Dan Bárta - Dělám vlastně odmalička hlava nehlava pořád to samé

08.12.2021 08:00 - Hana Bukáčková | foto: Warner Music

Dan Bárta se poslední dobou činí. Vloni vydal s Illustratosphere sólovku, letos přispěl do své diskografie se spoluprací s Big Bandem Gustava Broma. "I Killed This Song At Karaoke Last Night" je komplikace předělávek k osmdesátinám tohoto věhlasného ansámblu. V rozhovoru samozřejmě přišla řeč i na vážky, jak jinak.
Co se vám vybaví, když se řekne Big Band Gustava Broma?

Asi v principu nějaká tradice a taky, že se říkávalo, že Bromovci vždycky měli dobrý dechy.

Dan Bárta
© Matěj Třasák
Jak vlastně k této spolupráci došlo?

Nejdřív jsme měli mít společný koncert k narozeninám Bandu v rámci festivalu Jazzfest Brno. Několikrát přeloženo covidem. Pak, už v covidové depce, mi zavolal dirigent Vlado Valovič, že jako udělejme nahrávku těch tří až pěti písní v rámci programu ČRo u nich ve studiu. Pak já povídám, protože to byla velmi zábavná až skoro dojemná session: "Tak udělejme ještě tři písně a máme desku, kdoví, kdy si zase zahrajeme." Přeloženo a modifikováno covidem na jaře 2020. No, a nakonec jsme to přes léto pod motivačním a hudebním dohledem Petra Hanzlíka dotáhli do Sona k mixu a k Warnerům do katalogu. Uf. Už to chvílema i nevypadalo, ale ten prvotní závan chuti si zahrát covidu navzdory naštěstí nevyprchal.

Album nese název "I Killed This Song At Karaoke Last Night". Jak vznikl?

Četl jsem to v komentech pod youtube nahrávkou písně "Yas" skupiny Polyphia, ještě obohacené o dva další kytaristy, Maria Camarenu a Ericka Hansela. Mimořádně technicky náročná instrumentální mladá klučičí muzika. Nějaký chlapík pod video napsal tu větu a mně to přišlo mimořádně vtipný. V obou významech toho slova, jednak jako sebeironie v mantinelech náročnosti toho úkolu, jednak jako taková ta veselá pýcha v případě, že by se mu to skutečně povedlo a všechny by zabil. Takže tak. V podstatě to má vystihnout mimořádně tenké ledy coveru, nicméně dobře zaranžovaného, hraného dobrým tělesem a zpívaného obstojným a statečným zpěvákem.

Jak probíhalo nahrávání?

V první fázi dohromady, v druhý zvlášť. A ve velmi dobré soudržné atmosféře, která to vlastně v listopadu 2020 celý nastartovala.

Dan Bárta

Dan Bárta je český zpěvák, textař, fotograf a milovník vážek. Je známý mimo jiné ze skupin Alice, Die el. Eleffant!?, Sexy Dancers, J.A.R. nebo z jazzového projektu Illustratosphere. V devadesátých letech zpíval také v muzikálech "Jesus Christ Superstar" či "Evita". Vloni vydal sólovku "Kráska a zvířený prach", letos pak s Big Bandem Českého rozhlasu společné album "I Killed This Song At Karaoke Last Night". Dílo se pomyslně váže ke třem výročím: Czech Radio Big Band Gustava Broma oslavil v roce 2020 osmdesátiny, jeho zakladatel Gustav Brom by se v roce 2021 dožil stovky a Dan Bárta (tehdy jako zpěvák rockové skupiny Alice) vydal svou první desku před třiceti lety...

Dan Bárta
© Dan Bárta
Zpívá se vám líp s velkým tělesem, nebo jen s kapelou? Jak vnímáte rozdíl?

Nedívám se na to takhle, to vlastně nedává smysl. Mám rád velký zvuk i duo. Pečlivě zaranžované i volné věci... Nemůžu říct, že je mi to jedno, jsou to různé druhy soustředění, ale v posledku, když už zpívám, moc neuvažuju. Chci být s kapelou a v písničce. Až když mi tu otázku někdo takhle položí, zamyslím se nad tím, ale odpověď neznám. J.A.R. je velká kapela, Illustratosphere kvintet, s Robertovým Triem je to ještě menší tvar, s Endruem a Jenem Hovorkou trio, s Jardou Friedlem hrajem jenom duo, vlastní tvorba, cizí tvorba, no, ještě že mám tolik možností, no ne?

Jak se vám zpívaly předělané hity v tomto provedení?

