Na druhé album "Ten Years Later" jsme si museli počkat pět let. Co to brzdilo? Nebo se řídíte pětiletkami a nechtěli jste nic uspěchat?

Jakub: Naším cílem nikdy nebylo chrlit jednu desku za druhou. První rok - dva po vydání "(The) Last Summer" jsme opravdu hodně koncertovali, takže na nahrávání moc nezbýval čas. V našich osobních životech se toho taky dělo docela dost, a pak do toho ještě přišel covid. Takže mně ani těch pět let nepřipadá nějak moc, i když je pravda, že spousta věcí včetně fungování hudební scény se za tu dobu docela proměnila.

Štěpán: Trvalo nám, než se sešly naše časový možnosti, motivace a odhodlání to dotáhnout. A pak to samotný dotažení taky chvíli trvalo. Pětiletkama se neřídíme, jen prostě ten čas přišel tehdy, kdy přišel, a uspěchat jsme to rozhodně nechtěli. A jsem za to rád, protože můžu s klidem říct, že jsem s výsledkem hodně spokojenej.

Jak se přístup a přípravy lišily od debutu?

Jakub: Myslím, že jsme si dávali daleko větší volnost a víc jsme si tu samotnou tvorbu užívali. Natáčeli jsme tak průběžně, nebyli jsme limitovaní žádným placeným časem ve studiu a všechno to krystalizovalo tak postupně.

Na debutu jste se dle vašich slov až křečovitě snažili ukázat to nejlepší, co ve vás je. Jak to bylo nyní? Necítili jste ještě větší tlak?

Jakub: Ani ne. Naším cílem nebylo nějak překonat tu prvotinu. Prostě jsme chtěli udělat další desku, kterou budeme mít rádi.

Oproti prvnímu albu jsou na nahrávce i refrény. Toužili jste tentokrát více po písničkovější formě?

Jakub: Neřekl bych, že jsme po tom vysloveně toužili, ale myslím, že už prostě tolik neposloucháme postrock. (smích) Podvědomě jsme asi chtěli udělat desku, která bude trochu přístupnější a veselejší než ta první. Já jsem osobně dal zase větší průchod tomu, jak je mi přirozený skládat písničky, a už jsem tolik nepřemýšlel nad tím, jestli je to dostatečně hudebně zajímavý a sofistikovaný. Hlavní kritérium pro mě bylo čistě intuitivní, aby se mi to zkrátka líbilo a abych sám měl chuť to poslouchat. Strukturně má tahle deska klasičtější formu, ale stále je tam i řada docela odvážných nápadů.

Výsledná kolekce má koncept - ohlíží se za desíti lety prožitými vysokoškolskými studii a hledáním se. Rádi se v životě vracíte? Rádi se obklopujete nostalgií a vzpomínkami?

Štěpán: Myslím, že vzpomínky jsou nejvýraznější věcí, co tvoří každýho jedince, a já se teda hodně rád vracím k tomu, co jsem zažil. Nostalgii mám rád, ale už se nesnažím si ji přivádět úmyslně - o to je pak hezčí. Ale nemám pocit, že bych žil jen minulostí anebo že bych se vracel víc, než je potřeba.

Jakub: Ten koncept není nutně rámovaný v konkrétním čase ve smyslu co se stalo od roku 2012 do roku 2022. Je to spíš o plynutí času obecně. Je ale pravda, že tohle období před třicítkou, ve kterým se teď nacházím, k určitýmu reflektování uplynulý dekády vybízí, a tak se většina textů odehrává v mých dvaceti letech. Nostalgik jsem tak nějak od přírody a ve zdravý míře to mám rád.

Když se chytnu názvu - jací jste vy sami o deset let později?

Štěpán: Rozhodně spokojenější, víc žiju přítomností a myslím, že jsem vděčnější a pokornější, a to jsou pro mě hodně ceněný vlastnosti u lidí, kterýma se obklopuju.

Jakub: To je dost těžká otázka. Těch deset let bylo rozhodně neuvěřitelně naplněných a krásných. Asi jsem teď taky pokornější a vděčnější, zároveň mi ale trochu ubylo energie a nadšení, což mě mrzí. Ale věřím, že to chodí v nějakých cyklech, spíš než že by to konstantně ubývalo.

Album prý vznikalo v různých částech Evropy, proto většina songů ve svém názvu nese odkaz na určitou adresu. Je to proto, že se do nich odrazilo to, co se v tom místě stalo a co tě pak ovlivnilo pro složení dané skladby, nebo se jedná o pouhou fikci a opravdovou inspirací bylo něco jiného? Ale prý si Jakub náměty nahrává do aplikace, kde se ukládaly podle lokality, a to vám dalo koncept. Tak kde je tedy pravda?

