"Ahoj všichni," zamávala Patti Smith vyprodanému Foru Karlín. "Jsem moc ráda, že jsem zase zpátky v Praze," pronesla za bouřlivého jásotu publika. Rodačku z New Jersey určitě není třeba čtenářům dlouze představovat. Celoživotní aktivistka, která stála u počátků legendárního klubu CBGB a která je pěvecky profesionálně aktivní od roku 1967, je s Českou republikou dlouhodobě spjatá a je dobře, že v době, kdy venku padaly teplotní rekordy, se koncert odehrál na půdě klimatizovaného prostoru.

Hned při druhé skladbě "Greatful" se však zpěvačka rozkašlala. "Promiňte mi to, je hodně těžké kašlat a zpívat zároveň," omlouvala se. Publikum tak okamžitě získala na svou stranu. Každý jí fandil, aby se jí podařilo prozpívat se až na konec šestnáctipoložkového setlistu. A bylo vidět, jak přirozeně to fanoušci přijali, snad nikdo jí to neměl za zlé a naopak tím spíš docenil, když se hned v dylanovce "The Wicked Messenger" uměla do skladby patřičně opřít. Jaký to byl rozdíl oproti ostravskému vystoupení nemocné LP, která se snažila dělat jakoby nic, ale uspěchanému koncertu to ve finále ublížilo. Upřímnost nadevše!

Ale zpátky k Patti Smith. Ta hned v úvodu koncertu stihla zamávat ukrajinskou vlajkou, předvést svůj herecký um ve slovech Allena Ginsberga a v písni "Nine", mimochodem jednom z hudebně nejpestřejších kousků večera, vzpomenout na kapitána Jacka Sparrowa. A když jí přitom kytarista neobratně hrábl do strun a zahrál tón, který tam být neměl, bryskně to okomentovala bezprostřední poznámkou. Nesnažila se tak předstírat, že je to součást show.

Vzhledem ke svému pokročilému věku bylo vůbec obdivuhodné, jak čile působila a jak její hlas postupně nabíral na síle. Ve "Free Money" si odplivla jako náctiletý spratek, a když se to hodilo, doprovázela svůj rockový manifest i decentním tancem.

Spoustu songů doplnila o rok a místo vzniku, například o "Ghost Dance" prozradila, že je to skladba o pospolitosti napsaná v roce 1979, u coveru "After The Gold Rush" od Neila Younga zase připomněla, že ji zpěvák složil jako varování před klimatickými změnami a že měla popisovat dnešní svět očima člověka žijícího v sedmdesátých letech. A pak se nechala doprovodit jen na klávesy. Diváci jí u toho viseli na rtech.

Pravděpodobně největší hit "Because The Night" uvedla vzpomínkou na to, že jej napsala v roce 1978 pro svého tehdejšího kluka a pozdějšího otce syna Jacksona, který v její kapele hraje na kytaru. Byl to také on, kdo se postaral o instrumentální vrchol akce, to když se dal v písni "Beneath The Southern Cross" do kytarového souboje s Tonym Shanahanem.

A protože žádný článek o Patti Smith není kompletní bez zmínky o Ivanu Královi, musí tady zaznít, že jej ve Foru Karlín zmínila a společnou píseň "Pissing In A River" označila za její nejoblíbenější z jejich společné éry.

Večer, v němž se pro někoho objevilo možná až zbytečně moc coverů na úkor jejího vlastního materiálu, vygradoval hymnou "People Have The Power". Byla to krásná připomínka naivnějších časů, kdy možná leckdo ještě věřil, že toto spíše levičácké heslo má nějakou váhu, a tak si to s chutí zazpíval spolu s ní.

Ale není právě dnešní doba důkazem toho, že svět se od doby, kdy skladba vznikla, změnil a že, jak se v angličtině říká, "cash is king"? Ve fantastické knize "Zabij, nebo budeš zabit" od Eda Brubakera hlavní hrdina bez obalu konstatuje, že souboj pravice s levicí nebo boj mezi jednotlivými státy už jsou dávno pasé. Že skutečná válka probíhá mezi bohatstvím a zodpovědností a tenhle boj zuří už od počátku naší civilizace. "A jelikož bohatství zajímá jenom výsledný číslo - zisk -, nepotřebuje se zabejvat budoucností a v týhle válce vítězí," píše se tam.

A v tom je to kouzlo. Proto na Patti Smith lidi stále chodí. Protože bylo hezké připustit si, že by to mohlo být i jinak. Alespoň na chvíli.