Pokud byste si chtěli doplnit svou sbírku CD či se obléct do trička s motivem Tool, zamiřte do našeho shopu.

To, že byl koncert kompletně na sezení, způsobilo, že to před vysočanskou halou vypadalo, že na americkou formaci skoro nikdo nepřišel. Nebyly prakticky žádné fronty, uvnitř arény žádné tlačenice, všechno šlo naprosto hladce. Prostě nebylo potřeba honit se za nejlepším místem pod pódiem. Nakonec ale bylo celkem plno, byť pohled na poloprázdné ochozy zpočátku moc nadějí nedával. Covid a jeho následky holt napáchal škody, které se budou látat ještě dlouho.

Předskokani Brass Against a jejich bigbandové úpravy rockových a metalových hitů (např. "Kashmir" Led Zeppelin, "Killing In The Name" Rage Against The Machine či "Stinkfist" od hlavních hvězd večera) byli přece jen poněkud prapodivná volba. Energii to mělo, nápady taky, ale ve výsledku - bohužel asi i vinou ne zrovna podařeného zvuku, který se o stěny haly docela tříštil - to byla spíše jen zábavná půlhodinka.

Tool moc dobře vědí, že sami o sobě, jako muzikanti, se musejí spíše soustředit na hraní a nemůžou moc své energie investovat do show. Kytarista Adam Jones je stoický kliďas, basák Justin Chancellor spíše jen lehce popochází nebo se kývá do rytmu, Danny Carney se za bicími téměř ztrácí. A pak je tu Maynard James Keenan, případ sám pro sebe. Frontman, který se drží vzadu ve stínu a po většinu času je z něj vidět jen silueta na jednom z vyvýšených praktikáblů po stranách bubeníka, kde připomíná zvíře lapené v kleci.

Přesto všechno tahle z podstaty odtažitá, introvertní čtveřice přivezla do Prahy show, jež velice rychle rozptýlila obavy, že by snad dlouhé, hypnotické skladby mohly po čase sklouznout do stereotypu. Obzvláště, když byl v plánu více než dvouhodinový koncert. Chyba lávky. Od prvních vteřin se z akce na sezení stal koncert na stání, lidé na ploše se okamžitě nahrnuli pod pódium a byli s kapelou na jedné vlně. Tool první (zhruba) třetinu koncertu odehráli za až ke stropu sahajícím průsvitným závěsem, který vytvořil obloukovou projekční plochu. Ten, v souhře s obří LED obrazovkou, významně přesahující šířku pódia, hypnotické projekce prohluboval, dodával jim na plastičnosti a zároveň i éteričnosti. Připočtěme k tomu mocný světelný park a masivní zvuk, který drtil (byť za cenu srozumitelnosti některých detailů) a doslova omamoval.

Tool mistrovsky ovládají umění gradace. Jejich rozsáhlé opusy - v pondělí zaznělo téměř kompletní nové album "Fear Inoculum" a reprezentativní selekce ze čtveřice předchozích a debutového EP "Opiate" - jsou jako vlnobití. Napřed vlnky drobně oplachují, kolébají, aby nakonec narostly do zvukové i vizuální cunami. A někdy taky ta velká intenzivní vlna přijde rovnou a posluchač/divák se hned ocitne v tlamě rozlíceného leviatana. Tady se nikam nespěchalo. Hudba Tool vyžaduje soustředěné ponoření, tohle není ten typ koncertu, na který jste přišli propotit tričko. O to hlouběji se jeho intenzivní atmosféra zarývá pod kůži.

Vedle hudby a vizuálů na tom má velký podíl i disciplinované publikum. Zákaz používání telefonů porušilo jen pár jedinců - a pro ty koncert rychle skončil. Ochranka byla v tomto případě nemilosrdně důsledná. A když už lidé mohli při poslední "Invincible" oficiálně "vytáhnout své zas...é mobily" (jak pravil Keenan), zas tak mnoho jich nebylo.

Pokud se k některým koncertům hodí adjektivum magický, tenhle byl takový doopravdy. A této vlastnosti, či snad schopnosti, využili Tool na maximum.