Musí to být perfektní.

To nejsou jen zbožná přání českých fanoušků, kteří se vydali na jedno ze dvou vystoupení Beyoncé ve Varšavě, protože v Česku takovou show není kde udělat, a tak se tady této americké zpěvačky podobně jako Taylor Swift, U2, Coldplay nebo kohokoliv dalšího vyžadujícího stadion s kapacitou pro 60 000 lidí v nejbližších letech rozhodně nedočkáme.

Ta úvodní věta má hlubší význam. Můžete si k ní dosadit kontext, ve kterém se budete bavit o přístupu Bey k nahrávání alb, k jejímu vztahu k mužům, k její garderóbě, způsobu, jakým zpívá, jak se maluje nebo jak tančí. A je to právě tato posedlost dokonalostí, díky které se o ní zaslouženě mluví jako o divě. Všimněte si, že o žádné jiné popové superstar mladší, než je ona sama, se tak už nemluví. To k Beyoncé miliony žen vzhlíží a chtějí být jako ona. Protože působí tak, že je dokonalá. Vždycky.

Všechno kontroluje, má obrovský vliv a v bulváru její nelichotivé fotky prostě nenajdete. Rozhovory dává výjimečně, a když už, tak v nich zásadně mluví jen o pracovních věcech. Kontroluje, jaké informace ze svého soukromí pustí ven. I proto se o ní dá mluvit jako o kultovní osobnosti. Jen její nejbližší okolí ví, jaká doopravdy je. Že když se naštve, má tendenci zalézt do ulity a místo scén naopak s nikým klidně i několik dní nemluvit.

Ta skořápka, kterou kolem sebe postavila, je extrémně pevná a podle všeho jí to tak vyhovuje. A ta snaha o dokonalost v každém myslitelném ohledu se její kariérou a koneckonců i tímto textem line jako červená linie. Byla tak totiž vychovávána.

Její rodiče Tina a zejména Mathew Knowlesovi v ní viděli talent už v raném věku a už od první skupiny Girls Tyme se snažili, aby kamery i mikrofony byly vždy zaměřeny hlavně na ni. A to i na úkor ostatních děvčat. Proto ostatně trvalo mnoho let, než se skupina ustálila pod názvem Destiny's Child v nejslavnějším složení s Kelly Rowland a Michelle Williams.

A i když to Beyoncé před lety prohlásila, tak tohle rozhodně nebyla "jen parta holek z Jihu s pusou zamaštěnou od smažených kuřat".

Slavný citát byl jen jednou z mnoha dobře cílených PR aktivit. Ty měly budovat image holek odvedle, které na jednu stranu jsou sexy, aby se líbily mužům, ale zároveň zpívají texty vyzdvihující ženskou uvědomělost, samostatnost a nezřídka i feministické myšlenky, což naopak imponovalo ženskému publiku. Tedy žádné holky odvedle.

Toto přitom byla skupina, která ve stejné době podepisovala milionové kontrakty se společnostmi od L'Orealu po (ne)slavnou spolupráci s Pepsi, v níž Beyoncé nahradila Britney Spears.

Dnes jedenačtyřicetiletá hvězda byla totiž od útlého dětství vychovávána pro úspěch, a i když kvůli tomu její rodina nějakou dobu dlužila na daních, než se investice začala vracet, nikdy ten úspěch nebyl náhodný. Byla za ním spousta zákulisních triků a technik a není náhoda, že na prvních nahrávkách Destiny's Child je to právě hlas Beyoncé, který je slyšet nejčastěji.

A je ironické, že pěvecké trio, které kromě "Bootylicious", skladby opěvující velké zadky mnohem dřív, než něco podobného napadlo Lizzo, ale zároveň stojící za hymnou feministek "Independent Women, Pt. 1", naopak jednomu muži až nezdravě podléhalo.

