Druhý festivalový den byl ve znamení deště. Ten nejprve zkropil areál ještě předtím, než vystoupil David Žbirka se svým projektem Sunnbrella, pak se ale nebe trochu uklidnilo, a 7krát3 s Live Bandem už mohli hrát pro publikum na postupně osychajících sedačkách u Křižíkovy fontány.

Byl to koncert, který si nenechal ujít ani Mardoša, který se svými Tata Bojs stejné pódium opanoval o něco později. A viditelně se dobře bavil. Ono ostatně nebylo divu, protože Štěpán Hebík zpíval jako král. Nejen jeho záměrně štiplavé texty a pikantní průpovídky, ale hlavně právě jeho vokální přednosti byly ozdobou festivalu. Škoda jen, že ačkoliv se sám živí jako fyzioterapeut, nedal do vystoupení více pohybu. Do budoucna by také stálo za to zainvestovat do vokalistek, aby si nemusel nechat pouštět half-playback, ale i přesto to byl vynikající set. Pokud jste ještě neměli tu čest, napravte to.

Takřka ve stejnou dobu vystupoval na Park stage Marpo, který slavil deset let s Troublegangem. Předvedl svůj obvyklý standard, nezapomněl na hity typu "Generace velkejch snů" nebo "Bad Man", nicméně pod pódiem měl na poměry jiných svých pražských koncertů poměrně prázdno. Psali jsme to už v úvodu reportu z prvního dne a je třeba to zopakovat - Metronome Prague má cílovku úplně jinde a není div, že fanoušci Oty Petřiny dorazili spíše nárazově. Vždyť pro spoustu z nich na festivalu v ten den nehraje jiný, žánrově blízký interpret, aby se jim nákup drahé vstupenky vyplatil.

Kdo si ale popošel ještě o pár desítek metrů dál, mohl na Tree stagei, která byla volně dostupná i návštěvníkům bez lístku, narazit na Emily Burns. Ze setu londýnské písničkářky jsme stihli jen kousek, ale i z něj bylo zřejmé, že sedmadvacetiletá zpěvačka má potenciál a s trochou štěstí o ní ještě uslyšíme. Škoda jen, že hrála na pódiu, k němuž doléhal hluk opodál vystupujícího Marpa.

O poznání větší zástupy se sešly pod hlavní scénou, kde se měsíc od koncertu v Paláci Akropolis přijeli ukázat Lola Marsh. Dreampopové duo dříve spolu randících, ale dnes už jen hrajících partnerů vzniklo v izraelském Tel Avivu, na kontě má dvě desky a naživo vystupuje s doprovodným bandem. Pokud byste si však těchto skutečností nebyli vědomi, klidně byste si mohli myslet, že koukáte na další indie písničkářku z Británie, která se před vystoupením naučila pár českých slovíček. Tak dominantní totiž zpěvačka Yael Shoshana Cohen ve svém projevu je. Set to byl sympatický, nicméně přece jen trochu zapadl v konkurenci jiných.

A tím máme na mysli zejména Oh Wonder. Fenomenální popové duo máme na musicserveru hodně rádi a v archivu najdete nejeden chvalozpěv na jejich adresu. Naživo s nimi vystupují ještě další tři muzikanti, jedná se tedy už o plnohodnotnou kapelu a od svého posledního koncertu v Roxy přijeli s řadou novinek. Světelná show byla s postupně černající oblohou lepší než když dřív a změny se udály i v osobním životě protagonistů. Není to tak dávno, co jim fanoušci na sociální sítě psali, že by to Anthony a Josephine měli dát dohromady i jako pár, protože by jim to spolu nesmírně slušelo, a oni podobné vzkazy vytrvale odmítali. A vida, na Metronomu už spolu hráli coby manželé Westovi.

