Hudební festival Colours Of Ostrava sice letos proběhl teprve podruhé, ale troufám si říci, že si nárokuje titul jednoho z nejpříjemnějších a nejpovedenějších českých festivalů vůbec. A dobrá věc je, že koncerty kapel jako Support Lesbiens, J.A.R., Kosheen, Gorana Bregoviče či Vlasty Redla za ten skvělý zážitek mohly jen částečně. Více v naší reportáži.
© facebook interpreta
Ostravský festival, jenž má místo svého konání už v samotném názvu - Colours Of Ostrava, proběhl letos 11. a 12. července teprve podruhé, ale na organizaci a klasických problémech se záchody či občerstvením se to nijak zvlášť neprojevilo. Po organizační stránce byla akce zajištěna velice dobře (ne že by se občas nějaký problém nevyskytl...), ale co po té hudební? Na festival jsme se z MusicServeru vydali dva, oba vybaveni fotopasem, a ač jsme spoustu koncertů absolvovali společně, na některé jsme samozřejmě šli sami. Přijměte tedy dva pohledy na letošní ročník, report kolegy Parikrupy si můžete
přečíst tady, můj následuje.
Je nutno přiznat, že rozhodně nejsem nějaký zvláštní koncertní, natož pak festivalový návštěvník. Vzhledem ke svému bydlišti (vysoko v horách :) vyjíždím do civilizace skutečně jen za těmi vystoupeními, které mě hodně zajímají. Na Colours jsem se chtěl vydat hlavně kvůli
Kosheen, ale nakonec jsem tam strávil dva příjemné dny.
Neužil jsem si sice spaní ve stanu a podobně, protože to mám z Ostravy domů docela blízko, ale atmosférou jsem i tak nasákl natolik, že už teď se těším na příští ročník.
Ačkoli nemám moc osobních srovnání, z článků kolegů je jasné, že oproti jiným festivalům má ten ostravský jednu obrovskou výjimku - koná se totiž přímo uprostřed města na dvou místech, které jsou od sebe vzdáleny necelých deset minut chůze. Jedna část se tak odehrávala na Stodolní ulici, ke které přiléhalo i největší pódium Spektrum na přilehlé louce, druhá pak na výstavišti Černá louka, odloučenou scénou pak byl ještě klub Fabric. Celkem se hrálo na devíti scénách, ale samozřejmě ne na všech pořád.
© facebook interpreta Pro mě v pátek festival začal koncertem domácích
Kryštof na scéně Čas. Stejně jako to bylo pro všechny hlavní scény typické po oba dny, kapela nastoupila přesně v čas stanovený v programu a také tak skončila. Jakkoli jejich koncert proběhl jako první na Času hlavně z toho důvodu, že minulý rok festival zahajovali právě oni, přece jen by jim slušel čas pozdější a asi i hlavní scéna Spektrum. Ne že by jejich hraní nebylo příjemné, ale za světla a teprve při pozvolna přicházejících návštěvnících jen tak nějak prošuměli a nijak zvlášť malý dav pod pódiem nerozhýbali. A nepomohly ani hity jako "Obchodník s deštěm", "Ženy" v polské verze či opakované prohlášení, že je to na rok a půl poslední koncert v Ostravě. Ačkoli kapela hrála standardně dobře a Krajčo řádil po scéně, přece jen na něm zblízka byl vidět buď včerejší flám, nebo už naprosté vyčerpání. Ale ve výsledku koncert skončil a nic moc ve mně nezanechal, těšil jsem se rozhodně na víc.
© facebook interpreta
Na hlavní scéně Spektrum v druhém areálu mezitím vystoupil
Jiří Schmitzer, který chlapským hlasem deklamoval své nevšední písně. Není to zrovna hudba dle mého gusta, herec a zpěvák navíc vypadal trošku podroušeně, ale jeho promluvy byly veselé a texty zajímavé. Krátce po osmé hodině ovládl pódium více než čtyřicetičlenný ansábl
Gorana Bregoviče, skládající se z mužského sboru, několika zpěvaček, dechové a smyčcové sekce a samozřejmě kapely
Wedding And Funeral Band. Jejich koncert se ovšem rozjížděl velmi pozvolna, takže zcela zaplněná plocha dále pokračovala v probírání všeho možného a zvláště zadní řady pódiu nevěnovala moc pozornost. Asi po deseti minutách se začalo konečně něco dít, hudba zrychlila a dostala ty správné grády, které jsou pro zaujmutí několikatisícového davu, který netuší, co má očekávat, to potřebné.
