Tak teď už snad doopravdy přijde ta zasloužená O2 arena, ne?

Dle očekávání sice bohužel nezazněl duet s Tillem Lindemannem z Rammstein, to je ale tak jediná výtka, jakou lze k večeru pod třemi stříbrnými lustry mít. Domů mohli fanoušci Zaz odcházet spokojení.

Finále bylo v přídavku obohaceno o sólo na španělku, netrumflo už ale konec základní části, v němž se zpěvačka pomocí hitů "On ira" a "Je veux" vracela k v dobrém slova smyslu ztřeštěné tvorbě z minulosti. Ta samozřejmě stále funguje.

Zmínit samozřejmě musíme další silné části - emotivní "Éblouie par la nuit" s až plačtivým vokálem patří k nejsilnějším písním v jejím repertoáru. Ještě před ní se ale dostalo také "À perte de rue", kterou zazpívala ze zčistajasna přistaveného schodiště. Za ní se u toho rozsvítily tečky na plachtě jako pomyslné hvězdičky.

Důležité je zmínit, že u toho všeho měla vynikající kapelu, která vroucí tóny klavíru a dalších nástrojů uměla skvěle prodat. A výborně se u toho bavila. Nejjasněji to bylo vidět v soft-rockové "On s’en remet jamais", kde byla dobře slyšet jak basová kytara, tak bubeník. Ten se navíc, jak byl v euforickém opojení, chtěl předvést. A tak paličkami točil mezi prsty i ve vzduchu. Jeho copánky vyzbrojený kolega s basovou kytarou kolem krku a koneckonců i všichni pozorní diváci ve vyprodaném sále se tak na jeho účet škodolibě pobavili, jakmile mu jedna z nich spadla.

Dvaačtyřicetiletá rodačka z Francie střídala hlasové polohy i hudební žánry. Tisková zpráva hovořila o "mixu cikánského jazzu, francouzského šansonu, melodického popu, swingu, pouličního šramlu s příchutí latiny a flamenca". Dodat by se k tomu dala snad už jen hraná opilost v "Laissez-moi", taneční lekce zahrnující mimo jiné i kroucení pozadím, snaha o proslovy v češtině, na základě nichž zapalovala svíčky na pódiu, jehož hlavní dekorací byl strom.

Jako obvykle byla zpěvačka plná energie. Ta diblíkovská, okouzlující a dětská radost, kterou má společnou například i s ženskou polovinou dua Oh Wonder, je něco, co na ní její fanoušci bezmezně milují. I proto se nejen u nás, ale třeba i v Rakousku, Německu, Švýcarsku nebo Belgii těší takové oblibě. Něco takového totiž nezahrajete. Musí to být ve vaší povaze.

Nová deska "Isa", která svým názvem upomíná na zpěvaččino občanské jméno Isabelle Geffroy, je jedním slovem nádherná. Nesnaží se skákat z jednoho žánru do druhého, ale jak správně kolega Martínek napsal v recenzi - přibližuje ji ke skutečné šansoniérce, kterou v ní její příznivci stejně dávno viděli. Může tak oslovit úplně nové skupiny fanoušků, kteří by její tvorbu kvůli největšímu hitu mohli jinak zbytečně minout. A to je dobře.

Naprostý vrchol večera přišel hned v jeho úvodu. To když z pódia kapela začala hrát úvodní tóny balady "Les jours heureux", do nichž v pro mnohé dosud nepoznané poloze začala zpívat Zaz, nicméně na pódiu nestála. Až po chvíli se totiž objevila na opačné straně davu, a jak je to v poslední době moderní, prošla jím skrz, pozdravila se se svými věrnými a s růží v ruce dorazila na scénu. A i když měla viditelnou radost z opětovného shledání a chtělo se jí z toho skákat, dokázala si zachovat tvář a dojemnou píseň procítěně dovedla až k finále. Bylo to překrásné. A pak to začalo.