Jakub: Některé písničky vznikly přímo v tom daném místě, některé jsou reminiscencí na něco, co se v tom místě odehrálo. A je pravda, že mě k tomu inspirovalo to, jak se voice memos v iPhonu ukládají podle místa, kde se člověk zrovna nachází.

S různými místy souvisí i to, že úplně na začátku jste natáčeli v legendárním studiu SONO, poté u Martina Havlena v Liberci ve studiu Resound. Prošli jste si fází, ve které jste chodili do profesionálních studií, a došli jste k závěru, že bude lepší, když si vše budete nahrávat sami. Prostředí studií na vás působilo odměřeně a způsobovalo ztrátu inspirace a kreativity?

Štěpán: Shodli jsme se na tom, že na desce chceme pracovat svým vlastním tempem, abychom do ničeho nikým nebyli tlačení, a že bychom si to prostě chtěli zkusit udělat sami, přestože jsme od začátku neměli úplně jasnou představu o výsledným zvuku. Ale během procesu natáčení a pak hlavně míchání ta vize tak nějak přirozeně vyplula na povrch. Prostředí studií ani odměřený nebylo, ale mně osobně je nejpříjemněji s lidmi, který už nějakou dobu znám.

Jakub: Ono nám to rozhodnutí taky usnadnil fakt, že začal covid a do žádných studií se stejně nesmělo. Se Štěpánem jsme tou dobou byli sousedi na patře, takže jsme si to tam tak natáčeli a míchali u jednoho nebo u druhýho, a bylo to fajn. No, a v tu chvíli nám to dávalo větší smysl i finančně, protože výhledy s koncertováním a podobně byly dost nejistý.

Překopávali jste všechny písně (i ty již natočené ve studiích) na základě tohoto zjištění?

Štěpán: Od prvních nahrávek ze studií jsme některý skladby poupravili, co se týče struktury, ale hlavní změna byla v tom celkovým zvuku. Shodli jsme se, že profi nahrávky ze studií nám prostě pocitově moc nesedí.

Desku produkoval právě kytarista, basák a klávesák Štěpán. Jedná se o jeho první zkušenost? V čem to mělo výhody?

Štěpán: Já bych jen rád řek', že jsme "Ten Years Later" z velký části produkovali všichni dohromady, ale asi jsem v některejch částech měl rozhodující slovo. Jinak jsem teda ještě produkoval singly a desku kapely Tamara, ve který taky hraju, na čemž jsem sbíral první zkušenosti.

Jakub: Výhody to mělo tyhle: Štěpánovu nekonečnou trpělivost a to, že nic nebylo tabu vyzkoušet. Spoustu věcí taky nebylo vůbec třeba říkat, protože už za ta léta společného hraní a debatování o muzice známe navzájem dost podrobně svůj vkus.

Debut se dočkal větší pozornosti, třeba i nominací na nejrůznější hudební ceny. Jeho nástupce je v tomhle ohledu tak trochu v pozadí, byť byl nominovaný na Apollo. Co se vám tak honí hlavou? Co se stalo špatně?

Jakub: Celkem nic zásadního. Myslím, že máme rezervy ve využívání sociálních sítí, protože se to většině z nás nějak příčí. Ale hlavní faktor je podle mě spíš to, že první desky se obecně těší většímu zájmu médií a posluchačů, protože to má šmrnc něčeho neobjeveného. Další věc je, že obecná úroveň české nezávislé scény výrazně stoupla a že je tady teď tolik zajímavých kapel a projektů, že mezi nimi některá alba a singly zapadnou snáz. Ale takhle - já bych zas neřekl, že ta naše deska vysloveně zapadla, ne? (úsměv)

Štěpán: Nevím, jestli bych to bral, jako že se něco stalo špatně. Hudebnic/hudebníků a skupin a různejch dalších muzikantských těles je na naší scéně čím dál víc, a tak je těžší se v mediálním prostoru prosadit. Za nominaci na cenu jsem vděčnej a vlastně si jí vážím daleko víc než tehdy. Neděláme hudbu pro pozornost médií, daleko víc mě potěší pozitivní odezva na koncertě nebo po něm nebo od známých. A taky je pro mě důležitý, abych s tím byl spokojenej.

Většina písní je hodně osobních a nechceš je moc popisovat. Neprotiřečí si to trochu?

Jakub: Nevidím důvod, proč by si to protiřečilo. Moje texty jsou často dost popisný samy o sobě. Vysvětlovat, o kom jsou nebo co za nimi stojí, je spíš na soukromou konverzaci, pokud je vůbec třeba o tom mluvit. To, že jsem se rozhodl některý svoje niterný zážitky a pocity ztvárnit do podoby písniček, neznamená, že nemám nějakou hranici svýho osobního prostoru a taky sebereflexi, že to dost možná vůbec nikoho nezajímá. Já jsem rád, když v tom posluchači nacházejí svoje vlastní pocity a příběhy.

Kdybychom se podívali na jednotlivé songy: "11 Rue de Médicis" - z doprovodného videa k němu čiší silná osamělost. Byla to jen chvilková záležitost, nebo obdobné stavy zažíváš často?

Ten klip je inspirovaný tím, když se přestěhuješ do novýho města a znovu pozoruješ takový ty drobný krásy všedního života. Občas máš a občas nemáš s kým to sdílet, ale je to veskrze hezký pocit.

"11 Rue de Médicis pt. 2" - pokračování značí co? Předchozí skladbě chyběl dovětek?

Jakub: Je to prostě instrumentální outro k předchozí písničce, nic složitýho za tím nehledej.

Štěpán: Původně ta písnička byla zamýšlená jako celek, ale došli jsme k tomu, že je rozumnější rozdělit ji na dva tracky, aby ani jedna část nezapadla na úkor té druhé.

"3. 1. 2000" - Jakubovo mládí? V čem to datum pro tebe bylo významné?

Jakub: Dne 3. ledna 2000 mi bylo sedm let a poprvý se šlo do školy v novým miléniu. V podstatě je to písnička o jedný z nejstarších vzpomínek, kterou mám. Ale taky je to trochu fikce a ještě je to psaný jako dialog s mojí nejlepší kamarádkou.

"Hermannstrasse 30" - tenhle kousek je obohacený o nahranou hudbu z vedlejšího pokoje, kde si spolubydlící, DJ, trénoval set. Ví vůbec o tom, že jsi to použil?

Jakub: Neví.

"Františka Křížka 21" - tady zpívá tvoje expřítelkyně Magdalena Uhlířová z pražské kapely Tamara. Jedná se o popis vašeho vztahu. O tom se asi nezpívá lehko. Bylo těžké to s ní domluvit?

Jakub: Těžké to nebylo, jsme stále dobří kamarádi. Majda už tu písničku znala z koncertů a měl jsem pocit, že na ni reaguje pozitivně. Myslím, že ji ta nabídka spíš potěšila, stejně jako mě potěšilo, když jsem mohl nazpívat pár slov do písničky Tamary. Obecně mi tyhle spolupráce s kamarádama přijdou skvělý.

"If You Wait Long Enough" - pokud budu čekat dost dlouho, tak se stane co?

Jakub: "…The Whole World Could Come to You" - je následující verš. Tuhle větu jsem si půjčil od režiséra snímku "Film Balkonowy" Pawla Lozinskeho. Během covidu stál několik měsíců s kamerou na svém balkóně a natáčel rozhovory s kolemjdoucíma. Je z toho moc hezký, hloubavý film. Po premiéře v Locarnu pak řekl tuhle větu, kterou jsem si zapsal a chtěl jsem ji někde použít. Tohle remixování vět, co někde slyšíš, mě docela baví. Jednou bych chtěl třeba napsat písničku složenou jenom z komentářů na YouTube.

Neobvyklý plán. Co ostatní songy - "Her Dad", "SONO", "Střelecký ostrov" a "Altona, Hamburg"? Váže se k nim nějaká zajímavost?

Štěpán: V písničce "SONO" jsem nazpíval part, ve kterým nikdo neví, co zpívám. Je to zajímavý?

Jestli ani ty sám, tak ano. (smích) Kubo, ty jsi filmař. Jak moc jsou pro tebe důležité videoklipy? Stojíš za všemi vizuály kapely ty?

Jakub: Ano, za všemi dvěma. (smích) Klipy mám rád, ale je to celkem vyčerpávající a nákladná věc, kterou si můžeš dovolit dělat jenom jednou za čas. Řekl bych, že svoje filmové vzdělání využívám spíš při tvorbě vizuální podoby našich koncertů.

Jak už bylo řečeno, písně v sobě nesou názvy adres. Tak mě tak napadá, zda je v plánu natáčet v těch místech i videa...?

Jakub: Teď žádný klip v plánu nemáme.

David Pomahač o vašich koncertech řekl: "Zvuk Cold Cold Nights je jako sevřená valivá koule." Souhlasíte?

Štěpán: Tahle formulace mi přijde trochu legrační. Já si Davidova výroku teda vážím, protože jsem pochopil, že to je myšlený pozitivně, ale sám výraz, že něco zní jako koule, vnímám spíš ve smyslu toho, že to je nečitelný. Myslím, že David chtěl říct, že zníme kompaktně a že každej part má svůj smysl, nikdo nepřehrává a neexhibuje... a na tom hraní v kapele přece stojí.

Jak to máte s dalšími plány? Prý se propojí s těmi cestovatelskými - jak? Zase další písně s adresami v názvech, nebo to bylo myšleno jinak?

Jakub: Spíš to bylo myšlený tak, že bychom zase chtěli jet na nějaký vzdálenější turné nebo kreativní pobyt. Máme v šuplíku pár rozdělaných písniček a další bychom chtěli tvořit.