Dobře, děkuju za optání, spoustu nového jsem si zase osahal, něco se naučil... A hlavně jsem si zahrál. Když už tu písničku znáte a pohybujete se v ní, vědomě, trochu si ji přivlastňujete a tak, to se těžko popisuje, vyprávím svými slovy příběh, který jsem nevymyslel, ale znám ho a mám ho rád. Když vyprávíte perníkovou chaloupku, nemusíte ji číst. Časem ji ale vyprávíte podrobně nebo stručně, jak se vám chce, jak máte čas a kolik máte chuti a síly, bez přeřeků a hluchých míst, s dobře postavenými větami, do pointy, s dramatickými pauzami a tak. Protože ji i sebe znáte. Vlastně to je s písničkami trochu podobné, nezpíváte zpaměti slovo od slova, vždycky jakoby znova.

Máte k nějakému z těchto songů citový vztah?

No, mám, ke všem. Všechny mě zaujaly až uhranuly, řekl bych. Některé v dětství, jiné v mládí, některé poměrně nedávno. Skoro vždycky to byl první dojem ve smyslu wow, pusť to ještě jednou. Dotkly se mě hluboce, aniž bych přesně věděl, čím. Zkrátka se mi zalíbily dřív, než jsem se nad nimi stačil zamyslet.

Která aranž vás překvapila a čím?

Asi "Human". Míra Hloucal ji reharmonizoval, a když jsem to začal zpívat poprvé s tím bandem dohromady, drže se základní melodie, tak tím, jak se ta píseň odvíjela, jak rostla ve zvuku a dynamice, jsem sám musel přidávat, trochu pozměňovat a hlavně nezdržovat tu rozjetou kapelu a pak jsem nakonec v rámci spoluhraní prostě musel jinudy, výš, intuitivně, i po jiném oblouku, ale s textem, a pak zase s textem přistát, dost jsem vlastně odhadoval a zpíval se sebou, bylo to spontánní a kontrolovaný zároveň, dobrodružný, skoro soul. A pak jsem byl s tím výsledkem spokojenej natolik, že jsem si to po sobě zpětně stáhnul, když jsem to šel zpívat načisto. Zúročil jsem přitom ty roky hraní s Robertovým Triem, to aranžmá mě vlastně přinutilo se přizpůsobit a najít si jinou trasu, jak se dostat do cíle. No, skoro si myslím, že tahle věc to odstartovala.

Dan Bárta
© Dan Bárta
Byl s něčím zádrhel, nebo vše šlo jak po másle?

Nikdy nic nejde jak po másle, jakmile se vykolíkuje cvičiště.

Vy se nezastavíte - vloni jste vydal desku, v příštím roce vás asi čeká natáčení nové studiovky J.A.R. Jak moc je pro vás důležitá tato žánrová roztříštěnost?

Šmarijá, co kdybychom se přes to přenesli, že bychom třeba řekli, že je pro mě důležitá spíš nadžánrová integrita? Ať čtenáře uchráním elaborátu na téma, že hraju a tvořím se živými lidmi, osobnostmi, autory a hráči, kteří si sami svou nadžánrovou integritu pěstují, a výsledky naší spolupráce jsou prostě zrcadly našich momentálních stavů, autorských a producentských představ, tvůrčích svobod, vzájemného hráčského respektu a vědomí, že celek je víc než součet částí.

Navíc být nejvíc vidět a slyšet zdaleka neznamená velet. To znamená jen, že jste zpěvák. Illustratosphere, J.A.R., Robert Balzar Trio, En:Dru & Jen Hovorka, jednotliví hráči Bromova Big Bandu, mrkněte se, co všechno a s kým vším ti muzikanti dělají a dělali, a roztříští se vám to žánrově natolik, že to budete muset ze sebezáchovných důvodů rychle zase nějak slepit, jinak se uklasifikujete k smrti a furt tam budete mít ta stejná jména. A zas vám z toho nakonec jedna - skoro celá - pop music, jenom oloupaná od té neautentické, bezduché, banální, podlézavé a nešikovňácké slupky, chmmm, a možná taky bez toho nejtvrdšího jádra, protože nikdo z nás není ani génius, ani nehraje v prime timeu na hlavním pódiu na fesťáku v Glastonbury, vyleze.

Dan Bárta
© Dan Bárta
Také máte povídkový podcast "Nevinnosti světa", v němž přivádíte posluchače na zajímavá místa. Je to půlhodinka vyprávění o cestování, o focení vážek, o světě a o všem, co jste v něm viděl a cítil. Dá se říct, kde jsou nejkrásnější a nejpestřejší vážky na focení? Na jaké místo nejraději vzpomínáte?

Jihoamerické a středoamerické tropy. Ale myslím, že je to hlavně proto, že jsem tam tehdy ještě neměl přesné tušení, co dělám, bylo to nové a vzrušující. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Spousta citu a málo rozumu. Prostě mládí, mládíčko.

To jste si opravdu zapisoval poznatky při cestách, nebo se jedná o zpětné vzpomínky?

