Zuzana Michnová i Michal Pavlíček byli už v roce 1986 respektovanými osobnostmi. Pravda, každý z nich v poněkud jiné hudební oblasti. Michnová excelovala jako zpěvačka folk-rockového Marsyasu, který se zhruba v polovině osmdesátých let opět personálně proměnil - a poprvé se musel obejít bez Petra Kalandry. Období nejistoty se možná podepsalo na tom, že to poprvé zkusila (téměř) sama za sebe.

Michal Pavlíček byl v tu dobu v klatbě s Pražským výběrem, jakkoliv už kapela směřovala k návratu na pódia pod názvem Výběr a hlavně k vydání dvou legendárních desek. V téže době založil také Stromboli, kteří se albově představili o rok později. Do tohoto velmi aktivního a plodného období spadá i jeho spolupráce právě se Zuzanou Michnovou.

Album "Rány" zůstává jediným skutečně sólovým dlouhohrajícím počinem této nepřehlédnutelné interpretky. Pavlíček pro ni nahrávku produkoval a s výjimkou bicích nástrojů - ty zde ovládají Klaudius Kryšpín a Jiří Hrubeš, jeho kolegové z Pražského výběru (s lehkou pomocí Jiřího Zelenky) - nahrál veškeré instrumenty. Vznikla tak kolekce, která stojí na napětí mezi folkovou lyričností Michnové a pavlíčkovským rockerstvím načichlým dobově příznačnou novou vlnou.

Výsledek je křehký i hardrockově tvrdý. Dovedu si představit, že hned úvodní věc "Zapomenout" tehdy zvedla fanoušky předchozí tvorby Zuzany Michnové ze židlí. I v dnešní době si zaslouží vypíchnout Pavlíčkova odvaha pojmout spolupráci právě tímto způsobem: chytře vystavět vnitřní napětí mezi formou a obsahem a zároveň nepřijít o svou tvář. A nepřipravit o ni ani Michnovou.

Její bytostně ženská lyrika se tu proto dostává do poněkud jiných kontextů a v umělkyni probouzí rockové srdce. V asi nejznámější skladbě "Lucrezia Borgia" vypráví, na podkladu Pavlíčkových kytarových impresí, příběh silné hrdinky, která "jak sáhne, zničí tu modrou krev". V titulním songu se vtěluje do femme fatale, v "Zapomenout", vybavené nosným sloganem "Lžou, všichni lžou", dává prostor svému zklamání ze světa - a z mužů, "Anonym" básnicky výrazně popisuje ničivou sílu nepodepsaných dopisů na duši člověka.

Nová vinylová reedice prohnala původní stopy novým remasteringem, který zvuku ponechal původní osmdesátkovou dunivost, prostor nahrávky ale výrazně otevřel. Vokály mohou dýchat, vychutnání textů (které jsou mimochodem všechny otištěné na vnitřním obalu LP desky) či Pavlíčkových kytar - místy notně výběrovských - nic nebrání. Přebal, který v historii vydávání tohoto díla dostal spoustu barevných, často přinejmenším podivných, variací, se vrací k původní tonalitě zašlého plátna a dává vyniknout těm jizvám, které do něj život vyryl.

Jakkoliv "Rány" zvukově pevně vězí v době svého vzniku, mají auru nadčasovosti - či snad ne-časovosti. Mnohem více než dobově blízká alba Marsyasu. Pro Pavlíčka navíc šlo o první vstup na producentské pole - později si na bedra naložil například nahrávky Načevy nebo Kamila Střihavky. A budiž právě zmíněná nadčasovost "Ran" tím největším důkazem toho, že v této roli obstál.