S tím, že ale není všechno jen růžové, se svěřili před písní "Rollercoaster Baby": přiznali, že si prošli obdobím, kdy se málem nadobro rozešli. Tvorba čtvrté studiovky "22 Break" tak pro ně byla párovou terapií, kdy se zase dali dohromady jak hudebně, tak lidsky. Mimochodem, ten název nemá symbolizovat číslo dvaadvacet, nýbrž slovní hříčku vztahující se ke známému životnímu moudru, že za rozpadem vztahu vždy stojí obě strany.

Koncert to ale byl úžasný. Vlastně ten nejlepší, který byl na Metronomu dosud k vidění. Líbivé, ale nevtíravé melodie přilákaly solidní množství příznivců, band vytrvale komunikoval s publikem a jako vždy byla středobodem všeho rozdováděná Josephine, která už zase vypadala, že její diblíkovitost a zároveň nespoutanou energii brzdí jen nutnost zahrát občas i něco na klávesy - jinak by nejradši poskakovala na pódiu ze strany na stranu a radovala se s fanoušky nabitými euforií. Jo, a novinka "Fuck It I Love You" je hit na první poslech.

Mezitím už ale z nebe začaly padat první kapky, a když Oh Wonder skončili, nad areálem už nebe naplno protrhlo hráz. Brzy tak temnotu prostupovaly jen stále častěji zjevující se blesky. Z travnatých ploch před hlavním pódiem se stala bahenní louže, a i když to co do množství bláta na nedávno skončený Nova Rock ještě nemělo, bylo zřejmé, že program podle plánu pokračovat nebude.

A tady se bohužel zase začaly ukazovat pořadatelské minely. Povětrnostní podmínky jsou totiž skvělým prubířským kamenem, podle kterého poznáte dobře zorganizovaný festival. Na některých akcích víte o chystané bouřce už před začátkem. Pak vás včas informují festivalová appka i sociální sítě. Víte, kdy to zhruba začne. Navedou vás, kam se schovat, čemu se vyhnout, kdy, kdo a zda vůbec bude hrát... Zkrátka se i přes nepřízeň přírody cítíte jako v bavlnce.

Ale tady ne. Že sociální sítě Metronomu spravuje člověk, který neovládá pravopis, je sice trapné, ale dá se to přežít. Tady byl o dešti jeden post, a to ještě jeho hlavním posláním bylo, ať si nebereme deštník, který stejně leckdo v areálu měl. Ale co ta informační rozháranost? Některé příspěvky se objevovaly jen v události na Facebooku, pro fanouškovskou stránku se ale schovávaly jen ty pozitivní příspěvky o tom, že zrovna hraje ten a ten. Velkoplošné obrazovky se ke komunikaci nevyužívaly, to už se spíš stávalo, že jim obraz v průběhu koncertů i zcela vypadl. A na hlavní stagei se akorát párkrát kdosi zjevil, aby zahlásil, že za zhruba patnáct minut se to nějak vyhodnotí. Zkrátka hrůza.

Malým zázrakem je, že Beck nakonec přece jen vystoupil. Bylo to však s dvaašedesátiminutovým zpožděním, kdy to už řada diváků vzdala. Pod pódiem tak sice neměl úplně prázdno, ale určitě to nebyl takový dav, jaký by si vzhledem ke svému otisku v populární hudbě zasloužil.

Nedostatečná a nepromyšlená komunikace ze strany pořadatelů také zapříčinila, že jsme neviděli hrát jinak výbornou kapelu Everything Everything. Ta se totiž na Moon stagei měla představit původně až po Beckovi, přitom by skvěle vyplnila to hodinové čekání, kdyby ji pořadatelé přesunuli o něco dřív. Jenže zatímco jsme si - stejně jako mnozí další - mysleli, že je musíme oželet, protože hrají ve stejném čase jako Beck, dozvěděli jsme se až se zpožděním, že i oni byli odsunuti a hráli až po něm, kdy už jsme spolu s většinou návštěvníků areál po čtyřech hodinách vytrvalého deště vyčerpaně opustili.