Nezapisoval. Jenom v Indii, ale ten deník, mimochodem velmi neúplný, jsem stejně někde ztratil. Spíš jsou to takové ty formativní zážitky, co přetrvávají, co se vybavují, vytanou. Zachytíte si je a popisujete si je, někdy si vzpomenete i na své pocity, drobné věci, zvuky, náladu, ... tohle jsou zpětné vzpomínky? Stupeň Celsia sem nebo tam, procento vlhkosti navíc, to je fuk, prostě tam chcete mít z formálních důvodů spoustu (ale logicky velmi pravdě podobných) čísel, o to jde. Postavy jsou autentické, i jejich činy i obsahy jejich dialogů. Něco je přesné, neboť to vidím jasně.

Bílá místa dokreslíte podle toho, co je vedle. Být současně účastníkem, pozorovatelem i zaznamenavatelem - to je ten vzácný okamžik, kolem kterého se to pak všechno namotá. Dát vážce zpětně jméno až po tom, co jste ji za půl roku doma určili, může být někdy na škodu, jindy ku prospěchu. Jestli jste pozorovali klíny domů se navracejících divokých husí s někým nebo sami, nebo jestli vás bylo do rána v hospodě přesně devět, je prostě někdy velmi důležité a jindy naprosto nepodstatné. Podle toho, co chcete vyjevit. Nebo vynechat.

Pomalu, ale jistě pracujete na ekologickém průvodci vážek Evropy, kreslíte distribuční mapy vybraných druhů otakárků pro japonský atlas všech otakárků. To musí být pro vás čest...

Je to fajn. Mám z toho radost. Vzali mi obálku! Sledujte, na tohle si vzpomenu vždycky, když nějakou hotovou přírodovědnou knížku, na které jsem spolupracoval, držím v ruce, fakt: je mi devět a půl, vychází šestý díl edice "Zvířata celého světa: Papoušci" od Jiřího Felixe. Vyškemrám na mamince patnáct ká čé es. Na každé stránce jsou stručné popisy. Lori modrobradý, lori modroramenný, lori červenotemenný, lori rudozobý, lori nevímjaký a tak dále. Popisy, ne obrázky. Jsem zoufalý celým svým zoufalstvím.

A pak se rozhodnu. Vyškemrám další peníze na blok a nové fixy - nová práce vyžaduje nové nářadí. A pak se z obrázku v úvodu knihy naučím morfologii papouščího těla. Na každou stranu bloku nakreslím černou fixou obrysy univerzálního papouška. A jedu. Stojí to několik papírů, než si uvědomím, že popis začíná větou naprosto nevhodnou pro začínajícího ilustrátora: celkové zbarvení je zelené. Ze zelené červenou už fixkama neuděláte. Tak znova, nejdříve přečíst, pak rozvrhnout. A jedu. Zobák jasně červený, ozobí olivově zelené. Vnější letky modré, kostřec fialový, břicho a hruď světle zelené, kalhotky šedé, duhovka oranžová, okruží oka bílé... No, udělal jsem jich asi čtrnáct, než jsem si potřeboval jít s kamarády zakopat a zahrát si na vojáky a konečně pořádný atlas papoušků letěl - bum bác - do kouta.

Dělám vlastně odmalička hlava nehlava pořád to samé. Myslím, že podobný příběh by vám vyprávěli všichni ti, co se s knihou "Papilionidae of the World" ("Otakárkovití světa") patlali. Robert Lízler, který všechny ty motýly retušoval a připravoval k tisku, Shinya Kawai, co tu knihu vydal, Makoto Nakae, co tu knihu psal. My všichni zkrátka dobře víme, že atlasů přírodnin není nikdy dost.

Dan Bárta
© Dan Bárta
Když jsme u hmyzu, doslechla jsem se, že máte včely a pokoušíte se zachránit určité vymírající druhy. Jak se to daří?

Extenzivně spravuji jedno takové relativně heterogenní krajinné zrno v Českém ráji o rozloze zhruba čtyři tisíce čtverečních metrů, a seč mi síly a čas stačí a dovolí, vytvářím tam vhodná prostředí pro hmyz všeho druhu. Jedno (časem snad více, ale ne o moc) včelstvo je toho projektu integrální součástí. Jak se to daří, přesně nevím, ale žije tam například střevlík kožitý, roháček bukový a letos v létě jsme tam s kamarády našli samici chrobáka ozbrojeného. A to je pěkné, to musíte uznat.

Co máte ještě dalšího v plánu?

Držet se zuby nehty svých dětských i současných lásek: přírodovědy, písní, zpívání a hraní si s kamarády, mámy a séger, své ženy, svých dětí, své celé rodiny. A občas od toho všeho na chvilku vypadnout do světa.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY