Kolega Tomáš Rozkovec, který si recenzi na "72 Seasons" zamluvil ve chvíli, kdy ji Hetfield a spol. oznámili, z novinky úplně nadšený nebyl. "Všechno je to tak zas nějak napůl. Přísným okem průměr, uchem a srdcem fanouška mezi 6 a 7. Takže jen lepší šestka," ukončil svoje hodnocení. Další čtyři redaktoři a redaktorky byli ve výsledném průměru stejného názoru, i když jednotlivě se samozřejmě lišili. Pětka, šestka, sedmička a osmička totiž dávají výsledných 65 %. Pro fanoušky Metalliky je poslech aktuální desky legendární formace samozřejmě nutný, ostatním stačí jen několik singlů, aby byli v obraze.

Pokud si chcete koupit novou desku Metalliky, v našem shopu ji najdete v několika různých verzích, včetně balíčků s tričky. A doplnit si samozřejmě můžete i diskografii či šatník spoustami merche!

---

Kateřina Spacek - Originální studiovka plná skvělých riffů (8/10)
Vztah k interpretovi: K Metallice mě přivedl taťka, stejně jako k AC/DC, Sabbathům a těm dalším heavy a hard kapelám, co nejen u nás frčely. Metallica je tak pro mě pořád takovou rodinnou nostalgií, kterou jsem v autě slýchávala z kazet.

Když jsem se dozvěděla, že má Metallica v plánu vydat novou desku, zajásala jsem. Konečně! V poslední době totiž díky seriálu "Stranger Things" člověk vídal narážky jen na "Masters of Puppets" (nic ve zlém, je to geniální song!), ale jednoho za chvíli začne pořádně štvát, že se zapomíná i na další hity těhle metalových králů. Byla to ale taky část fandomu seriálu, která se v rámci cancel culture pokoušela Metalliku zakázat. Kapela je prý údajně až příliš rasistická... Naštěstí formace tyhle pomluvy ignoruje a v klidu přišla s jedenáctou studiovkou, která není tak drsná jako některé předchozí počiny, ale přesto svoje kouzlo ani v nejmenším neztrácí.

Svůj podíl na stálém úspěchu skupiny má taky snad nekonečno kytarových riffů, které k Metallice prostě patří. Stačí si vzpomenout třeba na "That Was Just Your Life", "Wherever I May Roam" nebo apokalypticky laděnou "The Four Horsemen", která dodnes patří k mým srdcovkám. A tak dále a donekonečna. Pokud máte rádi jejich nekonečné riffy, pak si určitě přijdete na své. Trošku škoda je, že deska působí při své délce tak nějak jednolitě a některé songy by nemusely být tak sáhodlouhé, přesto se u mě řadí "72 Seasons" k nadprůměru.

---

Jiří V. Matýsek - Metallica se snaží být mladá, topí se ale ve vlastní megalomanii (7/10)
Vztah k interpretovi: Ke staré Metallice se rád vracím. U každého nového alba je to spíše čekání na to, jestli se jí podaří vybřednout ze začarovaného kruhu.

Metalliku mám rád. Poslední dvě dekády ale jako by tahle parta zabloudila a chodí pořád v kruhu. Naštěstí nikdy vyloženě nespadla do průměru, každá z posledních čtyř desek (divnoprojekt s Lou Reedem "Lulu" nepočítám, to je vážně průšvih) má své výrazné momenty, ke kterým je záhodno se vracet. Když jsem tedy vyrazil na předpremiéru "72 Seasons" do kina, strašně moc jsem si přál, abych konečně mohl být z nové Metalliky nadšený a druhý den se sebrat a jít si koupit vinyl. To, že jsem si desku znovu pustil až po více než týdnu, asi svědčí o mnohém.