© facebook interpreta Ovšem headliner neheadliner, když na jiné scéně hraje
Ecstasy Of St. Theresa, je třeba se na ně jít podívat. Koncert se odehrával na scéně Čas, která se stala mým favoritem, protože na ní podle mě panovalo to nejpříjemnější klima. Extázi jsem naživo ještě neviděl a snad i proto, že jsem celý koncert strávil š foťákem hned u pódia, mě naprosto dostala. Zatímco Honza Muchow v příjemném klidu levé strany pódia hrál na kytaru a "kroutil čudlíky", show si pro sebe uzurpovala Kateřina, která nejenže skvěle zpívala, ale rozdávala úsměvy na všechny strany. Pro mě osobně byl ale nejzajímavější výkon Sifona, který jen se svou pusou a několika malými bubínky zastával post bubeníka. Nikdy bych netušil, co všechno se dá ústy vytvořit naživo. Extáze samozřejmě zahrála věci z poslední desky "Slowthinking", skvělá byla hitovka "Neon" z "In Dust 3", jen byla škoda, že nemohli přidat, Muchow se sám svým typickým způsobem přišel omluvit. Jednoznačně nejlepší vystoupení pátečního dne.
© facebook interpreta
Sobotní program jsem téměř celý strávil na hlavní scéně Spektrum, kde ve tři odpoledne začínal hrát
Divokej Bill. Na našich pódiích rozhodně díky svému nástrojovému obsazení (housle a banjo mají hodně velký prostor) nevšední banda se probrala hity z minulých dvou desek, taková "Plakala" roztančila celé publikum a ke slovu se dostaly i písničky ze značně vyklidněné novinky "Mezi nima". Zejména "Pocit" (
"...která je pomalá, protože je ze třetí desky a na třetí desce jsou všechny písničky pomalý...") a "Kvůli holkám" naživo vyzněly ještě lépe než z desky, ale sluší jim jak akutičtější studiová podoba, tak razantnější a tvrdší živá. Asi tak v půlce jejich setu se snad jedinkrát za celý festival pořádně rozpršelo, a i když část diváků utekla někam do sucha, i tak jich dost zůstalo a na billovskou skočnou muziku tančilo i v lijáku.
© facebook interpreta Přesun na scénu Forum jsem absolvoval kvůli
Vypsané fiXe, u které jsem čekal, že mě naživo překvapí ze všech kapel asi nejvíc. Zatímco jejich desky jsou pro mě stejné od začátku do konce a až na dvě tři skutečně chytlavé pecky mi splývají v jednu hlukovou stěnu, naživo jsem se na ně těšil, protože o jejich koncertech jsem snad nečetl a neslyšel jediné špatné slovo. A je to pravda - jejich chytlavý popunk, či jak to nazvat, je v přímé konfrontaci hodně zábavný a publikum to pod pódiem dávalo vědět bujarým tancováním. Však jim taky po Márdiho větě:
"Neskončíme, dokud to tady pořádně nezačne," nic jiného nezbývalo.
Na Spektru se s Vypsanou fixou částečně překrýval koncert
Vlasty Redla s kapelou, která se pro ten den jmenovala Tajemný smrad v Karpatech, takže jsem stihl jen několik posledních písniček, z nichž bylo patrné, že jakékoli stylové škatulky pro něj neplatí. Přepracovaná lidovka vystřidala tvrdý rock či instrumentálku a navíc z úst Redla poukázala na zajímavý úkaz, který asi zapříčinila multižánrová pestrost festivalu:
"Myslel jsem si, že tady budete všichni ožralí, a jak tak koukám, nejožralejší jsem tady já." Ačkoli se totiž všude čepovalo pivo, nikde jsem nepotkal byť jen trochu přiopilého návštěvníka, což také zapříčinilo velmi pohodovou atmosféru celé akce.
© facebook interpreta
Poprvé jsem také zavítal do chilloutového Algida stanu, kde měla vystoupit slovenská kapela
Veneer. Jejich debutové album "Light" ve mně zanechalo velmi příjemné pocity, a tak jsem chtěl vyzkoušet, jak asi tito Slováci znějí naživo. Poněkud nečekaně jsem ale strávil půlhodinu čekáním na začátek koncertu, ale protože celou tu dobu skupina zvučila a dávala dohromady aparát, nebylo to až tak úmorné čekání. Na malinkém pódiu pak v živé verzi pětičlenná kapela odehrála poměrně příjemné vystoupení, ovšem o nějakém kontaktu s publikem, které je docela odzívalo, se nedalo hovořit. Zatímco na zpěvačku Simonu Danielovou se pěkně dívalo, Palo Hubinák dojem kazil tím, že po celý koncert akorát něco dolaďoval na krabičkách a vypadalo to, že to nebude mít hotovo až do konce. Mimochodem před jejich koncertem jsem konečně pochopil, co je to chillout, když byli puštěni
Coldplay....