Otec Mathew začínal jako úspěšný obchodník ve firmě Xerox, postupně ale svou kariéru utlumil a coby samouk v hudebním byznysu začal stále tvrdším jednáním a jednoznačnými smlouvami hrát klíčovou roli v dceřině kariéře. Hluboce věřící matka Tina i sama Beyoncé dlouho tolerovaly jeho mimomanželské aktivity, nakonec na něj ale zpěvačka poslala auditory, protože se domnívala, že ji okrádá o zisky, kterými potom platí svou údajnou závislost na sexu a kdo ví, co ještě.

Dost neuvěřitelnou cestu ke slávě ilustrují dvě knihy, které u nás vyšly i v češtině. Obě obsahují několik chyb v překladu i pravopisu, ale vzájemně se skvěle doplňují. Kdo má raději povrchnější čtení plné chvalozpěvů a krásných fotek, měl by sáhnout po "Beyoncégrafii" od Chrise Robertse, která nabízí o něco vizuálně atraktivnější četbu než studium Wikipedie.

Kdo se ale chce o této ženě a jejím okolí a povaze skutečně něco dozvědět, ten by si měl přečíst knihu "Beyoncé", za kterou stojí J. Randy Taraborrelli. Ta totiž nečerpá informace jen z internetu a ze značně přikrášlených citátů, ale autor před jejím napsáním mluvil s řadou lidí, kteří navenek nepřístupnou zpěvačku skutečně znají a ke slávě jí výrazně pomohli.

Mezi nimi je třeba i její bývalý přítel Lyndall Locke, s nímž chodila devět let a rozešli se krátce předtím, než poznala Jay-Zho. Je to strhující čtení, které vám interpretku hitu "Irreplaceable" představí v úplně jiném světle a s dosud neznámými souvislostmi. Nejlepší je ale přečíst si obojí a to ideálně hned za sebou, protože dostanete ucelený obrázek o jedné z nejdůležitějších umělkyň naší doby.

Dočtete se tam také spoustu zajímavostí, například že Beyoncé nesnáší své velké, odstávající uši, a proto nosí výrazné náušnice. Dozvíte se, zda měl její manžel skutečně poměr s Rihannou i jak to bylo se slavnou výtahovou epizodou, kde ho začala mlátit sestra Solange Knowles.

Najdete tam rovněž to, jak zdrcená byla z vlažného přijetí svého druhého alba "B'Day" nebo ze zjištění, že ji ve filmu "Dreamgirls" zastínila Jennifer Hudson, s níž si lidsky nikdy nesedla. Na tyto a mnohem více dalších historek tady už ale není prostor.

Neméně zajímavé je poslechnout si její kompletní diskografii od prvního alba Destiny's Child s řadou výplňových songů až po spíše alternativněji znějící novinku "Renaissance", na níž se zpěvačka snažila kromě jiného vzdát hold černošské taneční hudbě let minulých a která také tvořila páteř jejího varšavského výstupu. Hrálo z něj totiž neuvěřitelných čtrnáct věcí.

Spousta hitů tudíž nezazněla, což zejména nováčkům na její show mohlo dost chybět. Že neuslyšíte pěcky, v níž jí hostuje kdokoliv od Jay-Zho přes Kanye Westa a Shakiru až po Jacka Whitea a Jamese Blakea, se dalo čekat. Že ale nedostanete třeba "If I Were A Boy", "Halo", "Best Thing I Ever Had", "XO", "Irreplaceable", cokoliv z evergreenů Destiny's Child, nebo dokonce ani "Single Ladies (Put A Ring On It)", to už bylo zarážející.

Ta nově nalezená samostatnost a do určité míry i rebelie, do níž se Bey v poslední době pustila, ukazovala, že se zpěvačka, která se ve snaze o dokonalost nechala ve dvaceti, tedy před startem sólové kariéry, vylepšit i v oblasti hrudníku, už nechce vracet zpátky.

Minimálně v úvodu večera to ale vypadalo, jako by se ta zmiňovaná dokonalost kamsi vytratila. Merch byl naprosto nehodný věhlasu jména Beyoncé, předskokan nebyl žádný, a ačkoliv polský Live Nation avizoval start na 19:30, a diváci tak byli včas na svých místech, oba koncerty začaly až o více než hodinu později a nezdálo se, že by to kdy bylo plánováno jinak.

A když se na gigantické obrazovce s pohyblivými kruhovými vraty uprostřed objevila silueta polonahé hvězdy večera, diváci začali šílet. "Yes, queen, yes!" křičel hystericky opodál stojící fanoušek, který se dokonce o pár desítek minut později začal klanět.

Dvouapůlhodinové vystoupení bylo rozděleno na několik aktů, po konci každého z nich se protagonistka a případně i všichni ostatní vystupující převlékali, obecenstvo mezitím sledovalo buď bombastické záběry na projekci, které braly dech, nebo taneční představení dvojčat s úžasným afrem.

Na nudu nebyl čas, pořád se něco dělo a mnohokrát jste nevěděli, kam s očima dřív. Plamenů, dýmu nebo rachejtlí přitom bylo mnohem méně, než byste na koncertě (nejen) popové superstar čekali. Přitom to ale vůbec nechybělo, protože metr a šedesát devět centimetrů vysoká zpěvačka se svým týmem postavila show, jaká nemá obdoby.

Mimochodem, pokud vás zajímá móda, pak vězte, že na každé štaci tohoto turné jeho hvězda až na několik výjimek vystupuje pokaždé v úplně jiných extravagantních šatech od těch nejslavnějších návrhářů, a pokud byste rádi viděli některé z nich, nezapomeňte po dočtení zavítat na facebookový profil Beyoncé Czech-Slovak Fanclub, kde řadu modelů najdete.

A zase - ne že by na tom stál svět nebo se podle toho snad posuzovala kvalita koncertu, ale přece jen - kolik znáte interpretů, kteří něco takového dělají? Není divu, že i ve Varšavě byli k vidění nejen ukrajinské vlajky, ale také ty z Brazílie nebo jejího rodného Texasu. I v jejím případě jsou totiž fanoušci říkající si Beyhive schopní celou tour absolvovat s ní. A právě tímto večerem jí evropská část šňůry skončila, tudíž možná i proto hned po nástupu na scénu děkovala dlouze za přízeň, jako by už bylo po všem.

Úvod ale hudebně patřil baladám. Právě v nich příležitostná herečka chtěla ukázat, že hlasově je na tom stále excelentně. A to není přehánění, podle výzkumu, který srovnával vokální možnosti nejpopulárnějších zpěvaček naší doby, je to právě ona, kdo vyzpívá tóny na široké škále od A2 do E6. Srovnatelně široký rozsah mají nebo měly Mariah Carey (F2 až G7), Whitney Houston (Cis3 až C6), Rihanna (H2 až Cis6) a Christina Aguilera (C3 až Cis7), přičemž vůbec nejblíž jí je Miley Cyrus nebo svého času už zmiňovaná Tina Turner (obě H2 až G6).

Oproti tomu třeba Taylor Swift (E3 až Fis5), Adele (C3 až H5) či Lady Gaga (B2 až H5), jsou na tom se svými nejvyššími a nejnižšími zazpívanými a na studiových nahrávkách zaznamenanými tóny mnohem hůř, o Björk, Dolly Parton, Nině Simone, Annie Lennox nebo Aretě Franklin ani nemluvě. Což není (anti)fanouškovství, to jsou fakta.

Není tedy divu, že jak nádherná "Dangerously In Love", tak snad ještě lepší "1+1" byly beze zbytku využity k exhibici. A i když má rodačka z Houstonu ve své diskografii ještě zásadnější a osudovější kousky (vzpomeňme třeba "Listen", kterou si navzdory původní verzi prosadila do "Dreamgirls", aby taky trochu zazářila), už tady ukázala, že ve studiové podobě na nich nepředvedla všechno a její limity jsou ještě mnohem dál.