Podle ohlasů těch, kteří zůstali, to ale údajně nestálo za nic, protože Moon stage každoročně disponuje otřesným zvukem, a koncert těchto Britů tak patřil mezi další z těch, který to v pavilonu odnesl. Že by takto dobrou skupinu bylo dobré více propagovat i marketingově, ani nemluvě.

Ale zpátky k Beckovi. U něj bylo už při ohlášení zřejmé, že nepřiláká takové davy jako třeba Nick Cave, a to i přesto (nebo snad právě proto), že k nám nezavítal už pěknou řádku let. A ostatně i jeho hudba na některých jeho deskách není úplně jednoduchá, takže pokud nejste znalci jako například náš kolega Jakub Malar, může být náročnější jeho dílo vstřebat. A platí to i pro jeho pražský set, který byl nejen kvůli nastalé situaci poněkud nestandardní. Beck má totiž ve zvyku hrát mnohem víc písniček, než jiní umělci - v Praze se dostal na pětatřicet položek během přibližně devadesáti minut. Z toho je zřejmé, že řada skladeb nezazněla kompletních, usekávaly se intra, outra i celé sloky. Velkou část setu nebyl prostor ani pro potlesk, aby se všechno stihlo.

Takové ale jeho koncerty přinejmenším na aktuálním turné bývají, nicméně méně je někdy více. Například "Dreams" nebo "Wow" jsou tak výborné kousky, že slyšet z nich jenom část docela zamrzelo. Beck několikrát pochválil přeživší za to, že i v dešti na něj počkali, bylo na něm však znát, že stejně docela spěchá k závěru a spíše než o zážitek pro fanoušky a užívání si společných chvil mu jde o to, aby naplnil svou část smlouvy. Asi není úplně fér mu to vyčítat, v podobných podmínkách by se tak zachoval kdekdo.

Vystoupení z poklusu zvolnilo až ve své poslední třetině, kdy se hudební chameleon nechal slyšet, jaká že byla jeho první návštěva Prahy ještě s jeho dědou a jak tehdy poznal Milana Knížáka. Tesně před koncem, kdy už malá ručička na hodinkách ukazovala na jedničku, nabídl i svou verzi "Everybody’s Gotta Learn Sometime", kterou na začátku tisíciletí věnoval úžasnému filmu "Věčný svit neposkvrněné mysli" s Jimem Careym a Kate Winslet. Bohužel ale jeho živá verze zněla o dost jinak a hůř, než jak si ji pamatujeme ze studiové podoby. Tak či tak byl ale Beck v Praze zážitkem spíše pro to všechno, co se kolem toho dělo, než pro ten koncert samotný, během nějž si jen párkrát zabrnkal na kytaru.

O třetím a posledním dni, kdy se vystupujících na Výstavišti sešlo vůbec nejvíce, poreferuje už kolega Dan Hájek. I tam ale docházelo k přesunům, například Flohio, coby velký tahák pro fanoušky rapu, byl posunut kvůli zpožděnému letu až někdy na třetí hodinu ranní. Posouval se i koncert Andyho Čermáka. A nefungovala ani Park stage. O absenci posílení nočních spojů z Výstaviště ani nemluvě. O tom všem se ale dočtete už brzy.

I z dosavadních dvou dní ale lze prohlásit totéž, co o předchozích ročnících. Metronome Prague je akce s obrovským potenciálem, která by klidně mohla konkurovat ostravským Colours. A se všemi těmi sponzory a napojením na Prahu by mohla být i lepší. My jí na té cestě držíme palce i dál. Bohužel je ale realita zatím stále jinde a i ve svém pátém ročníku festival dělá spoustu chyb. Takže asi takto - dokud bude areálem procházet víc kravaťáků z PPFky, která si tam pořádá svůj večírek, než kolik lidí uvidíme v tričku vystupujících hvězd, budeme vědět, že změna je v nedohlednu.