Je až s podivem, kde se najednou vzalo takové množství nepublikovaného materiálu. Více než dvacet let po rozpadu Led Zeppelin se vynořily dvě unikátní koncertní nahrávky, resp. přímo dva komplety nahrávek, z nichž místy až padá brada údivem. Před nedávnem vyšla logicky nekritická recenze pětihodinového DVD kolegy Pavla Parikrupy, nyní přichází na řadu podobně zaujatý článek ke stopadesátiminutovému koncertnímu záznamu na 3CD zvaný "How The West Was Won". Pokud jsme oba dobře studovali, koncertní zdroje pro obě nahrávky jsou zcela odlišné. Zatímco DVD nabízí spíše průřez deseti lety existence této rockové legendy (mimochodem, už poměr délky života kapely a její obecné známosti je pro Led Zeppelin velmi příznivý), CD komplet je v podstatě jedním úplným koncertem (pravda, sestříhaným ze dvou míst), jaký bylo možno zažít v červnu roku 1972.

Dnešní doba je úplně jiná, jak trefně zakončuje kolega pozastavení nad DVD - a buďme za to svým způsobem vděčni. Stejně jako šedesátá léta mají z dnešního pohledu svůj půvab zejména kvůli své atmosféře, která se vším, co bylo předtím a přišlo potom, razantně kontrastuje, i léta sedmdesátá (pokud by se tak dala pojmenovat jedna z kapitol historie populární hudby) jsou tak unikátní hlavně proto, že byla relativně krátká a uzavřená. To, co se během nich v hudbě odehrálo, je jedinečné, neopakovatelné a pro její další vývoj nepostradatelné. Stejné přívlastky se dají vztáhnout i na jednu z hýbajících legend těchto let - Led Zeppelin (a dík tomu, že výrazně nepřekročili prahy okolních desetiletí, také na jejich libovolný koncert). Cítit z nich je vystřízlivění z opojného fetu předchozího desetiletí, částečné přitvrzení, převaha racia nad emocí, umění maximální efektivnosti s minimem efektů... na druhé straně ještě schopnost "odletět", zcela se oddat okamžiku vzniku čehosi, něčemu prchlivému, co dnes už chápeme jen stěží. Když se pak čtyřka Plant, Page, Jones a Bonham naladila na stejnou frekvenci a vypustila na pódium, stačilo přistrčit nahrávadla, zapnout kamery a kochat se opravdu vzácnou souhrou.

Co je tedy na "How The West Was Won" pozoruhodné a inspirativní? Skladby (logicky dané hlavně prvními čtyřmi alby - "Led Zeppelin", "II", "III" a "IV") neznějí tak, jako ve svých studiových podobách, jsou pojaty volněji, přesto neztrácejí na přehlednosti, údernosti a energii. Struktury písní mají blíže než k rockovému či "artrockovému" pojetí k principům jazzu. Výjimkou nejsou dlouhá samostatná sóla muzikantů, výjimkou není ani ústrojné podřízení se celku - platí bez výjimky pro každého. Na pódiu panuje vzájemná úcta, ani nástrojovými exhibicemi nemíří spoluhráči proti sobě, ale spolu směrem ven. Výrazově je koncert vyvážený (snad jen blok tišších a pomalejších mohl přijít později než cca po půlhodině), krásně se daří kombinovat latentní energii s tou zcela "řeznickou", písňové bloky nepostrádají na pointách a hravosti. Příkladná jsou dvě pětadvacetiminutová medley "Daze And Confused" a "Whole Lotta Love", která jsou písněmi v názvu jen zarámována, uvnitř se kolikrát v nepochopitelných zvratech střídají motivy a skladby známé i zatím neznámé - narážka na desku "Houses Of The Holy", která oficiálně vyšla až rok po koncertě a ze které zazněla bezmála polovina materiálu.

Výtky k 3CD kompletu musí vedle jeho obsahu vyznít téměř směšně. Přesto, ke vkusnému papírovému rozkládacímu obalu by se jistě hodil i detailnější booklet než pouhá jednolistová reklama na DVD. Texty písní by snad s přimhouřeným okem oželet šly, velká škoda však je absence jakéhokoli obrazového materiálu, nebo podrobnějších informací - záplatou nechť je krátký úvod podepsaný Jimmy Pagem, což dodává na pocitu větší "opravdovosti". Argumentem vydavatele by mohlo být, že vše podstatné je ukryto uvnitř a měl by pravdu; kdyby tu však nebylo ono 2DVD, kterému byla alespoň po této stránce věnována mnohem větší - a pro médium také méně typická - péče. I tak. Doma je třeba mít obě nahrávky.