Beth Hart vzdává poctu Led Zeppelin, k odkazu legend se ale staví až příliš opatrně

24.03.2022 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: Mascot Label Group

Led Zeppelin jsou jednou z těch velkých kapel, které vytvářely hardrockový zvuk v sedmdesátých letech. I proto na ně spousta muzikantů přísahá a i proto se jejich hudba dočkala nesčetného množství předělávek a tribute verzí. Nově se do této řady přidala americká zpěvačka Beth Hart.
6/10

Beth Hart - A Tribute To Led Zeppelin

Skladby: Whole Lotta Love, Kashmir, Stairway To Heaven, The Crunge, Dancing Days, Pt. 1, When the Levee Breaks, Dancing Days, Pt. 2, Black Dog, No Quarter, Babe, I'm Gonna Leave You, Good Times, Bad Times, The Rain Song
Vydáno: 25.2.2022
Celkový čas: 55:23
Vydavatel: Mascot Label Group
Chris Cornell, Prince, Mary J. Blige, Trent Reznor, Sheryl Crow, Godsmack, Silent Stream Of Godless Elegy - to je jen velmi stručný výčet těch, kteří se kdy s hudbou Zepelínů po svém popasovali. Beth Hart, majitelka jednoho z nejvýraznějších hlasů, které může současná blues-rocková scéna nabídnout, do této skupiny patřila dlouho. Až nyní se však rozhodla (a svůj podíl na tom může mít i covidová pandemie) tuhle svou úctu k legendě otisknout i do podoby nahrávky. A pustila se rovnou do celého tribute alba, tedy disciplíny značně ošemetné.

Je-li totiž jeden či dva covery notorických skladeb kořením na desce s vlastním materiálem, je všechno v nejlepším pořádku. Tribute kolekce, navíc natočená pouze jediným interpretem, naopak chtě nechtě vyvolává zásadní otázku: Proč bych měl poslouchat kopii, když si můžu pustit originál? Klíčová je přidaná hodnota, nová perspektiva, se kterou může předělávající hudebník nahlédnout na songy, které má každý rockový fanoušek doslova zaryté pod kůži.

Nepíšu to zrovna rád, ale přidané hodnoty je v případě "A Tribute To Led Zeppelin" pomálu. Vlastně jen ženský hlas a aranže, které se mocně opírají o smyčce. Beth Hart je výborná zpěvačka, o tom nelze pochybovat. A Led Zeppelin očividně zpívá ráda a baví ji to.

V těch ostřejších kouscích ("Black Dog", "Whole Lotta of Love", "Good Times, Bad Times") má její vokál patřičnou razanci i hrubost, v těch jemnějších ("Stairway To Heaven" nesmí chybět) je naopak procítěná, uvěřitelná, samotné podání si pro sebe lehce modifikuje, písním dává část sebe a očividně jim vnitřně rozumí. Jako správná frontwoman táhne desku kupředu - a ještě že tak.

Jenže její skvělý výkon jen těžko překryje fakt, že k natáčení přistupovala s až příliš velkou pokorou a opatrností. Ty skladby jsou důvěrně známé, není tu žádná, která by nefigurovala na každém, byť trochu širším výběru. A tohle vlastně není nic jiného, jen místo Planta zpívá Beth Hart. Všechny klíčové prvky a zásadní pasáže jsou na svém místě. Překvapení nula. Snad jen to jedno negativní - smyčce skoro všude. A to do takové míry, že je to až otravné.

Zmíněná opatrnost výsledku podráží nohy. I deska vzniklá pro radost by měla nějak promlouvat směrem k fanouškům, ne pouze k autorovi samotnému. A ani kombinace "Beth Hart hraje Led Zeppelin" (což by byl ostatně skvělý nápad na koncertní program) nemusí někdy stačit na to, aby vzniklo dobré dílo.

Tady se k Led Zeppelin přistupuje jako ke svaté ikoně, které se nesmí nikdo dotknout a jejíž písně nikdo nesmí ani o kousek pozměnit. A nejsou Bob Dylan, The Beatles nebo Black Sabbath stejné ikony? Důkazů, které jasně potvrzují, že esencí dobrého coveru je odvaha, jsou stovky. Beth Hart to ukazuje vcelku jasně. Bez odvahy je to spíše mrhání časem, které vypovídá více o tom, koho si zpěvačka pouští v autě na cestách. Tvůrčí uchopení, to je něco úplně jiného.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY