Miláčku, nejsi kanibal?

28.08.2003 05:00 - Luboš Svoboda | foto: facebook interpreta

Po odskoku k brněnské specialitě zvané hantec natočila folková Bokomara, v čele s jedním z nejžádanějších studiových hráčů - Lubošem Javůrkem, příjemné album nazvané "Miláček" a poslouchatelné nejen ve štatlu pod Petrovem. Možná je to napsané špatně, Brňané snad prominou...
6/10

Bokomara - Miláček

Skladby: Miláček, Semínka, Důlní koník, Vánoce v Kobeřicích, Pláž, Schovám se do tvých dlaní, Srdečník, Má to tak být, Babí blín, Dumej, Po horách, Nejasno, Kanibal
Celkový čas: 52:31
Vydavatel: BMG
Charakteristickým rysem folkové kapely Bokomara je směšně krátká doba, po kterou jsou s ní sympatizující hudebníci považováni za stálé členy skupiny. Ostatně ono "stálé" lze vlastně použít pouze u zakladetele a autora hudby, big bosse Luboše Javůrka. Těžko říct, zda je to způsobeno šéfovými sklony k despotismu nebo jejich dalšími (nejen hudebními) závazky, ale i poměrně stabilně se tvářící formace s Michaelem Vašíčkem (kytary, baskytara a další drnkací nástroje, aranže, zvuková režie), Petrou Šanclovou (snad jakýkoliv nástroj, co je zrovna po ruce) a Tomášem Vunderlem (baskytara) už je, soudě dle nové desky, minulostí. Místo nich je zpět v kapele Džoro Enčev, patřící v první polovině devadesátých let, kdy skupina hrála dokonce ve dvou různých sestavách paralelně, do té Heavy, Zlé Bokomary, která byla po natočení alba "Všehochuť" (1995) obětována ve prospěch své hodné sestry. Hned první deska nahraná akustickou větví - monotematické "Bokomarie" (1996), se stala doposud nejoblíbenějším albem kapely.

Ani "Miláček" její postavení neohrozí. Ačkoli zvuk kapely se, zčásti díky modernizaci domácího studia, spíše zlepšuje, v několika nových derivátech Javůrkových prapísní se už těžko hledají výraznější prvky, které by je odlišovaly od jejich předchůdců. Jako kdyby jejich autorovi, s tím jak přebírá více a více funkcí při tvorbě desky, umíraly nápady. Ztráty mezi nimi naštěstí nejsou nijak drastické. Kromě krátké objížďky vedoucí vesnicemi "Má to tak být" a "Babí blín" má cesta od "Miláčka" ke "Kanibalovi" velmi hladký průběh. A ač by se tak, když uvážíme její destinaci, nezdálo, je tato pouť neveselá, ale příjemná. Vede smutnou, těžbou zničenou oblastí ("Důlní koník"), folklorním venkovem (tentokrát místo obvyklé pseudolidovky pseudokoleda "Vánoce v Kobeřicích"), podél pobřeží ("Pláž") i pohořími ("Po horách") s mlhou válící se v jejich údolích ("Nejasno"), krajinou, která není vyhledávaným cílem houfů turistů jen proto, že svou pravou krásu odhaluje až po několika návštěvách.

Uspokojivým vyvrcholením Javůrkovy hudebnické promiskuity je vztah jedna zpěvačka ~ jedna píseň. Exčlenky kapely i posily posbírané po celé republice (mj. Pavlína Jíšová nebo Jindřiška Petráková) tak mohou tvořit protiváhu Javůrkově zoufale neexpresivnímu, dřevorubecky hromotluckému zpěvu s nepřirozeně vytahovanými a drženými konci veršů. Porovnávat ženy mezi sebou nemá moc smysl, všechny by si zasloužily metál za to, že zatlačují šéfův hlas do pozadí.

Kvalitní texty až na tři výjimky opět dodali Renata Černá, kombinující přírodní a milostnou lyriku ("Semínka honí se mi po břiše/a nemysli hned na nejlepší" - toto není nejlepší příklad té kombinace, ale má své kouzlo...), Milan Jablonský, nasazující v nepříjemných situacích lehkou (sebe)ironii ("Že jsem vždycky házel háček na protějším břehu/a pak za ní ťapkal podél vody s buzolou") a jindy něžně zachycený jemnou pavučinou sentimentu ("Na přesných stopkách samoty/Než budu silná jako ty/schovám se do tvých dlaní") a folkový guru Jiří moravský Brabec, sklouzávající od melancholie ("Buď mě ucítíš na svých divných cestách/A jestli zabloudíš, tak jsi za nic nestál") skoro až k zoufalství ("Kolem nás dvou je tma/a mezi náma nejasno"). Škoda, že krásný konejšivý valčík "Dumej" Luboše Nohavicy, který Lubošovi Javůrkovi věnoval ke čtyřicátinám, nedostal do vínku hezčí slova. Luboše Svobodu by potěšilo, kdyby byly rýmy jako "Oukej, oukej - tak nekoukej" důkladně vymyty.

Obdobnou nestálost jako ve svém složení projevuje Bokomara i při volbě vydavatele. Ten současný, BMG, oblékl sice CD tak, že konečně nevypadá jako home made, ale vypustil jej do světa s bookletem plným chyb. Překlepy v textech písní - budiž, buďme rádi, že tu jsou, ale udělat na obalu ze Šanclové Štanclovou je dost trapné a ostudné.

Na závěr patří kapka optimismu. Po lehkém zklamání při prvním poslechu jsem pak byl "Miláčkem" přesvědčován, že bude zrát jako víno nebo whiskey. Teď už ani nevím, proč by tomu tak být nemělo a já se k němu i za pár let nevrátil se stejnou chutí jako k ostatním bokomařím albům při psaní této recenze.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY