Není nijak neobvyklé vás vidět hrát v Česku. Je pro vás tahle středoevropská země něčím speciální?

Z nějakého důvodu mají Češi rádi mě a kapelu Freak Power. Miluju hraní tady a taky mě to k východní Evropě silně přitahuje. V žilách mi koluje trochu polské krve, a tak si myslím, že mým genům je tady prostě dobře. A protože nemůžu svoje geny oddělit od své osobnosti, prostě se tím nechávám unášet! Mám pár českých přátel a myslím, že jsou to úžasní lidé.

Na festivalu Krásný ztráty budete prezentovat svůj nový projekt - Ashley Slater Heptet. Můžete nám ho více představit? Na jaký repertoár se publikum může těšit?

Je to docela směska. S tímhle projektem jsem si dal za cíl hrát písničky, které mám za svůj životaběh vážně rád, takže uslyšíte unikátní verze od muzikantů tak odlišných, jako jsou Paul Simon, Stevie Wonder, Nile Rodgers a Freak Power. A taky samozřejmě dojde na nějaké moje vlastní písně, které nejsou až zas tak strašné. Myslím...

Bylo už od začátku jasné, že na festivalu vystoupíte právě s touto novinkou?

Ne, vůbec. Ve skutečnosti je to právě David Gaydečka se svým skvělým týmem, komu bych měl poděkovat za to, že se tenhle projekt vůbec stal. Investovali čas a peníze do tohoto nápadu a já jim chci tuto investici mnohonásobně splatit. Takovou kapelu jsem v hlavně vařil asi čtrnáct let. Přijel jsem do Prahy ve starém Porsche 944 a potkal Honzu Kořínka (hráč na hammondky, vystupoval mimo jiné s Annou K., Michalem Prokopem, Marií Rottrovou nebo Mirem Žbirkou, pozn. aut.) na jedné jam session. Hodně mě chytnul ten vibe, a tak jsem mu nabídl, že spolu jednou něco uděláme. V poslední době trávím hodně času v Saské Kamenici v Německu se svou španělskou manželkou, a tak jsem si myslel, že tato geografická blízkost byla znamením od Boha, aby se tahle kapela stala nevyhnutelnou.

Jaké máte s Heptetem další plány? Chystáte i studiovou nahrávku?

Vypadá to, že pod hlavičkou klubu Doupě vyjde živý záznam. Nejsem si jistý, jak moc skvělé to bude, byly to naše první dva společné koncerty, ale řekli mi, že střih a podobná kouzla jsou dneska docela snadná záležitost.

Jsou pro vás studiové nahrávky důležité, nebo dáváte přednost živému hraní?

Většinu svého času trávím ve studiu prací na různých projektech. Mixuju věci pro lidi, píšu melodické linky, rád pracuju s mladými umělci a produkuju jim písničky. Živé hraní, to je úplně jiný typ energie - jiný typ to bere a jiný vrací. Mám rád odlišné aspekty obou částí mojí profese, ale jsem taky línej parchant, takže studiová práce o chloupek vyhrává.

Čím vás festival Krásný ztráty zaujal?

Chtějí, aby tam zahrál Heptet, a zaplatí nám! Také tam předvedeme společnou píseň s Michalem Prokopem, což bude docela zábava. Potkáme tam řadu českých kapel, takže si je určitě užiju. Ostatně, z jedné třetiny jsme česká skupina, takže tam vlastně budeme jako doma.

Vaším nejslavnějším projektem zůstává Freak Power, který svého času udával rytmus celé Evropě. Jak na tohle období vzpomínáte?

S obtížemi. Říká se, že když si pamatuješ devadesátky, nebyl jsi tam. A s tímhle se dokážu ztotožnit. S Freak Power jsme si na turné užili kupu zábavy. Měli jsme mezi sebou až silné rodinné vazby a prožili jsme spolu dobré i zlé. To je ta krása toho být muzikantem. Máš spoustu rodin - kapel, v nichž hraješ. Freak Power byla úžasná parta lidí. Nejvíc si ale pamatuju jen sezení v autobuse a nicnedělání. Tehdy to bylo OK, ale dneska mě to dost štve, protože mám tolik různé práce. Na druhou stranu dneska udělám spoustu práce na laptopu, což tehdy nešlo.

Jak to vlastně s Freak Power vypadá? Fungují, nebo nefungují? Měl byste s nimi na podzim hrát v Brně a v Praze, je to tak?

Freak Power už pro mě není tím hlavním projektem. Jak jsem zmínil, radši trávím čas tvorbou hudby ve studiu. A vypadá to, že jsem nekonečně zaneprázdněný, což je fantastické. Jsem rád zaneprázdněný. Ve skutečnosti moc nevím, co bych měl dělat, když nejsem zaneprázdněný, takže dávám přednost tomu být zaneprázdněný. Ostatní chlápci z Freak Power jsou profesionální muzikanti a taky pořád pracují, což se dá pochopit. Jsou to skvělí hráči a muzikanti.

Co považujete za esenci funkové muziky?

Rozhodně na tohle téma nejsem expert. A vím, že moje definice funku je výrazně jiná než pro většinu lidí. Chápu to jako něco, co ti hodí kyčlí a škubne botou. Vezmi si například funky soulful house. Není to funk a není to to ani soul. Je to otravné. Nemůžeš být funky tím, že nasampluješ funky desku. Musíš to mít v duši. Kapela jménem Incognito je skvělá, ale ne funky. Na druhou stranu, The Brand New Heavies umějí někdy být zatraceně funky. Myslím, že je dost těžké být funky při 135 BPM. Funk je vůně. Funk je sex. Funk je spojení. Funk je smutek. Funk je chudoba. Funk je opravdovost. Funk je láska a nenávist. Funk je utlačování. Je vším pro těch pár lidí, kteří funk cítí.

Co vás v tuto chvíli nejvíce strká kupředu a motivuje k vystupování a tvorbě?

Pravděpodobně touha stvořit něco dokonalého. Myslím, že kterýkoliv umělec by řekl něco takového. Je to něco, co nás vrací k naší vnitřní opoře. Rád bych měl ještě v životě další hit, ale uvědomuju si, že kvůli věku a kvůli tomu, v jakém stavu se hudební průmysl nachází (v prdeli a skoro bez šance se v něm uživit), to je velmi nepravděpodobné. Naštěstí bude moje hudba, až umřu, generovat dost peněž na to, aby moje děti mohly žít v klidu a pohodičce, ale nemyslím si, že by si z toho nakupovaly jachty. Víceméně už jsem rezignoval na to být kultovním muzikantem. Jsem s tím v pohodě. Nemyslím si, že by mě nějak bavilo být slavný. O něco bohatší, to ano, ale ne slavnější. Pokud bych měl na výběr mezi penězi a slávou, vybral bych si peníze. Nejsem kapitalistické monstrum, ale spousta věcí v mém životě by byla lepší a snazší, kdybych měl peníze.

Kdybyste měl možnost vybrat tři alba pro někoho, kdo nikdy neslyšel jedinou funkovou desku, jaká by to byla?

Něco od Jamese Browna, cokoliv od Sly & The Family Stone a... Nevím. Ve skutečnosti moc muziky neposlouchám a takové otázky mě vždycky nachytají. Většinu času trávím tím, že poslouchám hudbu, na které pracuji, takže pak už nezbývá moc času na jinou muziku. Za tuhle otázku mě ukřižují! Když ke mně přijdou mí muzikantští přátelé a chtějí mluvit o téhle desce nebo o tamtom umělci, sedmdesát procent času nemám tušení, o čem či o kom mluví. Tak. Řekl jsem to nahlas.