V tomto úvodním aktu se za pohyblivým kolem objevila na viceúrovňovém pódiu kapela a také patnáct (!) tanečníků. Všichni i včetně výzdoby scény, byli po vzoru prvních šatů Beyoncé kompletně stříbrní. S těžkým srdcem je ale třeba také dodat, že byli i příliš hlasití. Jistě jste už sami zažili koncert, kde byly basy tak nahlas, že s každým úderem kopáku nebo paličky do blan bubnů ve vás hrklo. Tohle byl úplně jiný level. Ani metalové spolky nemají tak přebasováno jako tenhle band a výsledný zvuk byl tak bolestivý, že si fanynky v prostoru na stání u pódia zacpávaly uši.

Pisatel může potvrdit, že za víc než patnáct let chození na koncerty nezažil akci, která by byla pro uši tak bolestivá jako právě úvod této show. Zhruba od půlky to zvukař o fous zmírnil, ale nenapravitelným škodám už nezabránil. Jakkoliv byly hlasivky trojnásobné mámy jako na horské dráze, diváci z toho kvůli příliš vytažené rytmické sekci mnoho neměli.

A to včetně pocty nedávno zemřelé divy Tiny Turner, která si s držitelkou rekordního tisíce a jedné ceny zazpívala na padesátém předávání cen Grammy v roce 2008 a podobně jako Diana Ross, Michael Jackson, Prince a Janet Jackson patřila mezi její velké vzory.

Jak už jste si asi stihli všimnout v rozsáhlém setlistu, byl úvodní akt také poslední, ve kterém zazněly písničky v kompletním znění. Dál už se jelo ve stylu, jak se to dnes v Americe a nejen tam často dělá, a tak to místy připomínalo guláš.

Skladby zaznívaly více či méně nekompletní, umělkyně do nich schovávala odkazy na vlastní či cizí songy, a nejednou jeden takový akt připomínal pauzu Superbowlu. I při téhle obří show se zkracují hity podobným způsobem. Akorát s tím rozdílem, že v Polsku jste takových superbowlovských přestávek viděli sedm za sebou. A každá z nich byla úchvatná nějak jinak.

V pořadí druhý, nicméně označený jako první akt připomínal Iron-Mana. Zpěvačka převlečená za stříbrného robota byla připoutána k brnění, z něhož se musela nejprve osvobodit, následně spolu s tanečníky předvedla číslo, ve kterém robotická ramena přesně jako ve zmiňovaném filmu tančila kolem ní a místo dalších ocelových plátů šermovala s rámy obrazů, což vytvářelo úžasnou podívanou. A stačilo, aby se všeho zbavila a modelkovskou chůzí nohu přes nohu mířila na molo a připadali jste si, jako byste byli součástí jejího nového videoklipu.

Což si třeba jeden z tanečníků musel myslet taky, a proto když se před ní doslova postavil na hlavu a zabrala ho kamera, tak na ni a tím pádem i na celý stadion vyplázl jazyk. Až tak do detailu to mají promakané. Jeho kolega se mezitím k někdejší Sashi Fierce přitočil zezadu, a jelikož měl na zádech přidělanou peřinu a trojici polštářů, mohla Bey píseň "Cozy" zakončit gestem, kdy vestoje usíná v posteli.

Hned v následujícím songu proto zazněl úryvek "Sweet Dreams" a pozorný divák si mohl všimnout, že jí při tom všem tančení a zpívání upadla jedna náušnice. To už se ale koncert řítil do druhého aktu.

Za zmínku ještě stojí, že držitelka rekordního počtu Grammy využívá čtecí zařízení, které jí ukazuje všechny texty jako v "Guitar Hero", na druhou stranu se ale nezdálo, že by se jeho směrem dívala kdovíjak často. Také tanci nedala tolik, co obvykle, je ale prý po operaci nohy, takže k tomu lze mít pochopení.

