02.11.2023 15:30 - Jiří V. Matýsek | foto: David Kollar / Blue Lizard
Jméno Davida Kollara sice nenacházíme v hitparádách a na předních příčkách poslouchanosti, přesto tento slovenský kytarista patří mezi velice vytížené muzikanty. Jeho nástroj zní například na deskách Stevena Wilsona nebo Erica Truffaze. A do toho stačí vydávat sólová alba. "Where are They...? and other stories" je letos už jeho druhé.
Čerstvá deska vznikla spojením trojice EP, vydaných rovněž v roce 2023, do koherentního celku. Hlavními motivy jsou vyrovnávání se sama se sebou, se ztrátou, s psychickou bolestí a traumaty. První a poslední skladba, tedy dvacetiminutový opus "Where Are They" a dvanáctiminutové "Requiem For Uncle", jsou hudebním vypořádáváním se s úmrtím příbuzných. Čtyři zbývající kratší kusy jsou pojmenované podle podle léků na úzkost nebo srdeční arytmii a odrážejí muzikantovy zkušenosti s psychickými a zdravotními poruchami.
Už z tohoto shrnutí inspirací a tematiky je jasné, že "Where Are They…? and other stories" je albem z podstaty neveselým a v náladách potemnělým. Výsledek ale není depresivní, naopak je v mnoha ohledech povznášející a očišťující. Jakási psychoterapie vložená do not a zvuků, prostor k meditaci a uvolnění.
David Kollar je převážně kytarista, původně navíc vzešlý z klasické jazzové tradice, tady je ale kytara pouze jedním z prostředků. Výrazně větší prostor dostává elektronika, vůbec poprvé tu autor také pracuje s vlastním hlasem. "Requiem For My Uncle" je tak tvořeno abstraktními, pomalu se proměňující ambientními plochami, které vytvářejí snivou zvukovou krajinomalbu. "Rhytmonorm" je vystavěn na nervních, navzájem se proplétajících melodiích klavíru, "Neurol" využívá výrazně zprocesované kytary, "Mirzaten" zase zpočátku poklidně plynoucí zvuk trhá a bortí.
Sound alba je tekutý, jednotlivé stavební prvky - tóny, akordy - se tu často rozpíjejí a proměňují svoji strukturu až do abstraktna. Klíčovým pocitem "Where Are They…? and other stories" je plynutí, ať už v něm vidíme proud myšlenek, nebo odraz plynutí života samotného. Tohle dílo je plné otázek, nejistoty, pohyblivé proměnlivosti - a to hudba reflektuje skvěle. Odpovědi se ale neskrývají přímo v ní samotné. Pro Kollara jsou skladby jistě meditace a v závěru kýžená úleva, pro dalšího, nezaujatého posluchače je to výrazně obrazotvorné, ale velice sevřené území, které láká k návratům.