Novinka má jeden skutečně zásadní problém. Stopáž. Jako by kapela nasála pocit, že je největším metalovým bandem na světě, a tudíž musí točit monumentální alba. Jenže monumentálnost netkví v téměř osmdesátiminutové stopáži, obzvlášť, když je její obsah tolik naředěný. Druhým problémem je jakási opožděná krize středního věku. Dvanáct skladeb je přehlídkou riffů - tu thrashových, tu sabbatovských, tu v duchu Thin Lizzy -, jenže ty se tu zase skládají tak nějak bez hlubšího smyslu. Skvělé momenty a skladby střídá bezradná vata a jsou i chvíle, kdy člověk opravdu kroutí hlavou nad tím, jak se tohle - proboha - mohlo dostat na album natolik zkušené kapely (narážím třeba na únavné kusy "Shadows Follow" či "Chasing Light"). To nejlepší formace do světa vypálila v podobě čtveřice singlů, ale i tady by editační nůžky prospěly. Mnohokrát je na nahrávce přesně cítit moment, kdy měl přijít střih... Až se na mysl dere "St. Anger". Tam se taky riffovalo jako o život. Tady jsou alespoň Hamettova sóla a Hetfield ve skvělé pěvecké kondici. Mimo singly baví třeba "Too Far Gone", "You Must Burn" (obě s fajnovými vokálními linkami) nebo dlouhá, ale překvapivě funkční a nápaditá "Inamorata". A pak, že to nejde!

Hodnocení na musicserveru máme pouze v celých číslech. "72 Seasons" je v mých očích někde mezi šestkou a sedmičkou. Nakonec tedy dávám vyšší číslo a to zejména za nadšení, se kterým nový materiál vznikal. Čtveřice se očividně dobře bavila a materiálu nechybí energie. S nápady je to ale poněkud slabší.

---

Petra Hubáčková - Dobře odvedená práce (6/10)
Vztah k interpretovi: Metallica je se mnou od mých devíti let.

To nadšení, se kterým fanoušek očekává každé další album své snad jedné z nejoblíběnějších kapel, asi všichni známe. Právě to očekávání dává našim představám velice jasný rámec a běda, jak dostaneme něco jiného. V případě "72 Seasons" si ale můžete být jisti, že tady nic jiného než poctivou metallikovskou nálož nedostanete. Jedná se o perfektně řemeslně odvedenou práci, a to od bicích až po zpěv. K potěše ucha je nutno podotknout, že Trujillova basa dostala opravdu velký prostor. Třešinkou je Hammettův kytarový projev, který podobně jako Hetfieldův zpěv v čase jen zraje a nedokáže nijak zklamat. Od prvního tónu až po poslední riff to Metallica sype do fanouškových uší ve velkém stylu, sem tam trošku groovy, pak taky thrashy, ale vždycky heavy. Tak proč dávám jen 6/10? Protože bych ráda i to něco jiného, něco navíc. Oceňuji skvěle odvedenou práci, ale chybí mi ty rozmanitější momenty, díky kterým bych už po dvou posleších dokázala jasně vypíchnout jednu až dvě nejzásadnější skladby celé desky.

---

Ondřej Hricko - Akademický thrash metal (5/10)
Vztah k interpretovi: Až do alba "St. Anger" moje nejoblíbenější kapela vůbec.

Jaké je nové album Metalliky? Skvělá produkce, výrazné riffy, rytmika šlape jedna radost, Hetfield má v hlase pořád sílu a po instrumentální stránce je vše precizní. A taky je to strašná nuda. Bohužel. O Metallice se říká, že má nejpřísnější fanoušky, ale ono to je těžké, když za posledních dvacet (pro mnohé dokonce třicet) let nic mimořádného nenahrála. Jenže novinka prohrává i v porovnání s ostatními počiny jejich novodobé éry. Tedy až na "Lulu", ale to je kategorie sama pro sebe. Kapela na "72 Seasons" předvádí vyspělý, profesorsky čistý výkon, kterému se toho vytknout moc nedá. Tedy až na maličkost, že písně nemají duši. Po sedmi letech po trochu únavné "Hardwired... to Self-Destruct" jsme dostali akademickou nudu, ze které se mohou žáci učit thrash, ale umělecká hodnota díla je takřka nulová. Už jsem se netěšil. Zklamaný proto nejsem.