S růžovými šaty se Beyoncé i se sladěnými tanečníky přesunula nejprve na molo ve středu haly, při "Energy" už všichni zúčastnění obtancovávali kruhovou promenádu, což jako celek vyvolávalo pocit, že jste na festivalu v Riu. Tím spíš, když se v "Break My Soul" objevil na hlavní scéně asi dvacetimetrový stříbrný kůň.

Když na promenádě přímo nad levým sektorem stání u pódia modelka z obálky Sports Illustrated procházela, zakopla o schod a tanečník ji v poslední chvíli zachránil od pádu. I kdyby ale tolik štěstí neměla, určitě by stejně jako před lety vynaložila všechno úsilí na to, aby z YouTube následně smazala všechna videa, která její pád z pódia tenkrát zachytila. Je už taková.

Třetí akt začal šíleným jekotem. To se totiž, skoro nestřežen, kolem našeho sektoru asi tři metry od nás prošel Jay-Z. Bohužel ale nevystupoval, pouze si chtěl z prostředí golden circle užít koncert své ženy. Jekot se objevil i podruhé, to když své místo při předposlední skladbě zase opouštěl a schoval se v zákulisí.

Jeho choť mezitím v zářivé stříbrném oblečku s výrazným kloboukem stříhala odhalenými stehny a k tomu zpívala: "Diva is a female version of a hustla," a za mohutné podpory dýmu také zkrácenou verzi "Run The World (Girls)".

Vzápětí ale brala dech znovu. To když se na scéně objevila na střeše obrněného transportéru v jak jinak než stříbrné barvě a jela s ním za zvuků "Black Parade" až na molo. Měla tam také připevněnou židličku a kus pole dance tyče, a když se kolem ní v "Partition" začala svíjet a do toho stadion pročísly lasery, opět to byla fascinující podívaná.

Ve čtvrtém aktu její tanečníci vystupovali v nelidských puntíkovaných kostýmech, které jim dělaly boule na ramenou a hrudníky připomínaly ten od Lary Croft v prvním díle "Tomb Raider". K tomu jsme viděli zase jen kousek "Get Me Bodied". Zmíněná píseň byla před časem použita v kampani její dobré přítelkyně Michelle Obamy na podporu v boji proti dětské obezitě.

A jen co se interpretka začala v coveru "Before I Let Go" culit jako lolita, poprvé od začátku koncertu položila publiku nenaskriptovanou otázku, a sice, zda se dobře baví. A jen co to dořekla, začala zpívat bohužel opět zkrácenou verzi "Crazy In Love". K následnému převlékání nad lidmi létala discokoule o velikosti dospělého člověka, písně "Rather Die Young" a bohužel i "Love On Top", které dosud běžně hrála, bez milosti přeskočila.

V pátém aktu se Beyoncé jako malá mořská víla objevila ve zlatém oblečku s černými rukavicemi v gigantické mušli a zpívala vleže. Obraz jako z pohádky. Její charisma a skvěle secvičená show působila tak, že i když se na stagei pohybovalo přibližně třicet lidí, ona byla v centru všeho dění. V kontrastu proti tomu ale byla hudební složka. Když ze sexem nabité "Naughty Girl" zazněla jen první sloka a refrén, bylo to zkrátka málo.

Nevlastní sestra Nixona Knowlese, kterého na Wikipedii v sekci sourozenci neuvádí a podle svého okolí dělá, jako by neexistoval, se postupně přesouvala na molo, kde jí robotické paže ovívaly vějířem, o pár minut později už se ale v šestém aktu převlékla za Queen Bee a na obrazovce za ní se objevilo nezvykle silné prohlášení: "Kdo kontroluje média, kontroluje také mysl lidí."

