř. Dvanáctitisícová obec, kterou projedete, když míříte do Polska. Přesně tady totiž zatím končí dálnice. Před pár lety by vás zaujal jeden z prvních dřevěných marketů Tesco v republice, teď už onu budovu spíše minete, když si budete užívat projížďku po tamních kruháčích. Najdete tu gymnázium, pěkné náměstí nebo kostel, v jehož sklepení se skrývají mumie mnichů. Pak se tu rozprostírá také pevnostní město Josefov, které značně pochroumala sovětská armáda, dislokována zde za minulého režimu. Každopádně genia loci tohle místo má a rozhodně stojí za návštěvu.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Na necelý týden v roce se ale všechno mění. Z Jaroměře se stává střed metalového světa a ulice zmíněného pevnostního města zčernají. Najednou je z dvanácti tisíc obyvatel třicet tisíc a klidně se vám může stát, že půjdete po ulici a vůbec nezaslechnete češtinu. Místo toho tu najednou znějí němčina, polština, francouzština, angličtina, španělština i severské jazyky. Jde o neklamné znamení toho, že zase začal festival Brutal Assault, tentokrát už posedmadvacáté.
Tradiční položka na evropské festivalové mapě už může pouze kvést. Růst limituje určující prostředí pevnosti, nafukování počtu návštěvníků by bylo kontraproduktivní, podepsalo by se na jejich komfortu i pohodě. Dost dobře to ukázal výroční pětadvacátý ročník, kdy se v areálu nedalo hnout. Každopádně letos bylo plno - nikoliv přeplněno. Areál se lehce nafouknul. Z milovaného i proklínaného Octagonu zmizel prostor pro podpisovky kapel a přesunul se do tunelu za ambientní stage. Přibylo pár míst, kam se můžete na chvíli posadit, a od zadní Obscure stage se vytratil bar a stejně tak i toalety. V nejvytíženějších hodinách se navíc vnitřní částí pevnosti dalo projít jen jedním směrem.
Celkově se tak podařilo eliminovat místa, kde se to nejvíce
špuntovalo. A skutečně to letos v zásadě nikde nedrhlo. I pokud člověk spěchal - a že těch přebíhání od hlavních pódií dozadu letos bylo docela dost - dalo se pevností projet jako pověstný nůž máslem. Plusem ke komfortu zákazníků bylo i více zastávek, kde se dala načepovat pitná voda zdarma. Tam se tedy fronty tvořily, ale kdo by se v tom hicu divil, že?
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Navzdory vedru se už ve středu, v první festivalový den, areál nebývale naplnil. Aby ne, s takovým programem. Dění na hlavních pódiích odstartovali už o půl dvanácté Skeletal Remains, slova chvály létala v diskuzích na thrashovou omladinu z
Evil Invaders. Sám jsem se do festivalového víru ponořil až s
Terrorizer. Jeden z výrazných spolků raného grindcoreu ale spíše bavil svým
gigerovským vizuálem (lebky, řetězy a vůbec sci-fi stylizace) a přítomností hvězdného Davida Vincenta z
Morbid Angel v roli baskytaristy než hudbou samotnou.
Zato
Grand Magus, to byla jiná. Švédské heavymetalové power trio přineslo do pevnosti závan osmdesátých let. Jeho poctivě řízný
hevík, jenž zněl jako
Judas Priest z garáže nebo
Manowar bez kožených slipů, jako by snad na Brutal Assault ani nepatřil - ale i tak uhranul. Prošedivělí pánové, kteří sázeli hutné riffoviny jako "Steel Versus Steel" nebo "Iron Will", si publikum úplně podmanili. Pro mě jeden z nejsilnějších zážitků akce - možná právě tím, jak moc vybočoval.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
The Black Dahlia Murder se znovuzrodili po náhlém úmrtí vokalisty Trevora Strnada. Bohužel některé věci by ale měly raději zůstat, jak jsou. Vokální povinnosti převzal kytarista Brian Eschbach a prostě to nebylo ono. Energie kapely se změnila a ta o část svého kouzla přišla. Zato
Red Fang svůj nekomplikovaný party stoner drhnou už skoro dvacet let prakticky beze změn - a dobře činí. Spolehlivý výkon nacpal pod Marshall Stage spoustu nadšených posluchačů. Setlist se valnou měrou opíral o druhou studiovou položku uskupení "Murder the Mountains" - zaznělo z ní rovných šest kousků - a dostali jsme pohlcující lahodu, navíc podávanou s úžasnou lehkostí a radostí.