© facebook interpreta
Na hlavní scéně se pozvolna schylovalo k velkému finále, první z velké trojice hvězd byli
Support Lesbiens. A zatímco při jejich předkapelování při nedávném turné s Lucií (já je viděl v Olomouci) mě vyloženě nadchli, tady mi přišli jako banda nasraných a znuděných týpků. Možná měli důvod, čert ví, jaké měli na pódiu problémy.
Yarda Helešic si pořád na něco stěžoval, pokud umím dobře odezírat, tak i nějaká ta k... a p... padla, proslovy Kryštofa Michala mi přišly, jako by se z Ostraváků snažil dělat úplné blbce (překládat názvy písniček do češtiny skutečně bylo asi zbytečné...), ale možná to byl jen můj dojem. Jinak se jejich výkonu nedá nic vytknout, skvělé písničky, srandička na závěr s rapidně zrychlenou "Bet My Soul", už se těším na podzimní turné.
© facebook interpreta
Po krátké pauze se na pódiu objevila desetičlenná (v několika písničkách dokonce jedenáctičlenná) úderka
J.A.R. a ačkoli z desek mě jejich hudba moc nebaví, naživo museli dostat snad každého. Problémem se při komunikaci s publikem zdálo jen to, že trojice frontmanů plus kapelník měli téměř po každé skladbě každý nutkání divákům něco sdělit, ovšem sotva jeden něco začal, druhý mu do toho skočil, následoval třetí..., takže místo vtipných proslovů se většinou jen odehrávaly náznaky něčeho, co nemělo žádnou pointu. Ale hlavní byla hudba a té se lidem pod pódiem dostalo měrou vrchovatou.
© facebook interpreta
Hlavní headlineři sobotního dne,
Kosheen, měli svůj nástup naplánován na půl jedné a hrát měli hodinu a půl. Zatímco začali jako drum'n'bassová formace, debutové album "Resist" kromě dnb přineslo i nemálo popovějších skladeb, před druhou deskou "Kokopelli", která vychází v srpnu, je z britských vystoupení předchází pověst spíše rockové kapely. Ale zatímco na ostrovech hrají nový repertoár v klasické rockové sestavě s kytarou a basou, do Ostravy přivezli jen tu basu. Vše se částečně vysvětlilo až později, když vyšlo najevo, že jeden ze členů kapely měl nedávno vážnou autonehodu (ovšem já jsem ze Sianiných úst zaregistroval, že se zranil na fotbale...) a nebylo jisté, zda na Colours vůbec přijedou. Klávesák však zdatně přibelhal a odbelhal o berlích, i když rozhodně nevypadal, že by si koncert kdovíjak užíval (a ani se mu není co divit). Důsledkem toho trval jejich koncert pouhých padesát minut a nová rocková tvář zůstala skryta. Ovšem zpěvačka Sian naprosto s přehledem hned od úvodní "Catch" ovládla celé pódium a i publikum se skvěle bavilo, alespoň tedy první řady, ostatně tzv. solné sloupy, které se odmítají i jen jemně vlni do rytmu, byly přítomny celému festivalu. Kapela odehrála všechny hity z debutu, pár nesinglových věcí, úchvatný byl výkon bubeníka, jenž s přehledem zvládal všechny drum'n'bassové rytmy, ale po třičtvrtěhodině nastala tma a po ní jen jeden přídavek v podobě nového singlu "All In My Head". Tady trošku zamrzela absence oné živé kytary, protože z pódia zněla, ale vidět nebyla, ale tak pozitivní reakci na neznámou skladbu jsem snad ještě nezažil. Tohle musí být hit jako kráva, i u nás.
Kosheen v ní sice úplně omezili jakékoli taneční postupy a jedná se čirý pop, ale skvělý.
Kosheen byli také jedinou kapelou, které lidi vytleskávali a vyvolávali i poté, co se rozsvítila světla a začala hrát reprodukovaná hudba. Jenže byl definitivní konec.
Colours Of Ostrava mě jako celek velmi příjemně překvapily, proti organizaci nemám téměř žádné námitky, i když všude se nějaké mušky najdou. Vše však přebila skvělá atmosféra, která na festivalu vládla, výborné kuřecí steaky a samozřejmě hudba. Nechce se mi končit profláklou větou "tak zase za rok", ale nic lepšího mě nenapadá - TAK ZASE ZA ROK!
Colours Of Ostrava, Stodolní ulice a Černá louka, Ostrava, 11. - 12.7.2003