13.11.2023 18:00 - Ondřej Hricko | foto: Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Od poslední desky "Country Hell" severočeských rockových matadorů Krucipüsk uplynuly čtyři roky a aktuálně se čtyřčlenná formace v čele s Tomášem Hajíčkem vrací s novinkou nazvanou "HovnoZle". A jak už název napovídá, s ničím se v jedenácti písních příliš nemaže.
Minulá studiovka
Krucipüsk "Country Hell" se povedla. I s odstupem platí za jednu z nejlepších, kterou Hajíček a spol. nahráli od přelomové kolekce
"Druide!". Celkově se za poslední dekádu zdá, že po předchozích letech přešlapování se počínaje albem
"Tintili vantili" znovu nadechli a přinášejí jako sympatickou odpověď na pražskou nebo brněnskou rockovou scénu čerstvý vítr ze severočeských hor.
Novinku "HovnoZle" už dva roky dopředu předešel singl "Chiméry", který se i během následných koncertních tour evidentně zavedl a skupina si s ním připisuje další hit. Sborový refrén a poměrně melodický rámec je méně syrový, než bylo u formace zvykem, ale je chytlavý a vyloženě láká si ho zazpívat naživo s kapelou. Ještě týž rok vyšel další singl "Long Vehicle Party", který se na novinku nakonec nedostal. A nijak tím neutrpěla.
O poznání syrovější je titulní song "HovnoZle", který desku po atmosférickém intru otevírá. Skladba s typickou dikcí Hajíčka o tom, jak všechno stojí za hov*o, má až metalový nádech. Přestože text sumarizuje hromadu špatných situací, které se mohou stát, ve výsledku jde o povzbuzení a nutnost mít na tenhle svět
koule.
Tradičně rozporuplné jsou Hajíčkovy texty, které mají hodně nevyrovnanou kvalitu. Písně "Pepa", "Free den" nebo "Na cajk" obsahují obraty, u kterých je třeba přistoupit na jeho hru a rukopis, jinak by štípaly do uší. Ale to není nic nového. Ostatně o tom, že mu je fuk, co si o něm myslíme, zpívá v osobní "Dokud jsem tady":
"Dokud jsem tady a kapela hraje, tak budu zpívat o tom, že kvetou hrábě."
Oproti předchozí desce ale chybí více silnějších momentů a závěrečná "Tohle už znám" s chytlavým refrénem to úplně nespasí. Celkově je ten koncept rozzuřených hochů z ulice, který s výstražně rudou barvou svítí na přebalu desky, takový hůře uvěřitelný. Hajíček se sprejem v ruce a vizáží teenagera, název alba ve stylu graffiti, to jsou aspekty, které vzbuzují v případě přes třicet let hrající kapely spíš úsměv než respekt. Hajíček jako Krakonoš byl určitě sympatičtější, ale to už je na každém posluchači...
Kapela už podobnou blamáž jako v případě deset let starého paskvilu
"Boombay" snad nedopustí, novinka je tudíž poměrně poctivou rockovou deskou, na níž některé písně fungují lépe, jiné jsou přesvědčivé méně. Bicí Hajíčka juniora jsou přesné a silové a od jeho nástupu pohánějí Krucipüsk kupředu. Jeho otec má, odhlédneme-li od teen kukuče z přebalu, pořád velké charisma a celkový výraz kapely stojí právě na něm. Tentokrát to do sebe nezapadlo vše ideálně, ale pořád se ten jejich liberecký rock'n'roll poslouchá docela dobře.