Honza: "I proto se ale na ročník 2022 bude vzpomínat o to silněji. Byl přelomový. Největší. Nejnašlapanější. Nejlépe zorganizovaný. Nejsrdnatější. S nejméně zápory. A přesně takový, jaký jsem si celé ty roky přál, aby byl. Aby to byl splněný sen pro všechny fanoušky dobré hudby. Stalo se." Těmito slovy jsme společně zakončili sérii reportáží z loňského Rock For People a s odstupem bych ta slova podepsal. A i když ročník 2023 přinesl v pořadatelském byznysu nové výzvy, zdá se takřka neuvěřitelné, že se pořadatelé rozhodli jít s laťkou ještě o fous výš.

Festival tím vstoupil do nové éry, a přestože má mnohem složitější výchozí pozici a pravděpodobně i menší finanční polštář než konkurence, vydal se, alespoň co se týče line-upu, do přímého souboje se zahraničními událostmi typu Nova Rock, Southside, Rock im Park, Frequency a dalšími. Moc bych si přál, aby se mu v lepší společnosti dařilo, a mám velkou radost z toho, že hudební přání, která jsme si před dekádou museli ve fóru a na sociálních sítích škrtat jako nereálná, se dnes daří plnit v Hradci Králové. Slunce tak svítí, pivo se točí, hranolky se hranolkují. Pojďme na to.

Chválení Lorna Shore bohužel připomněli letitý problém Rock For People - jakkoliv je tenhle open-air, pokud jde o ekologii, výběr kapel, jídel, nápojů a (místy i) komfortu pro návštěvníky, mnohdy až špičkový, potýká se už nějaký ten rok se zvukaři. Démoničtí Američané tak zněli, jako by hráli přes zeď. Trochu se to zlepšilo až kolem pecky "To The Hellfire", jinak jste si ale basy mohli (stejně jako na předchozích ročnících třeba na Fall Out Boy nebo Skillet) spíše domýšlet.

A tak jste místo zdrcujícího deathcoru mohli zaznamenat třeba to, že hlavní kytarista Adam De Micco má na paži vytetovaného marvelovského záporáka Galactuse. A to jsem nechtěl. Já doufal v to, že mě jejich brutální, temná a přitom instrumentálně bohatá hudba společně s extrémními vokály jedinečného Willa Ramose zadupe do země a budu se z toho ještě dva dny sbírat. Jejich nahrávky totiž takové jsou. Místo toho jsem měl ale co dělat, abych frontmana v kouscích z desky "Pain Remains" pořádně slyšel. Radost mi tak udělala vzhledem k brzkým odpoledním hodinám alespoň solidní návštěvnost. Měl jsi, Ondro, možnost je taky vidět, nebo jsi do areálu dorazil později?

Ondra: Viděl jsem je. Dokonce jsem si vychutnal i předcházející hardcorové sympaťáky z New Yorku Stray From The Path, kteří otevřeli druhou největší YouTube stage. Odpracovali solidní výkon, přestože dostali těžkou úlohu v poobědovém slotu. Kromě našlapaných skladeb, ze kterých sršela energie, potěšili odsouzením homofobie či nacistického smýšlení.

Lorna Shore navázali na tvrdší vlnu čtvrtečního metalovějšího dne, ale - jak říkáš - potrápil je ne moc dobrý zvuk. Ramos jel na plný plyn a to, co předvádí, je po vokální stránce neskutečné, ale výsledný dojem byl spíš průměrný.

Jinak s návštěvnosti máš pravdu. Nakoukl jsem i na doprovodné programy na ČT Art stage, kde nejdříve bavil "AZ Kvíz" a následně hokejoví komentátoři diskutující o uplynulém mistrovství světa v hokeji, které skončilo nevalně. Obě akce byly velice slušně zaplněné diváky, přestože hned vedle už řádily poměrně velké kapely. Koho sis, Honzo, v programu vybral dále - slovenské matadory Horkýže Slíže, nebo pankáče Destroy Boys?

Honza: Samozřejmě Destroy Boys. Líbila se mi jejich bezprostřední upřímnost, například:

"Jsme z Kalifornie, ale nesnášíme USA!"

"Tenhle song jsem napsala o starém chlápkovi, s nímž jsem chodila, a teď ho nesnáším!"

"Teď vám zahrajeme song 'Escape', který ale vůbec nemáme nacvičený, takže to bude fakt punk."

"Jo, a náš název? To si pište, že je to osobní!"

S muzikou už to ale bylo horší, jejich punková neučesanost a syrovost si s akustickými možnostmi stanu Evropy 2 příliš nerozuměla a i sama o sobě mi příliš invenční nepřišla, a tak jsem zase zamířil o dům dál. Cos zvolil ty?

Ondra: Jelikož jsem předpokládal, že tvé kroky povedou právě tam, zavítal jsem naopak na Horkýže Slíže, kteří na téměř zcela zaplněné ploše před YouTube stageí odehráli přehlídku svých hitů a vsadili na samé osvědčené klasiky.