Někdy se vyplatí vynechat headlinery, jakkoliv tento koncept festival tak úplně neuznává, a zamířit na zadní Obscure stage. Obzvláště letos se zde totiž doslova děly věci. A to
Vltimas, v jejichž čele se ve středu již podruhé představil mocný černokněžník
David Vincent, byli vlastně tím
nejtradičnějším, co jsem si na tomhle místě dal. Pravověrná metalová superskupina sice stojí a padá s charismatickým kovbojem Vincentem v čele, pohled by ale měl zamířit i k bicím, za nimiž sedí Flo Mourier z
Cryptopsy, nebo ke kytaře, kterou obsluhuje Rune "Blasphemer" Eriksen, toho času působící též v Aura Noir a také bývalý kytarista
Mayhem. Jejich groovy směs death metalu s blackem skvěle šlape, jen škoda že měli pod pódiem méně lidí.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Možná za to mohla skutečnost, že se jejich set částečně překrýval s
Deicide. Tak dlouho se nedařilo mnohokrát ohlášený koncert deathmetalových legend realizovat, až přijely hned dva ročníky po sobě. Jejich možná až lehce prvoplánově rouhačský death přitáhl skutečně početné publikum, průřezový set, jenž nabídl letité klasiky i novinky z letošní desky "Banished By Sin", byl co výběru skladeb chutný, provedení ale poněkud scházela energie. Celé se to zdálo unavené a bez tlaku. Škoda.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Utíkám zpět na Obscure a nechávám se strhnout jedním z vrcholů prvního dne. Belgičtí Brutus (neplést si s domácí zábavovou formací stejného jména) jsou přesně ukázkou směru, jakým se může dramaturgie Brutal Assaultu vydat, aniž by to působilo nepatřičně. Trojice, v jejímž čele sedí bubenice a vokalistka Stefanie Mannaerts, totiž nabídla naprosto unikátní směs něžnosti a drtivé dravosti. Dokázala pohladit, uklidnit, zasnít - ale i pořádně zjitřit emoce a doslova svou energií sedřít z kůže. Fantastický set a obrovský objev. Thrasheři Exodus prominou, z tohoto koncertu se prostě odejít nedalo. Předávám proto slovo kolegovi fotografovi.
Exodus: Legendy, které stále baví
Exodus, ikony amerického thrash metalu, se letos představily v solidní formě. Ačkoliv kapela oslaví příští rok již pětačtyřicet let existence a kdysi v ní působil mimo jiné i Kirk Hammett (Metallica), vystupovala stále energicky a s patřičnou dávkou agresivity.
Setlist nabídl vyvážený mix starých a nových skladeb. Fanoušci si tak mohli zazpívat nejen osvědčené hity z průlomového alba "Bonded by Blood", ale také kousky z posledních desek, například "Persona Non Grata". Tento přístup potěšil jak starší, tak i mladší generaci diváků. A také ukázal, že skupina stále hledá nové výzvy a nezůstává stát na místě.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Kalifornská parta vedená kytaristou Garym Holtem přivezla svůj charakteristický zvuk a nekompromisní energii. I když Exodus už není takovou silou jako v osmdesátých letech, stále dokáže zaujmout publikum. Přes svůj věk předvedli členové obrovskou dravost a nasazení. Jejich výkon dokázal, že thrash metal stále žije. Zaplněná plocha pevnosti o tom podala důkaz.