Načež tam významným způsobem zaklikla bílé okénko, které internetoví piráti velmi dobře znají, když kupříkladu hledají, na kterém obrázku jsou autobusy, tedy: "I’m not a robot." Celá scéna se v tu chvíli proměnila v televizní studio a filantropka ve včelím oblečku s tykadly zasedla jako hlasatelka za stůl a diktovala zprávy, zatímco už zmíněná dvojčata mezi tanečníky vyšplhala na nově se objevivší tyče u prostředního mola a houpala se na nich jako artisté v Cirque du Soleil.

V následující "Pure/Honey" předváděla celá skvadra vystupujících tanec plný sekaných pohybů. A před velkým finále vystoupení, na kterém o den dříve byli i Zendaya a Tom Holland, zatímco na to aktuální dorazila Terry Dušková ze "Survivoru", si ještě své taneční číslo v kroužku mezi kolegy dali například v růžových šatičkách vystupující baleťák v kozačkách, hadí žena nebo twerkující tanečnice.

Jako celek to působilo jako taková do dnešní doby převedená taneční battle z hiphopových klipů z osmdesátých let, to skutečně důležité se ale začalo dít za oponou.

Z ní se na závěrečné číslo "Summer Renaissance" Beyoncé vynořila v zářivě zelených šatech na stříbrném koni, který se spolu s ní vznesl do vzduchu a následně přistál na molu. Podobně jako Pink se pak znovu vznesla už bez koně a letěla dozadu na hlavní stage s rozpaženýma rukama jako superhrdinka, zatímco zpoza jejích zad vystřelily tisíce stříbrných konfet přesně jako na titulní fotce tohoto článku.

Byl to neuvěřitelný a hlavně nezapomenutelný moment, u něhož musela spadnout brada úplně každému. Jakoby právě na nebi vyšla nová hvězda. Mystický okamžik, během něhož bylo vidět, jak neskutečně chytrá zpěvačka a její tým jsou, protože to zas a znovu bralo dech. A byl to právě tento okamžik, který byl přesně takový, jaký ho celou dobu chtěla mít. Dokonalý.

A pak už to udělalo jenom "puf!" a kouzlo bylo pryč. Na obrazovkách se objevili zpěvaččini rodiče a technici začali okamžitě vyklízet scénu. Cestou ze stadionu se ale přece jen ještě jeden pozoruhodný okamžik odehrál. To když si tam místní na ulici hrající muzikant roztáhl bicí a do rytmu z repráku puštěného hitu "Love On Top" bubnoval. Fanoušci se seběhli kolem něj a přesně tu písničku, která v setlistu chyběla, si sborovým zpěvem užili tak krásně lidsky a sounáležitě, že by to ani Beyoncé nevymyslela.

Asi jste touto dobou už pochopili, že to nebyl jen tak ledajaký koncert. Měl své chyby a nebylo jich málo. A i když Coldplay, U2 i Rammstein mají, co do show, ty svoje vystoupení ještě o fous promakanější a pořád zůstávají v této kategorii nejlepší, Beyoncé tu svou vizuální stránku performance tak propracovala, že by ji bylo možné stejně jako svého času Kylie Minogue s jejím vodním turné přidat do party k těm třem úplně nejlepším.

Jedním dechem je ale třeba dodat, že to zároveň ale byl i večer, který by stejně tak mohl být nejlepší i v kategorii ryze hudebního zážitku. Ten potenciál tam bezesporu byl, jen ho pokazily zvuk, zkracování a setlist.

Jsou to ale právě tyto napravitelné nedostatky, které lákají k tomu vyrazit na tuto americkou hvězdu příště znovu a doufat, že alespoň některé z nich se podaří eliminovat.

Koncertů, které jsou perfektní a proti konkurenci nedostižné jak hudebně, tak co do show, na této planetě mnoho nenajdete. Beyoncé se ale této metě nebezpečně přiblížila. A každý fanda muziky, který chce vidět ty nejlepší z nejlepších, by ji měl alespoň jednou v životě zažít naživo. Chyběl tomu všemu jenom kousek. Pak by to bylo přesně takové, jaké to celou dobu chtěla. Dokonalé.