V Hradci mají ohromnou fanouškovskou základnu a dočkali se velké odezvy. Jejich bezprostřední projev je nakažlivý a na začátek festivalu skvělá rozcvička. Kus setu si užil i šéf Rock For People Michal Thomes. Hele, a dal sis už mezitím něco ze zdejší přehlídky občerstvení?

Honza: Já zatím jen zajásal, když jsem zahlédl stánek Hell smoke BBQ, který jsem tu chválil už loni. Nic lepšího jsem zatím na této akci nikdy nejedl.

Jinak jsem ale zůstal u ochutnávek ze zdejšího hudebního menu. Moc mě bavili I Prevail, které jsem z různých důvodů viděl poprvé až tady. Skvělá byla jejich dvojice vokalistů, která se úžasně doplňovala, líbily se mi četné breakdowny a hlavně ta dynamika, jež jejich skladby krásně nese nahoru i dolů.

Myslím si, že pokud se někdo chce pustit do prozkoumávání metalcoru, post-hardcoru a příbuzných žánrů, mohou pro něj být tihle rodáci z města majícího ten nejlepší hokejový tým na světě (!) dobrou vstupní bránou.

Pak jsem vyzkoušel alternativní rockery Demob Happy z Brightonu. Na nich se mi líbila očividná snaha napodobit složením, vzhledem i koncertním výkonem známější Biffy Clyro, po muzikantské stránce jsou ale blíž valivému rock'n'rollu v podání Queens Of The Stone Age.

A nakonec jsem ještě zamířil na levičáky Anti-Flag. Ti mi svou tvorbou k srdci nikdy úplně nepřirostli, byť samozřejmě respektuju jejich přínos scéně a příkladnou práci s publikem, proto jsem si dal jen kousek. Jaký byl kompletní set?

Ondra: Po povedeném album "20/20 Vision" jsem se na Anti-Flag docela těšil. Do metalovějšího prvního dne vnesli svěží punk-rockový vítr a od první skladby mě bavili svým nasazením, i přesto, že si neodpustili své politicky a sociálně angažované průpovídky. Nové songy v čele s "Christian Nationalist" skvěle zafungovaly vedle letitých hitů a ke konci potěšili průřezovými ukázkami největších punkových válů od The Ramones, The Clash i Sex Pistols.

Na závěr vyzvali fanoušky k objetí svých sousedů, což značná část publika učinila. Hůře dopadl snad jen pokus o stage diving, který se moc nepovedl - zpěvák se ihned poroučel dolů k zemi, naštěstí nohama napřed.

Honza: Architects měli po písni "Run With The Wolves" technické potíže a stejně jako předtím I Prevail musel jejich frontman chvíli zkoušet improvizovaný stand-up. Během něj jsme se dozvěděli nejen to, že má skvělý přehled o tom, kdy hráli naposledy nejen na Rock For People, ale i přímo v Praze. To se často nevidí, klobouk dolů za to, jak se orientuje.

A řekl nám i něco málo o svém syndromu podvodníka. To si z jejich setu budu pamatovat nejvíc, protože je to téma, o němž se málo mluví a přitom jím trpí nejeden slavný hudebník - z poslední doby můžeme jmenovat třeba i Eda Sheerana nebo Lewise Capaldiho. Jelikož jsem je ale viděl před pouhými pěti dny na Rock im Parku, musím konstatovat, že jejich jinak fajn hudba se ve větším množství trochu zají a člověk je musí mít hodně dobře nastudované, aby mu ty skladby nesplývaly. Tys je ale tak často neviděl, že ne?

Ondra: Pro mě to byl koncertní debut, přestože je sleduji už delší dobu. Kromě občasného falešného zpěvu lídra Sama Cartera, zejména v melodických pasážích, byl jejich výstup vlastně po všech stránkách dobrý. Hutný zvuk, výrazně kytary, živelný projev, ... Přesto někdy po polovině mou pozornost postupně ztráceli, až jsem se raději odebral na exkurzi po areálu plném nejrůznějších atrakcí.

Ani letos nechybělo velké ruské kolo, exhibice skateboardingu nebo karaoke, které sice působí trochu pouťově, ale přítomné evidentně dost baví. Organizátoři každopádně návštěvníkům přichystali opět vrchovatou hudební i nehudební porci zábavy. Ale zpět k té muzice.

I v případě Simple Plan šlo o mou koncertní premiéru a musím uznat, že jsou to neskuteční sympaťáci a profesionálové. Taková feel good kapela. Navíc mě potěšili duetem v písni "Jet Lag" s mladičkou Taylor Acorn. A vůbec nevadí, že za svižnými kytarami se skrývají povětšinou popové melodie.

Vypuštění balónů evokující plážovou náladu v "Summer Paradise" potěšilo diváky. O něco méně kameramana, jehož výraz při nárazu byl k nezaplacení. Co si v tu chvíli myslel, nebylo těžké odhadnout. Vydal ses ještě po headlinerech Slipknot na některý z koncertů?