Bohužel, vystoupení znehodnotilo několik technických problémů. Zpěv Stevea "Zetro" Souzy se často ztrácel ve spleti kytar, což znesnadňovalo sledovat melodické linky písní. Také osvětlení scény bylo velmi slabé, což zkomplikovalo práci fotografům a celkově zhoršilo dojem z vizuální stránky. Přestože vystoupení Exodus mělo své mouchy, různorodý setlist to do značné míry vykompenzoval. Celkově ho lze hodnotit kladně. Tato parta dokázala, že i po téměř půl století existence patří mezi žánrové jistoty. (Tomáš Rozkovec)
© Tom Jajo Rozkovec - musicserver.cz Hned po špičkových Brutus se na Obscure stage dostali
Triumph of Death. V tomto projektu švýcarský muzikant Tom G. Warrior oprášil hudbu
Hellhammer, své první formace. Ta sice nikdy nevydala klasické album - za tři roky existence po ní zůstalo jen pár demosnímků -, přesto patří k souborům, které dokázaly punk přetřít načerno a položit tak základy black metalu. Bylo to dřevní - a krásné. A Warrior, který by jistě udělal velkou radost fanouškům, kdyby oživil i legendy
Celtic Frost, si tenhle návrat ke kořenům nesmírně užíval. Letitou muziku hrál s odstupem, s jasnou hráčskou zkušeností, ale hlavně s radostí. Další paráda.
Motionless In White: Spektakulární návrat po deseti letech
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Brutal Assault je každoročně pekelnou jízdou, což platilo i letos. Vzhledem k neuvěřitelně pestré nabídce kapel jsem se musel pořádně rozběhat, abych alespoň část z nich stihnul. (Můj krokoměr se zastavil na čísle padesát šest kilometrů za čtyři dny). A právě kvůli této festivalové horečce jsem se k
Motionless In White dostal až v průběhu jejich setu.
Musím říct, že americká sestava za posledních deset let, co jsme ji na českých pódiích neviděli, neskutečně vyrostla. Její vystoupení bylo plné sebevědomí a energie. Komiksový vzhled členů skvěle doplňoval jejich hudbu, zejména skladby z poslední desky "Scoring the End of the World".
I když se metalcore začíná pomalu stávat žánrem, který mě místy unavuje svou jednotvárností, tito
gothamští hrdinové mě rozhodně bavili, možná i díky tomu, že jej mistrně mixují s prvky gotického a industrial metalu. Předvedli vizuálně i hudebně velmi atraktivní show a dokázali udržet svým energickým pojetím publikum v neustálé pozornosti. Ve srovnání s poněkud kolovrátkovým a statickým setem The
Amity Affliction o den později byli o poznání zajímavější a zábavnější.
Přestože jsem se na ně dostal až později, šlo o jeden z těch momentů, kdy jsem si uvědomil, proč se Brutal Assault stal tak výjimečným festivalem. I přes únavu a nabitý program se mi podařilo zažít skvělou show a načerpat novou dávku energie. (Tomáš Rozkovec)
K Olve Eikemovi známějšímu pod jménem
Abbath lze mít všelijaký vztah. Můžete mu vyčítat opilecké excesy či ve své primitivnosti naprosto ikonický corpse paint nebo si z něj tropit žerty - jenže dílo, které za sebou zanechal společně s
Immortal, mu nikdo neodpáře. Například zrovna jim vděčíme za to, že se dali na black Euronymous a Varg Vikernes, tedy nechvalně známí protagonisté celé krvavé historie kolem
Mayhem. A jen pro kontext dodám, že i pro autora tohoto textu znamenali jednu ze vstupních bran do temného světa černého kovu. Abbath si už pár let buduje solidní sólovou kariéru, přesto letos nechal vlastní materiál doma v Norsku a staví sety výhradně na své nejznámější kapele.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Dobře činí, protože skladby jako "At the Heart of Winter", "Sons of Northern Darkness" (což už je, mimochodem, taky značně okřídlené spojení, o něž se může lecjaký metalista opřít) nebo "Blashyrkh (Mighty Ravendark)" fungují jako výrazné stavební kameny žánru a dodnes platná muzika. Abbath navíc skvělou hudbu obalil solidní show. Obří sekery, plameny a déšť jisker tak do jisté míry dokázaly zahladit jistou statičnost muzikantů i fakt, že vše bylo odehráno, řekněme, poněkud
uvolněným způsobem. Abbath nicméně nikdy nepatřil k těm nejpřesnějším kytaristům a zpěvákům. Každopádně výběr materiálu negativa hravě vyvážil.
O úplné finále úvodního dne se pak postarali Dark Tranqulity. Ty už ale vynechávám. Energií třeba šetřit, další tři dny festivalového reje před námi. Čtvrtek lákal hlavně na
Satyricon a
Testament.