Proměnlivý islandský kolos GusGus loni vedle alba "Mobile Home" nachystal i oslavu čtvrtstoletí na scéně. Kromě výpravné publikace "25 Ára" bude tím stěžejním bodem trojdílný dokument "Impossible Band", který se právě dokončuje a jehož se snad dočkáme ještě letos.

Odložené turné ke zmíněné studiovce po loňském live streamu slibovalo mnohé. Zejména pak posilu v podobě Margrét Rán Magnúsdóttir ze spřátelené kapely Vök. Daníel Ágúst Haraldsson a Birgir Þórarinsson by asi o této spolupráci mohli dlouze vyprávět, vše to však začalo se singlem "Higher". Margrét do tohoto soukolí zapadla bezproblémově a celé kapele vlila do žil nečekaně svěží energii.

Večer ale zahájili domácí Himalayan Dalai Lama. Do Archy dovezli taktéž loňskou desku - "Isolated Bonds", na které vypomohli i bubeník Martin Čech (Lesní zvěř) a hudebnice bortící nejen vlastní žánrové mantinely Terezie Kovalová.

Oba však tentokrát vystupovali jen virtuálně. Kryštof Matěj a David Novotný si je přivezli předtočené v krabičkách a během livesetu dotvářeli ony pro ně charakteristické zvukové obrazce. Perkusní vychytávky, rytmika a improvizace pro violoncello tuto mozaiku klenutě doplňovaly a poukázaly na fakt, jak se "Isolated Bonds" doplňuje s předchozí nahrávkou "Orange Coloured Rose Leaves". Stačilo přivřít oči a nechat se unést mimo prostor divadla.

Byl to tak skoro až zasněný stimulátor nálad k hlavnímu chodu. Birgir celé menu zahájil instrumentálním monumentem "Purple" z letité "Polydistortion", vpasoval do něj však mnohem současnější zvukový design. Dalo se tušit, že tento facelift dostane většina starších tracků, došlo i na jedno nečekané překvapení v samotném závěru. To když se Daníel a Margrét připojili s rozehranou předehrou k singlovce "Stay the Ride". Zejména její ženský element zněl živě mnohem energičtěji, ve větší symbióze s nezaměnitelným Daníelovým vokálem, který s přibývajícími lety zraje jako poctivá whiskey.

Každá ze skladeb z čerstvé desky (té patřil zejména úvod show) se dočkala improvizačních doplňků a rozšíření, "Stay the Ride" to celé nakopla, zaplněný prostor Archy začal rázem žhnout a ovace nabývaly s každou odehranou položkou na intenzitě. "Our World" vyrostla v hybnou hymnu, naopak "Love is Alone" fungovala coby pulzující doják. Margrét zde po svém, mnohem něžněji, zastoupila Johna Granta, který nazpíval původní verzi. "Simply Tuesday" pak byla spanilou jízdou v lehce diskotékovém oparu.

První otočkou do minulosti se stala "Over". Byl to první nezapomenutelný okamžik, v němž zejména Margrét ukázala, že umí nabídnout i jiné hlasové polohy, než na jaké jsme navyknutí v jejích domovských Vök. To, jak zvládá ještě posunout některé zpěvné linky originálu, bylo obdivuhodné. S Daníelem se skvěle doplňovali a byla z toho asi nejlepší živá verze, které jsme od dob vydání "Arabian Horse" mohli na pódiích slyšet.

Dalším vrcholem bylo již zmíněné sólo v "Higher", před nímž si zpěvačka odskočila do zákulisí a nechala více prostoru svému kolegovi. A během "Add This Song" se to stalo. Sice již před "Love is Alone" měl Birgir nějaké malé technické problémy se svou zvukovou laboratoří, vše ale bylo dokonáno v závěrečné části tohoto obřího monumentu z "24/7" - postupně odešel zvuk, a euforické finále této temně zahalené krásky jsme tak neslyšeli. Zdá se, že aparát v Arše neustál vzrůstající teplotu a nadšení publika, přišla tak krátká technická pauza. Naštěstí se vše povedlo opravit (plná verze aspoň k zopakování níže).

Pak už následovala jedna nálož za druhou. "Featherlight" a "Arabian Horse" daly celkem hbitě zapomenout na nechtěnou přestávku a publikum své hrdiny neskutečně hnalo až k heroickým výkonům. Hlavní blok tak skončil, jako by vlastně k žádnému zádrhelu nedošlo, nikomu se z tohoto rozjetého mejdanu nechtělo vystoupit. Rozkokošený Birgir pak z nadšení ztrácel slova, dokonce jsme jej prvně mohli slyšet zpívat i nějaký improvizovaný popěvek v samotném závěru.

Přídavky byly nasměrovány do minulosti. Nejprve rozverný "David" následovaný uhrančivým elementem "Moss". Ten posléze plynule přešel do finálního překvapení. Tím se stala "Breaking Down", skladba v originále od The Ananda Project, které GusGus vtiskli vlastní tvář. Jakýsi vokální duet Daníela a Margrét přecházel ve snovou sekvenci.

Asi to byla určitá symbolika - to nejlepší nakonec. GusGus v Praze předali neskutečnou energii a předvedli nezapomenutelnou show. Sice ji provázelo pár technických škobrtnutí a do dění nebyly zapojeny projekce, které s sebou hudebníci běžně vozí, ale vše vykompenzovalo jejich nasazení a poselství, které jejich tvorba předává. Nemalým hybatelem těchto změn se stala Margrét Rán Magnúsdóttir, která do sestavy vnesla vlastní, křehčí pohled. Společně s Daníelem Ágústem Haraldssononem pak na pódiu tvořili pevný tandem a Birgir Þórarinsson se stal jakýmsi dirigentem nejenom zvukových vln.

Ona horečka sobotní noci, zmíněná v úvodu, byla dokonána - návštěvníci dostali vše, co si od těchto Islanďanů mohli jen přát. Přes léto má kapela v plánu několik festivalových zastavení, to zdejší je směřováno do Vroutku, kde v rámci festivalu Rock For Churchill o posledním srpnovém víkendu zakončí léto. Mnohé fanoušky tak jistě čeká povinné repete.