Jde tady vlastně ještě o hudbu? To byla otázka, kterou si člověk chtě nechtě musel položit, pokud v onen dubnový večer přišel do solidně zaplněného klubu Roxy. Vždyť Tommy Cash je dnes už mnohem víc známý spíše jako tvůrce bizarních memů. Možná těch nejbizarnějších vůbec. Kolik toho ale doopravdy víte o jeho textech? A je v nich vůbec o co stát? To už je druhá věc.

Ať už si na ty otázky ale odpovíte jakkoliv, faktem zůstává, že Tommyho hudba má v každém případě podpořit neobyčejnou auru, která kolem něj panuje. Je nepřehlédnutelný. A jakmile jej jednou spatříte, stoprocentně si ho zapamatujete.

Vzpomínám, když jsem tu čest měl poprvé. V roce 2018 zahrál na německém festivalu Melt!. A i když všude kolem byly bagry, důlní stroje a spousta lidí s lesklými kalhotami s třásněmi, nátělníkem a kreativně upletenými copánky na hlavě, on mezi nimi vyčníval. Hudebně i vizuálně. Totéž platilo pro Aerodrome festival, kde svým rapem pročísl jinak spíše kytarovější line-up. O rok později to rozbalil na Rock For People a i tam lidi koukali. Místo tradiční projekce tam totiž pustil jako doprovod ke svému rapu regulérní porno.

Nabízelo se tedy podobně překvapit i návštěvníky Roxy. A ukázat, že i klubový koncert může mít punc něčeho výjimečného a nezapomenutelného. Žel, nestalo se tak.

Pouze sedmdesátiminutový set bez předskokana utekl rychle. Navíc se během něj Tommy ještě na dobrých deset minut šel v půlce schovat do zákulisí a jeho DJ za mixážním pultem tak pouštěl mimo jiné podivný remix anglicky zpívajících t.A.T.u. Jeho vlastní hudba zněla z halfplaybacku, kde se tu a tam zpívaly i refrény a samotný rapper do toho sice občas vyštěkl pár linek, ale více by mu slušel přívlastek hecovač.

Publikum dráždil už od první "X-Ray", což je zrovna docela povedený a zapamatovatelný song. Ten mu navíc podbarvila projekce míchající záběry na hry z Playstation 2, především tedy "Final Fantasy". Později už mu ty projekce ale nějak nestíhaly. Občas běžely, i když hudba stála. A když na nich zrovna probíhal text zmiňující Siri, stejnojmenná píseň zazněla až o pár minut později. Lepší synchronizace by tady byla na místě.

Protagonista střídavě vybízel ke skákání, dřepu s výskokem, circle pitu, rozsvícení mobilů nebo stagedivingu jednoho ze svých kamarádů. Člověk si ale u toho všeho nemohl nevzpomenout na H. P. Baxxtera z tria Scooter, který si to před lety dirigoval dost podobně. A i ta raveová hudba byla místy dost povědomá.

Výslednému efektu hodně pomohl osvětlovač, který sice dostal ke většině skladeb manuál, jakou barvu má použít, ale občas mohl popustit uzdu fantazii a to se tam ty stroboskopy potom nestíhaly vypínat. A i když se na projekci nakonec objevil mimo jiné i zadek v blátě, lego nebo panenka s obličejem Michaela Jacksona, bylo to celkově tak nějak vlažné. Ne špatné, ale ani takové, že byste to ještě měsíc líčili kamarádům. Prostě vlažné.

Když vidíte Tommyho Cashe na festivalu mezi spoustou jiných kapel, slyšíte tu podivnou a přece přitažlivou muziku, která hladí po srsti devadesátkové disco a rap spíše paroduje, má nezpochybnitelné charisma. Zaujme zhýralostí, uhrane nasazením a často vás nevědomky donutí vydržet až do konce setu. Čekáte zkrátka napjatí, co bizarního se ještě stane.

Ale v klubu to tak není. Tam jdete nachystaní, a překvapení se nekoná. Pokud tedy za překvapení nepočítáte, že ve stánku s merchem si můžete koupit plakát se sexuálními polohami, rohožku před dveře nebo padesáticentimetrový plyšový joint. A když z toho koncertu jde ještě cítit, že i ústřední interpret to stejně jako posledně tak trochu odflákl, počkáte si radši příště zase na nějaký ten festival.