Honza: Se Simple Plan úplně souhlasím, jsou to miláčci. Kanaďani, no... A musím říct, že jsem byl v šoku, když se při otázce, kdo je vidí poprvé, zvedly ruce naprosté většiny publika. Kde doteď všichni byli?

Jejich koncertů jsem už pár viděl, ale vždycky když na nich jsem, říkám si, proč na ně chodím vlastně tak málo, když jsou naživo tak skvělí. Duet s Taylor Acorn hodně potěšil, miluju tyhle nečekané spolupráce, ještě o tom bude řeč v chystaném pokračování reportáží z Rock im Parku. Na Taylor sice bylo znát, že tu písničku nacvičila chvilku před koncertem, a tak se místy nechytala, ale o to to bylo speciálnější.

A další skvělá změna přišla ve chvíli, kdy si zpěvák Pierre Bouviere sedl za bicí místo Chucka Comeaua, který se vydal skákat do publika, zatímco mikrofon si na song o tom, jak je skvělé chodit v mládí na koncerty NOFX, Lagwagon, The Offspring nebo Green Day, převzala začínající vokalistka LØLØ (neplést s LOLO, to je úplně jiná paní).

Vyzdvihnout musím ještě zařazení raritky "Me Against The World", která v setlistu obvykle schází, zábavné medley i množství nových kousků, protože na většině předchozích vystoupení jsem měl možnost vidět spíše jen starší hity.

A speciální díky zaslouží samozřejmě Dominika z fantastického fanclubu Simpleplan.cz, který společně třeba s Yellowcardrock.cz nebo Foofighters.cz patří mezi ty nejlepší české fanouškovské weby vůbec. A protože skupina z Montrealu se s Dominikou za ty roky velmi dobře zná, pravidelně jí na svých českých štacích děkuje. A poděkovat jí musíme i my, protože to díky ní jsou koncerty pop-punkových veteránů u nás mnohem srdnatější než kdekoliv v zahraničí.

Ke Slipknot nemám co dodat, v samostatném reportu jsi vystihl všechno přesně tak, jako bych to byl býval řekl sám, můžu to jen podepsat. Ještě před nimi jsem ale ze zvědavosti nakoukl na už druhý koncert Annabelle na hradeckém festivalu.

Ta se v jednom nedávném rozhovoru pochlubila, že muzika, která ji samotnou baví, je mnohem tvrdší a alternativnější, než bychom vzhledem k jejím prvním singlům ze začátku kariéry čekali. A už je to tady. Na solidně zaplněné, ale ne úplně ideálně nazvučené Conference stagei si sice střihla "Can't Feel My Face" od The Weeknda, ale zbytek vlastních věcí už byly vesměs rockové nebo dokonce skoro punkové vypalovačky. A k tomu ještě vydařená předělávka "Misery Business" od Paramore. Takže - máte-li snad stále předsudky kvůli tomu, s kým žije a jaké rádio ji tlačí, je čas dát je stranou. Annabelle je fakt dobrá a na Rock For People patří.

Tys měl ještě po headlinerech na něco sílu, nebo tě kladivouni v neúplné sestavě zabili do země jako hřebík?

Ondra: Já ještě vyrazil na noční exkurzi k indickým crossoverovým Bloodywood kombinujícím metal, rap i rock s tradičními nástroji. Byla to zábava, mělo to šťávu a nelitoval jsem.

A jedna perlička na závěr. Cestou z parkoviště jsem autem popovezl do centra Hradce dva turecké návštěvníky. Cestou mi sdělili, že jsou velkými fanoušky Slipknot a přiletěli za nimi až z Istanbulu (!). Česko si prý vybrali kvůli akčním letenkám do Prahy. Překvapilo je, jak čistý a pestrý festivalový areál na RFP je a jak silný line-up má. Potěšili je Architects a Lorna Shore. A až prý pořadatelé přivezou Stone Sour, se kterými zpívá rovněž Corey Taylor, dorazí rádi znovu. Věhlas hradecké přehlídky se tak šíří i na Blízký východ. Co ty?

Honza: Zmiňované Taylor Acorn jsem chtěl dát šanci ještě sólově. Ostatně jak se před písní "In My Head" svěřila, byl její dnešní koncert nejen první na evropské půdě, ale ještě k tomu první na evropském festivalu. Rock For People tak zase potvrzuje svou výsadní dramaturgii, kdy nejen že dováží jména populární, ale pomáhá objevovat i nové oblíbence.

U americké zpěvačky mě trochu dráždily drobné předtáčky, ale ona sama zpívá moc pěkně. Narazit na ni nějaký major label, klidně by z ní mohla být příští Olivia Rodrigo / Avril Lavigne / Alanis Morissette / Joan Jett pro dnešní teenagery.

A taky mám perličku na závěr. Všiml jsem si obdivuhodného množství lidí, kteří si na tělo zvěčnili některého z Pokémonů. Proto bych rád zapojil i naše čtenáře, ať se trochu zasmějeme: napište nám prosím, na koho jste natrefili vy. Já jsem zatím narazil na Pikachu, Charmandera, Magikarpa a dva Gengary. Chytíme je všechny? :-)